Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

1 Sol 1,1-5bPavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

Milí přátelé, dnes se zvláště můžeme modlit za misionáře – tedy za ty, kdo hlásají Krista ve světě. Misie jsou od začátku církve – sv. Pavel mluví k Soluňským o tom, jak jim přinesl evangelium. Apoštolové se rozběhli po světě od Španělska až po Indii, od Egypta až po Řím a tak to pokračovalo i nadále . Je zajímavé, že třeba Židé a například ani pravoslavní křestané nemají nějaké zvláštní misijní dílo. V pozdějších dobách misionáři byli zároveň i objevitelé nových zemí a kultur – Livingstne v Africe nebo Samuel Fritz z Trutnova v Jižní Americe /podrobná mapa Amazonky/. Někdy bohužel s nimi šli i dobyvatelé, jako to byly zvl. V jižní Americe, hned po jejím objevení…..

Misionáři přinášeli lidem kulturu, vzdělání, lékařství, zlepšení hospodářství…Tak jsem to ostatně viděl I nedávno v r. 1997 v Senegalu, kde řeholní sestry učily nejen děti ve škole, ale taky jejich rodiče – šití, vaření, hygieně a jiným potřebným věcem, měly tam skauting, a taky výuku náboženství – kdo chtěl…..

Některým odborníkům se moc nelíbí, že se původním lidem nenechá jejich kultura a zvyky, jako I náboženství…ale vliv civilizace je nevratný a je to jen otázka času, kdy i “divoši” v džungli budou používat chytré mobily. A hlásat evangelium je náš úkol – ne nutit, ale hlásat….

Skoro se chce říci, že dnes není kam chodit – celý svět ví o Kristu…Ví i neví… Kolik z nás křesťanů můžeme říci, jak víru známe? A jistě i dnes se najdou kultury, které se s křesťanstvím nesetkaly….a pak je tu rozdíl mezi misiemi a evangelizací… V podstatě je to totéž….ale je tu malý rozdíl – misie se chápou tak, že se hlásá Kristus v zemích, kde o něm neslyšeli a evangelizace – nebo nová evangelizace – se praktikuje v prostředí, kde již křesťanství je ukotvené, ale jaksi vyvanulo….To je typická Evropa.

Mimochodem je to mnohem těžší přivést ke Kristu člověka tradičně pocházejícího z křesťanské rodiny – je pokřtěn, občas zajede do kostela, považuje se za dobrého křesťana, dokonce se i občas pomodlí…..ale osobní vztah k Bohu tu prostě není…..Tento člověk nemá potřebu nic měnit, je impregnovaný svou tradicí, folklorem….je neprůstřelný.

Myslím, že u nás ve Skutči nebo Předhradí nepotřebujeme misionáře, ale evangelizátory. Dokonce bych řekl, že nejdříve potřebujeme evangelizaci dovnitř. A opravdu nejde jen o to, abychom sebe I okolí přesvědčili, že musíme každou neděli do kostela, ale že budeme hledat a žít přátelský vztah s Bohem. To si I my někdy pleteme. Myslíme si, když si plním křesťanské povinnosti, tak automaticky to je vrchol opravdové víry.

Dá se to připomenout situací, když mi manželé řeknou, že jedou každou neděli na výlet, občas si popovídají a spolu vedou domácnost. Je to dobré znamení, ale ne důkaz, že mají hluboký vzájemný vztah. Možná to je jen setrvačnost kvůli dětem nebo lidem kolem….

Také v naší víře je tu stále nebezpečí, že si Pána Ježíše všimneme při tzv. povinných příležitostech, ale když nemusíme, máme jiné starosti, než se zabývat jím. Kolik lidí z Polska, když se nastěhovali na náchodsku do Čech kvůli práci – se nejen naučilo česky, ale taky “českým” mravům a přestali chodit do kostela. Sotva ale jeli domů na návštěvu, tam už si nedovolili nejít. To ale není skutečný vztah, skutečná víra…Přál bych nám všem, abychom ve naší víře stále rostli, něco dělali, hledali, vzdělávali se. On nám stojí za to, a pak, naše živé svědectví potřebují ti, kdo něco hledají…i v této tak těžké době – nebo možná PRÁVĚ v této těžké době…

Flp 4,12-14.19-20 – Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.

Milí přátelé,

dneska si trochu víc všimneme 2.čtení – z dopisu sv. Pavla do řeckých Filip. Dodnes existují vykopávky starověkého města Philippoi nedaleko severořeckého města Kavala, je i na seznamu památek UNESCO. Pavel měl s lidmi z Filip velmi vřelý vztah a zde jim děkuje za pomoc, kterou poslali do vězení.

Pavel zde ukazuje svou svobodu. Dovede žít v bohatství I odříkání…..nepohrdá dostatkem, dokáže se z něj radovat. Bylo by nevděčné Bohu neděkovat za to, že máme co jíst a že dobře jíme, že máme kde spát – ne pod mostem, ale doma v bezpečí v posteli, že nejsem sami, ale máme vždy kolem sebe někoho, o koho se můžeme opřít. Ale Pavel se nehroutí z toho, že přijdou doby hubené a je pronásledován, má hlad a připadá si mezi lidmi nepochopen a nepřijat…On ve své svobodě ví, že hlavní je pro něj ten, kdo mu dává sílu. Ježíš Kristus. On není jen nějakou pojistkou, až bude zle, není jen jakousi berličkou, ale podstatou jeho života.

A přece umí Pavel poděkovat a říci prostě, to jste hodní, že jste mi pomohli…..častěji si vzpomenu na nápis na nástěnce kostela od mého předchůdce v Novém Městě nad Metují – bylo tam napsáno – uvítáme, kdo by chtěl ve farnosti pomoci a zároveň nebojte si o pomoc říci a pomoc přijmout….

Když konám dobro, pomáhám potřebným, ale když pomoc přijímám, tak umožnuji duchovně povyrůst oněm dárcům, je to obdarování oboustranné. Jde ale také o vděčnost – v rodině I v okolí – dokážeme si všímat těch, co něco potřebují? A dnes jde hlavně o obyčejný lidský zájem, návštěvu, popovídání…. a dokážeme také přirozeně poděkovat a prokázat kousek vděčnosti?

A ještě jedna věc – u nás doma byl takový trochu nešvar – musím se revanšovat….

Tedy dostal jsem bonboniéru? Musím příště bonboniéru dát já jemu – to není obdarování, ale obchod….. odměnou dárci je má radost a ne že mu mám zase vše jinak vracet….kdosi kdysi mi říkal – když ti někdo něco dává, a ty to chceš, vždy si to vezmi – pokud to myslí vážně, bude mít radost a pokud je to jen ze zdvořilosti, tak ho potrestáš v jeho neupřímnosti….:-)

Pavel vděčný je a umí ocenit snahu druhých. Slibuje jim odměnu od samého Pána a ta je nenahraditelná….Zkusme to více dělat I mezi sebou – doma I jinde...díky – jsou to je 4 písmenka – ale vyjádří víc než celé kázání….

A o odměnu pro poctivého dárce se nebojme – Bůh opravdu vše vidí a umí ocenit a nezůstane dlužen, za vše dobré I za to čeho si ostatní ani nevšimnou….

Jsme bohatí vírou v Krista – být bohatý není ostudou, pokud žiji poctivě, pokud nežiji na úkor druhých, ale naopak jim pomáhám, nejlépe nenápadně. Líbilo se mi vyprávění saleziána P.Ládi Heryána v jedné ze svých knih, kde popisuje K.Schwarzenberga: zdarma poskytl bydlení bouřliváckému básníkovi Ivanovi Jirousovi a jednou, jak popisuje – při kostelní sbírce do tehdy ještě papírové padesátikoruny zabalil hodně velkou bankovku, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. K bohatství patří jako vyrovnání pokora. A podobně pokud zase nejsem bohatý, mám svou důstojnost. Nemohu možná pomáhat finančně, ale mám jistě zase jiné bohatství . Mohu si všimnout úsměvem, podanou rukou, drobností….. sv. Pavel jinde říká: /Řím 13,8/ Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Tedy ve snaze milovat nejsme nikdy hotovi a vyrovnáni a je to tak dobře.

Nově: