Mt 25,31-46  – Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ Spravedliví mu na to řeknou: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: `Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ Potom řekne i těm po levici: `Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tu mu na to řeknou také oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: `Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

Milí přátelé,

Ježíš přichází na konci časů jako soudce nebe a země. Tak si to připomínáme na konci církevního roku. Celý rok je vlastně jakousi exkurzí do celého jeho života – advent jeho očekávání do narození, Vánoce – narozeniny, pak jeho dospělý život, půst – jeho utrpení a Velikonoce – smrt a zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a jednou na konci časů – druhý příchod.  A je to i vyjádření celých dějin – advent jako starozákonní očekávání spásy, Vánoce – její příchod, v mezidobí jeho působení, Velikonoce – oběť a znovuzrození, Letnice a čekání na konec časů….

Ten cíl si připomínáme právě dnes….. Přitom jak krásný je tento svět…,od mikrokosmu přes viditelnou přírodu, lidi, kulturu…tak pestrou a krásnou – až po tajemný a nekonečný vesmír… A přece dnes si můžeme uvědomovat, že toto všechno je jen pomíjivé – nebe a země pominou, ale má slova nepominou... a jsou to slova o naději….a tento úžasný svět i s jeho utrpením a nebezpečími, jako i krásou  a dobrotou a účelností je jen předobrazem Božího království, kam nás jednou přijde pozvat náš Pán Ježíš Kristus…jako Král.

A v čem tkví ono kralování? Co je podmínkou k jeho dosažení? To ukazuje dnešní evangelium…. Je to služba – cokoliv uděláme pro bližního, a je to třeba i drobnost, Bůh si to vztahuje na sebe a  i nás to nějak proměňuje.

Všimněme si jednoho důležitého detailu: Svatá Alžběta nebo Zdislava, či svatá Anežka – šlechtičny – se vzdají všeho zajištění a komfortu a jdou sloužit nemocným a chudým a opuštěným, někdy i navzdory nebo proti vůli své rodiny… a to jim je ke cti a pozdějšímu uznání… Nebo podobně šlechtic a voják Ignác dá vše pro službu církvi a papeži, urozený Alois nebo Karel Boromejský, kteří se starají o nemocné morem, místo aby utekli a sami se zachraňovali, slouží druhým v nouzi….

To není náhoda… Ostatně Ježíš sám, Král nebe a země poprvé na svět přichází jako téměř nelegitimní dítě, když matčin manžel se chystá k rozvodu, narodí se v nedůstojných podmínkách i pro chudého, žije jako emigrant a pak dlouhá léta v ústraní venkova a nakonec působí tak, že si všímá hříšníků, slepců, hluchých, chromých a malomocných a umírá jako zločinec… Tak tohle je ta vstupenka do Božího království? Jistě tato podobnost všech s Kristem ve vydanosti a službě není  náhodná. Ježíš přišel ne aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil druhým a totéž očekává od nás… protože jsme jeho přátelé a následníci….

Opravdu pro Boží království je důležitá otevřenost, vzájemnost, vztah k druhým, láskyplné sdílení a ochota vyjít ze sebe, dávat druhému důvěru a lásku…. Bez toho nic nemá v Božích očích cenu. Totiž tím se mu podobáme a i tím proměňujeme svět k jeho obrazu. On sám je zosobněnou službou – ostatně, jak je v Apokalypse? – On sám setře slzy z každé tváře a pak: Lukáš12,37 – Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“….Jinak když budeme vnímaví pro potřeby druhých, tak se přiblížíme k Bohu, on je v tom všem přítomný, naučme se ho vidět v přírodě, lidech a zvl. v těch trpících… Pak ho uvidíme i na konci času. Naučme se jazyk lásky, a tím se budeme dorozumívat na věčnosti, naučme se s ním chodit…žít… to je radost a krása…

A  ještě něco – na konci roku bilancujeme a v poslední době nás jistě leccos znepokojuje, přece máme křesťanskou naději v Kristu, který bude mít poslední slovo: jak jsem četl v jedné krásné knize – nakonec vše dopadne dobře a pokud něco nedopadlo dobře, pak to není ještě konec…..ten opravdu patří Kristu Králi.

Mt 25,14-30 – Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: `Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: `Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'“

Milí přátelé,

v evangeliu je to příběh o důvěře – Pán si vybere několik svých služebníků a rozdělí jim svůj majetek – 5, 3, 1 hřivny. Ano, je to divné, proč to nerozdělil 3, 3, 3?  Protože své služebníky zřejmě dobře znal. A tak dal každému podle jeho schopností. Zřejmě dobře znal i toho posledního, který se nakonec neukázal jako moc akční, ale dal mu menší, ale také celkem velkou možnost přece něco udělat, někam se posunout, povyrůst….

 Je to přesný obraz toho, jak Bůh obdarovává nás. Někdo má třeba ve škole schopností, že jak se říká, mu Pán naděloval dary lopatou…, opravdu hodně štědře. Asi jste taky měli nějakého spolužáka, který vynikal snad ve všem – v od tělocviku, přes zpěv až o fyziku a ještě vás provokoval tím, že se nemusel moc učit. Šlo mu to samo… Jiný musel slušný výsledek na vysvědčení opravdu vydřít a další to prostě vzdal…. Teď jde o to, aby ten nadaný opravdu se snažil své dary využít… Bohužel poznal jsem v životě i hodně nadaného člověka, který – aspoň zatím – je uprostřed života, své hřivny doslova zakopal. Užívá si tzv. života, naplno, dokonce si nadělal i dluhy, je sám bez vážného vztahu nebo rodiny, své dary jazykové, hudební i technické využívá většinou pro sebe…jaká škoda….

Podobně je to s dary našich vlastností – někdo je trpělivý,… ale možná má sklon být trochu pomalý  a někdy i líný…. Jiný je plný energie, ale bojuje se svou zbrklostí…. A to je další důležitý moment Božích darů….. Bůh v něčem dává a jinde jakoby bere, abychom měli co rozvíjet a taky abychom se trénovali v boji s našimi hendikepy…každý máme něco….

Ještě se vraťme k těm dvěma pilným a hodně obdarovaným s pěti a třemi hřivnami…. Pustili se do toho, ačkoli jim to mohlo připadat trochu nefér – mají ochraňovat majetek, který jim nepatří a ještě ho rozmnožit? Proč? Stačí ho uchovat, jak to udělal líný kolega a nebo tady mohlo být velké pokušení – sbalit se a s pokladem zmizet…, nebo si vydělat a dát pánovi třeba jen polovinu, i tak by mohl být rád….. Ne, dělají vše podle pravidel a zdá se, že hlavní motiv je v tom, že mají s pánem dobrý vztah, on projevil vekou důvěru a oni  u také věří, prostě mají se v úctě a mají se rádi…. Proč bych oklamával svého přítele, o kterém vím, že chce pro mne to nejlepší? Tak to platí pro celý náš život.

U toho třetího služebníka vidíme, že vůbec lásku nevnímá, ačkoliv byl také milován, ale má strach a jeho osud je velmi podobný Adamovi v ráji.

Ten je milován Stvořitelem, ale uvěří lži, že to Bůh s nimi nemyslí poctivě, že jim něco zatajuje, že si s nimi zahrává… odsunul Boha stranou a dělá si co chce, a to ho přivedlo k poznání viny. Dostane strach…, kdo nemiluje začne se bát… a pak, když ho Bůh sám vyhledá, tak se dokonce otočí proti němu a obviní jeho – přitom jak by stačilo říci s hříšným celníkem nebo slepým Bartimaiem  u Jericha – Pane smiluj se nade mnou hříšným… Ne on docela drze řekne – žena, kterou jsi mi dal – aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl… Ženu dostal proto, aby nebyl sám, aby byla mezi nimi láska. Teď se obviňují a obviňují i samého dárce…. Podobně i ten s hřivnou – kdyby řekl: Pane, bál jsem se, ale chci věřit ve tvé milosrdenství, smiluj se nade mnou…vše mohlo být jinak…..

Ty hřivny jsou darem, které se množí dalším darováním, sdílením a pomocí….podobně naše dary a schopnosti máme proto, abychom jimi sloužili sobě i druhým, abychom se z nich radovali – i s druhými…. A když to úplně nezvládneme, stačí pravdivost, pokora, kajícnost  a touha…. Když nemůžeme získat Boží pomoc svatostí, naší cestou je pravdivá kajícnost… pořád je šance….

Hlavně „nekrnět“ … co máme, tak to rozvíjejme, jinak to zanikne – kdo svůj talent na jazyky necvičí, nedomluví se, kdo kytku v květináči nezaleje, tak mu zhyne a nemá nic, kdo necvičí, svaly ztratí… kdo dar víry nerozvijí modlitbou a snahou podle ní život, může o ni přijít, a to by byla největší ztráta…. Zároveň jaká radost, že ji zachováme nejlépe tím, když ji sdílíme, rozdáváme, žijeme…. S tím můžeme začít kdykoliv…