Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

1 Sol 3,12 – 4,2 – Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem (lidem), jako ji i my (máme) k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.

 

Milí přátelé,

vstoupili jsme právě do adventního období. Tím pádem i do nového církevního roku … Advent je krátké období a uteče jako voda a Vánoce tu budou cobydup, to je jasné….

Přiznám se, že mne hned napadlo to, co se obvykle před Vánoci říká…. .A co se jako tedy říká? No přece:

Advent jako příprava na Vánoce potřebuje ztišit a zklidnit – navzdory  šílení v obchodech i jinde mezi lidmi. Boj o klid adventu je ovšem trochu prohraný i mezi námi křesťany, natož v okolím světě – bez příprav to prostě moc nejde, a tak se mi moc líbila jedna úvaha P. Vojtěcha Kodeta:

teď už cituji z něho:

Povzbudila mne myšlenka, že Ježíš při svém narození přišel do reality společnosti a kultury tehdejší doby, aniž by ji měnil. Naplnil ji prostě svou přítomností. Ačkoli se narodil v chlívku a v chudobě, jak to nikdo nečekal, nalezli ho prostí pastýři, objevili ho mágové, poznali ho Simeon a Anna v chrámu. Každý ho poznal v tom svém. Mnozí ho ale nepoznali a nepřijali právě proto, že se nevešel do jejich představ. Věřím, že advent je dobou čekání, ale domnívám se, že je to On, kdo spíše čeká na nás, než my na Něho, a že až se přece jen zklidníme a zastavíme, budeme vnímat, že je nám blízko. Věřím, že Ježíš stále přichází a že se může narodit i v maštali našeho shonu, našich nákupů, večírků a koncertů. A tak se modlím, abych ho objevil i uprostřed své práce a starostí, ve své únavě i při setkání s přáteli, a nečekal, až se naplní MÉ představy o Vánocích a přípravě na jejich slavení.

To není kapitulace, ale spíše reálné přijetí situace. Bůh si skutečně nenechá vzít setkání s námi a je ochoten jít nám vstříc. Jen jde o to,abychom my byli ochotni aspoň trochu si uvědomit jeho blízkost a pozvat si ho do svých příprav a shonu a přece jen – někdy se ztišit….

A co nám Boží slovo radí do této doby? Slyšeli jsme to v druhém čtení :

Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem (lidem), jako ji i my (máme) k vám…

Takže jsme zase u základu našeho křesťanského života. A je vůbec možné, když máme někoho rádi, v lásce růst? Řekl bych, že je to ve vytrvalosti, věrnosti, trpělivosti….

Taková maminka s tátou vcelku přirozeně dny, týdny, měsíce a roky pořád a znova vstávají ke svým dětem, udělají jim snídani, přebalí je, časem vypraví do školky a do školy a necítí, že by po dvou letech více milovali své dítě, než při jeho narozeni….nicméně tato věrnost k sobě poutá děti a rodiče stále víc a více a na celý život…. I dávno po jejich smrti spolu se sourozenci na rodiče vzpomínám s úctou a láskou….

Teď jde o to, aby to, co je tak přirozené mezi nejbližšími, nějak rostlo vůči všem lidem…jsem přesvědčen, že Bůh přišel na tento svět z lásky – i on s trpělivostí a vytrvalostí doprovázel a doprovází všechny lidi tím, že je tvoří, dává jim životní šance, spoluvytváří jejich životní příběh, Ano, občas dopustí tvrdé situace, které nás mohou dostat třeba až na kolena nebo přímo na  dno, abychom si uvědomili, co je podstatné a zase připustí zážitky, z kterých se tají dech…..

Nic nám nenamlouvá, nepodbízí se, prostě nabízí přátelství na život  a na smrt….čím za to zaplatil, víme…..

A to je to, co bychom měli uskutečňovat my – dívat se Božím pohledem na rodinu, sousedy, spolupracovníky, lidi v kostele i mimo kostel – na všecky. Mít zájem o jejich spásu, snažit se dát dobrý příklad, modlit se za ně, využít příležitostí k oslovení a přiblížení Bohu

– k čemu jinému jsou všechny Noci kostelů, kurzy Alfa nebo pouti, a Živé betlémy? To není jen sebe-prezentace, to je pozvání k přátelství s Bohem, to je láska v praxi…

Láska chce přece pro druhé vždy dobro – proto si dejme pozor na to,abychom se neuzavřeli jen do své kostelní nebo farní nebo rodinné  bubliny  a byli otevření všem bližním, které Bůh přivede do naší blízkosti….

Můžeme vzít jed na to, že v nich nějakým způsobem k nám přichází i On a to je onen advent…

Jan 18,33b-37   Pilát se zeptal Ježíše: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

 

v Talmudu – tedy v souhrnu židovského učení a moudrosti je také tento příběh:

Pravé dědictví: Tři synové byli povoláni ke smrtelné posteli svého otce, Starý muž tiše pronášel svá poslední slova. Svému prvnímu synovi řekl. Tobě zanechávám pytel prachu. Druhému synovi zašeptal: tobě zanechávám pytel kostí. A třetímu synovi řekl: nechávám ti pytel peří. Tři synové se po sobě podívali se smutnými rozpaky. Protože nepochopili, co tím otec myslí, požádali rabiho Banaa o vysvětlení. Moudrý rabi chvíli po jejich vyprávění přemýšlel a potom se zeptal. Vlastnil váš otec zemi? Ano, odpověděl první ze synů. Vlastnil váš otec stáda dobytka? Vlastnil, odpověděl druhý syn. A vlastnil mnoho peřin, prádla a krásných oděvů? Zeptal se rabi. Jistě, odvětil třetí syn. Nuže, pak je jasné, že měl na mysli právě tyto věci.

Ale proč nám předal takovou hádanku? Zeptal se jeden ze synů. Zřejmě váš otec chtěl, abyste získali své dědictví pod podmínkou, že jste dost chytří, abyste jeho hádanku vyluštili nebo dost moudří, abyste někoho požádali o pomoc. A rabi dodal: je zřejmé, že váš otec vám chtěl dát jedno důležité poučení: Existuje mnoho problémů, na jejichž řešení nebudete stačit. A když se s nimi setkáte, není hanba hledat radu u druhých. Váš otec taky chtěl, abyste si uvědomili, že názory druhých mohou být někdy lepší, než ty vaše. A konečně si přál,abyste pochopili, že ať jste jakkoli moudří, vždy se najde někdo moudřejší…

Milí přátelé, jsme tu na konci dalšího církevního roku v našem životě…Ježíš v evangeliu se jako odsouzenec loučí s tímto světem, ale naznačuje, že jeho království není z tohoto světa. A my jsme jeho následníci a Ježíš nám zanechává svůj odkaz taky tak trochu jako hádanku:

On přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě…, a pravda záleží v tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna za nás, abychom my s ním mohli žít navždy. Přišel také, aby vydal svědectví o lásce – ne nějaké laciné zamilovanosti na 14 dnů, ale o lásce, která se umí obětovat, darovat, až do krajnosti, která umí odpouštět, a stále začíná znova, která miluje i když není milována, i když je pohrdána, vysmívána zabíjena….

Jeho odkazem je tedy život v pravdě a lásce – vůbec to není snadné – ani teď, ani v žádné jiné době –  je to křížová cesta, ale je to dobrá cesta, lepší není.

A pak nám tu zanechal jako dědictví svou církev – tolikrát oslavovanou i zavrhovanou. Církev svatou skrze něho, skrze jeho Slovo a jeho svátosti, hříšnou skrze nás. Církev jednu a námi tolikrát rozdělovanou, a přece stále pomáhající ke svatosti…Proč vůbec církev?

I zde si můžeme uvědomit, že nemůžeme za Kristem jít sami, že potřebujeme pomoc druhých a že my jsme potřebnou pomocí pro druhé, že jsme propojeni, že osamocenost je peklo a společenství lidí, kteří jsou ochotni něco udělat pro druhé a žít pro druhé –  je nebe…Boží království

Ježíš nemá zapotřebí kralovat hrubou silou ani mocí, ale pokojem a silou vycházející z jeho pravdy.

Jak my ji hledáme? Jak my ji předáváme? Jsme spoludědici jeho království. Jak my svědčíme druhým? Je to tak, aby mohli i druzí zatoužit po Boží lásce a pokoji? Jakou církev tvoříme? Takovou, která nic nezkrášluje a neředí, ale taky nic nezamlčuje z pravdy Kristovy? Přeji sobě i nám všem, abychom svým životem dokazovali, že jsme královského rodu, že se nenecháme svést hloupostí, nenávistí, neodpuštěním, tvrdostí nebo lhostejností, ale bez ohledu na věk nebo postavení máme důstojnost synů a dcer krále nebe a země a že jsme věrní dobru, že jsem věrni svému králi.

Nově: