Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Žid 12,1-4Bratři! Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.

 

Milí přátelé, jak to napsal, Robert Fulghum o dospívajících dětech jejich rodičům?

Počítejte s tím, že vás ale vůbec neposlouchají – to co říkáte….ale že vás neustále pozorují, tedy tím víc sledují, jestli žijete to, co jim říkáte…A jak to píše list Židům? Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají….

Nejen děti, ale také lidé tohoto světa moc neposlouchají, co říkáme, ale pozorují, jak žijeme…jestli se o prvních křesťanech se říkalo: podívejte se, jak se mají rádi… co by mohli říci o nás? Bojím se, že by to nebylo úplně o lásce, ale snad ani o nenávisti, ale myslím, že by konstatovali – Křesťani? nuda….. velká nuda….neumíme moc zaujmout, A tak mají k nám takový ten shovívavý postoj – no, ti katolíci jsou většinou hodní, ale je s nimi otrava…opakují pořád to stejné, nedá se s nimi o ničem zajímavém bavit a žijí tak obyčejně – žádné excesy, nic zvláštního….(pokud nás tedy nevidí jako pedofily a majetkuchtivé pokrytce).

Co nám v tom radí ten dopis? Odhoďme vše, co zatěžuje – tedy hřích…. A vytrvale běžme o závod….a závody přece nejsou nuda! Tamto chce trénované běžce, kteří se snaží, bojují ze všech sil, dají do toho všechno… A když ne, tak budou vypískaní….možná to je náš problém – hříchy se nám motají mezi nohy, náš běh životem není ani moc rychlý, ani moc pěkný, spíš někdy směšný nebo smutný….Proč, možná proto, že nemáme upřeny oči na Ježíše….

Ostatně i Petr, když Kristu věřil, šel i po vodě, ale když ho ztratil ze zřetele, začal se topit. Ještě že volal – Pane. zachraň mne… Dokážeme to i my? Díváme se po všem možném, hledáme vše možné, děláme si starosti a zajímáme se o vše možné…akorát ne o Ježíše….A kde ho mám hledat? Tady, v nás, mezi námi, v každém kolem nás, ale hledáme ho tam a vidíme ho tam?

Bez něj nebude nic. Mohli bychom udělat skvělou reklamu na křesťanství – odloudit Marka Prchala od Babiše,  vymyslet s ním strategii i taktiku, dát do toho skvělé PR, reklamu, získat slavné lidi, dát do toho spoustu prachů, ale nic s tím nenaděláme, pokud  neodhodíme hřích a nebudeme poctivě hledat Krista – spřátelit se s ním, mluvit s ním, žít s  ním….o to jde

Co pomůže – mějme vzory běžců – ne loudalů, polovičatých křesťanů, kteří to hrají na obě strany…buď anebo….. najdeme? /má teta Marinka, maminka?… /A co my? Jsme vzory dětem, vnoučatům, kamarádům, kolegům?

Odhodit zátěž – neptejme se pořád – tohle ještě můžu nebo už je to hřích? Takže když ukradnu dvanáct padesát, je to ještě lehký hřích? Co ještě můžu provést, aby Bůh nade mnou nezlomil hůl? Ale to je špatná otázka! – Máme se ptát, co mne zatěžuje na cestě k Bohu? Nejde o splnění příkazů, jde o svobodu a schopnost běžet za Kristem – nejde přece o to Boha nevytočit, ale být s  ním…. Dokonce nejde jen o hřích, ale o cokoliv co zatěžuje, závislosti, i dobré věci, na kterých nemístně lpím, z čeho mi běhá mráz po zádech, kdyby mi to Bůh vzal…co to je, proč?

A mít oči upřené na Ježíši? Když je někdo zamilovaný, může na ní(něm) nechat oči…. A Ježíš je jistě krásný a udělal pro mne vše….

Dnes je sv. Maxmiliána Kolbe. – Byl to muž, který měl od mládí chatrné zdraví a stal se františkánem, na bažinatém území založil obrovský 100 hektarový klášter, vedl časopis s milionovým nákladem, byl misionářem v Japonsku, stal se vězněm v nacistickém lágru a nakonec obětoval svůj život za svého spoluvězně, aby jeho děti neztratily tátu… To je svoboda, on dokázal odhodit vše, co mu překáželo a  Bůh v milosti doplňoval, co mu scházelo na zdraví i jinak. Podobně Matka Tereza – odhodila vše, neměla nic, ale měla upřené oči na Ježíše…Oba jsou ukázkou, co se dá dokázat s Bohem v Bohu a pro Boha….

Prosme i je o přímluvu, abychom je aspoň trochu uměli a chtěli následovat….

Žid 11,1-2.8-19 – Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‘Od Izáka budeš mít potomky.’ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

 

Milí přátelé,

co je víra? Dnes nám druhé čtení nabízí odpověď – víra je přesvědčení o věcech, které nevidíme….

Ano, je mnoho lidí, kteří tvrdí, že na co si nesáhnou, tomu nevěřím, ale to není žádná víra, to je vědění. Ale jde o to, že naše „myslivna“ je příliš omezená, než abychom byli schopni vše pojmout a pochytit a poznat a všemu rozumět. A na naše poznání navazuje právě víra. Tak ukazuje, že věřit je mnohem úžasnější a větší a krásnější,  zajímavější a dobrodružnější, než jak vidíme nebo slyšíme, nebo cítíme…

Víra dává všemu kolem nás hlubší smysl a bez toho je život mnohem prázdnější a jakoby bezbarvý… No jo, ale není ta naše víra jen chimérou…, něčím jako věřit na víly a rusalky a vodníky…? Není to opravdu jen berlička?

Podívejme se na biblické postavy – jak nám nabízí dnešní úryvek:

Abraham – jeho víra je tvrdě prozkoušena s jeho synem – když se ho konečně dočká, tak s jeho obětováním….Jeho víra prošla ohněm a – vydržela a upevnila se…Vše vložil do Božích rukou – moc dobře věděl, že vše, co je a co má, tak má právě pod Pána.

I Sára – nejdříve Bohu věří, pak se jen směje, když se v Mamre dozvídá, že má být ve stáří ještě matkou, ale pak Boží pomoc sama zakusí….Poznává, že stojí za to čekat…

Podobně Mojžíš vše nakonec celý život zasvětil službě Hospodinu a Izraelskému lidu,

apoštolové vše vsadili na Ježíše a pozdější mučedníci i vyznavači jakbysmet….

A to i s tím, že se mnohdy výsledku svých snah nedočkali….V tom je také jejich zásluha….

 

Tedy takový život z víry není jen nějaké teoretizování nebo fantazie postavená na vodě, ale na skutečnosti….a také na svobodě:

 

V knize Duhová jiskra od D. Fischerové je pěkný příběh:

Byl jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše. Řekl jim: Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Tedy představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhled před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?

Učenci se zamysleli, mnuli si šedé brady, a pak se začali hlásit o překot. Já, řekl první, bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí přece někde končit, ne?

Nesmysl! – vykřikl druhý. Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě ji přes zeď přenesl.

To je moc pracné! Ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!

Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašovat kabáty. A ty? – řekl – tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?

Já? – usmál se plaše sluha. Já bych se té dívky nejdříve zeptal, jestli vůbec chce na tu druhou stranu zdi…

Sláva! Konečně rozumné slovo! – zasmál se král, z celého srdce. Tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí…

 

Ano, víra je věc důvěry někomu, kdo pro mne obětoval svůj život, kdo mi dává vše, co je možné, aby mne zachránil, ale stále mi nechává svobodu, jestli se chci nechat přenést přes tu zeď. Pořád mi dává možnost nevěřit, žít si po svém a bez něj… V to tkví naše důstojnost, protože on má k nám úctu…

 

Když si toto promyslíme, tak by to mohl být ten poslední argument pro všechny váhající…ostatně i pro nás v našich krizích… Ano, věřit Bohu znamená jít do nejistoty, dlouho čekat, mnohdy nechápat – ale vždy je to naše rozhodnutí. Nejsme loutky, ale Boží děti, Boží přátelé, kteří mohou Boha následovat a s ním spolupracovat a jednou se s ním i radovat…

Nově: