Jan 4,5-42 Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‘Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‘Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.’“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‘Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‘Jiný rozsévá a jiný sklízí.’ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

Ježíš žízní – jistě jako každý člověk za poledního vedra po vodě ze studny, ale jeho žízeň v rozhovoru se samařskou ženou, je žízní duchovní, on žízní po její spáse – jinými slovy on žízní po její žízni…protože na počátku vždy byla a je a bude Boží touha nám pomoci a z naší strany se jí otevřeme, když sami pochopíme svou potřebu Boží milosti. Ježíš se věnuje každému individuálně. Jistě tehdy byli v Izraeli další lidé, kteří potřebovali zakusit Boží milosrdenství – ale Ježíš prostě využije situace, která je a zároveń z duchovně udravené ženy vytvoří evangelizátorku, která k němu přivede celou vesnici…On povolává koho chce a jak chce…

A pak je tu skupinka apoštolů, kteří pozorují Ježíšovu činnost a nestačí se divit. On neřeší oběd, ale Samařanku – ženu v hříšném vztahu a obyvatele vesnice, kterou Izraelité rozhodně nemuseli. A právě teď a právě sem – skrze Krista – přichází spása. Ježíš jim ukazuje, v čem spočívá opravdová služba.

Myslím, že vlastní podstatou křestanského života je služba – jak po stránce vnější /viz Ježíšova žízeň, viz slova pro papeže Fr. – Nezapomeň na chudé/, tak po stránce vnitřní / služba evangeliu/. K tomu chce Pán lidi, kteří se proto zřeknou všeho jako on, dají mu maximální důvěru a půjdou za ním, kam on chce. To je výzva pro všechny věřící a specifickým způsobem pro Ježíšovy spolupracovníky – kněze….

A jsme tam – svátost kněžství. Je to celoživotní záležitost, neopakovatelná, nevynutitelná – človek k tomu musí splnit určité podmínky: může ji přijmout muž /duchovní otcovství vyžaduje muže, Maria měla výsostné postavení mezi učedníky, ale nebyla knězem – i dnes ženy v církvi mohou mít vysoké pozice – jako třeba děkanka teologické fakulty, která řídí desítky kněží apod./, je to svobodný katolík – /i když o celibátu by se dalo diskutovat hodiny a hodiny, prozatím je to nejvhodnější způsob kněžské služby – protože kněz jen takto může být opravdu k dispozici svěřeným lidem /. A měl by mít také víru, touhu, rozlišit za pomoci Ducha svatého a druhých lidí, jestli je povolán ke kněžství. Také potřebuje vystudovat telogii. mít formaci v semináři….prostě asi 7 let /TK,seminář, jáhenská praxe/ chodit s církví, aby rozlišil, zda je jeho místo v této službě a povolání, jestli se s ní “ožení”.

Ježíš svátost ustanovil vlastně velmi jednoduše. Při poslední večeři a první mši sv říká kolegiu apoštolů to čiňte na mou památku….

Udělování této svátosti je vyhraženo biskupovi skrze vkládání rukou /předávání moci/, modlitbou a další zvláštností je, že se uděluje ve 3 stupních: jáhenství /křtí, oddává, pohřbívá, káže/, kněžství /může sloužit mši sv., zpovídat, dávat sv.nemocných/, služba biskupa /uděluje biřmování, sv.kněžství/

Skrze křest jsme kněžími jaksi všeobec – všichni máme účast na Kristově oběti a služebně je to záležitost individuální… Je to věc modlitby a velkorysosti, aby v rodinách nenastalo zděšení, když se syn rozhodne jít do semináře – kéž bychom to brali jako Boží dar…

Podobně když dcera zatouží po řeholním životě – v tom je krásné, že mládí bývá velkorysé natolik, že se rozhodují spíše pro to, co je náročné, ale stojí jim to za to….

Žijeme v zvláštní době – je svoboda, nikdo nám nebrání, ale do seminářů a klášterů jde lidí málo…je až moc možností a člověk neví, co by si vybral. Je tu nerozhodnost, obava a pak pověst církve /nepochopená restituce/, kněží /skutečné i umělé skandály/. Je to bolavá věc. A těžko soudit, hřích se dokáže vetřít všude, nicméně když jde člověk naplno, tak z rizika se stane šance k něčemu velkému a krásnému…..

Základ je v dobrých manželstvích, v nich je dobrá rodina a v nich nejlépe zrají duchovní povolání. Každý jsme povolaný!!! Hledejme k čemu a Bůh má někdy dobré nápady…Samařanka by mohla vyprávět…Ani ona, ani Maří Magdaléna nebyly kněžími, a přece důležitými zvěstovatelkami Krista…

Koho napadá – nepovolává mne Bůh k zasvěcenému životu? neberme to na lehkou váhu, modleme se za to, mluvme o tom, buďme otevření a když se ve svém povolání najdeme, budeme štastni. To potvrzuji i za sebe….

Modlitba za kněze

Bože, děkujeme Ti za naše kněze, že sis je vybral a dal jim odvahu přijmout Tvou výzvu. Děkujeme Ti za svátosti, které z jejich rukou přijímáme, za společenství, které vytvářejí, za slovo, které nám hlásají. Děkujeme Ti za služby, které Tobě a Tvému lidu přinášejí, za všechnu jejich lásku, která je větší než jejich lidská slabost.

Bože, žehnej našim kněžím! Dej jim moudrost, statečnost a ryzost úmyslů. Dej, aby byli oddaní Kristu, Jeho církvi, všemu Božímu lidu. Dej, aby je nezlomilo nepochopení, nezkazil úspěch, dej, aby uměli svědčit o Kristu způsobem pochopitelným naší době. Dej, aby byli svatí a vedli ke svatosti všechen věřící lid.

Amen.

/z webu chrudimské farnosti/