Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Iz 2,1-5  – Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

 

Milí přátelé,

vrátím se teď k prvnímu biblickému úryvku z 2.kapitoly proroka Izajáše. Píše se zde, že Boží Slovo bude soudit národy – a to tak, že válčení bude vystřídáno pokojem…

 

Přitom za války to bývá přesně naopak: nástroje k mírové činnosti jsou překovávány a přetavovány na zbraně – viz prastaré rekvírování zvonů na dělové koule…

Nicméně Izajáš zde mluví o opaku – kdy zbraně se předělávají na pluhy a na vinařského nože – tedy na nástroje k obdělání půdy – k pěstování obilí i vína – což byly pro Židy tehdy základní potraviny….

Může nás napadnout, že v tom uvidíme i symbol eucharistie….jako zdroj skutečného pokoje …

 

Totiž nikdy nemůže být trvalý pokoj bez Boha, bez čistého svědomí, bez čistého srdce….

Potřebujeme pro vnější mír začít u sebe a zde se otevírat Božímu pokoji….Jak? Buďme k sobě i druhým pravdiví, přiznejme si, co nás trápí… nebuďme sami, hledejme a hýčkejme si dobré přátele, s nimiž se můžeme sdílet. Pak spoléhejme na poctivou a vytrvalou modlitbu, která vyprosí více pokoje a míru, než všelijaké politické pakty a smlouvy.. a hlavně nikdy si nenechme vzít naději, že Bůh je nade vším, že Bůh ví, co a proč se a vše promění k dobrému….

 

Pevná je Hospodinova hora – jak píše text Izajáše a je až neuvěřitelné, jak pevný je izraelský národ, tak malý vzhledem k početným, mnohem početnějším sousedům, a přece má jakoby navrch, je nezdolný, je prostě Bohem požehnaný,  je také Bohem zkoušený, ale nakonec stále znova se obnovuje – a to to je naděje…i pro nás. V čem je naše pevnost? O co my opíráme svůj život?

 

Zaujala mne jedna myšlenka v knize Jonathana Sackse O svobodě náboženství, kde tento autor říká, že když Jákob se dovídá o smrti svého milovaného syna Josefa /drží v ruce jeho oblek potřísněný krví/, tak pláče  a není k utišení a nechce /jak říká Bible/ přijímat od druhých útěchu. To není rezignace, ale  naopak – on jen prostě odmítá věřit, že je to konec, prostě se nevzdává naděje, že by nemohl být živ – tak jaképak útěchy?…. Podobně se píše u proroka Jeremiáše – hlas je slyšet v Rámě, truchlení a  velký nářek, to Ráchel oplakává své syny a odmítá útěchu, protože její děti už nejsou… Ovšem Židé jsou národem, který odmítá být ve svém žalu utěšen, protože se nikdy nevzdává naděje… A to je ta pevnost…důvěra, že Bůh vše dovede k cíli…..Jak to tedy v životě bereme my?

 

Není divu, že – národy se shromažďují na hoře Sion – všichni potřebujeme oporu. I ti nejstatečnější jsou občas malými dětmi, které se potřebují u někoho schoulit, vybrečet, vyvztekat….Jako křesťané máme svůj kostel, spolu-farníky, svátosti – to je naše hora Sion.              

 

Máme tak chodit po Hospodinových stezkách – možná nám to připadá, že je přehnané…, ale vlak si taky nestýská na to, že musí jezdit ve vytyčených kolejích….o nich ví, že ho dovedou do cíle a ne do příkopu… Podobně, pokud se necháme vést Boží naukou, desaterem, přikázáním lásky, pak neskončíme v rokli hříchu a zla…. To je skutečná svoboda: žít tak, abych nepadl do otroctví hříchu.

Asi všichni toužíme po takové svobodě – vědět, co je dobré a mít možnost jít za tím… kéž i tento advent je pro nás novou šancí….

Kol 1,12-20 – Bratři a sestry! Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.

 

Lk 23,35-43 – Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“

 

Milí přátelé,

je to velký paradox, pokud si propojíme druhé čtení a evangelium. V evangeliu je Ježíš v naprosto ponižující roli – visí mezi nebem a zemí – bezmocný a vysmívaný židovskými předáky jako i římskými vojáky. Jak zvláštní shoda – mučený a ponižovaný jak nenáviděnými okupanty, tak i duchovními představiteli Izraele ve vzácné jednotě ….Tady Ježíš  umírající jako zločinec, ale s cedulí – židovský král – nad hlavou. To je jeden obraz Ježíše Krista Krále….

 A ve druhém čtení máme charakteristiku poněkud jinou… On je obraz neviditelného Boha, existující dříve než stvořený svět – tedy je starší než 14 miliard let…, není závislý na našem časoprostoru… Skrze něj vše bylo stvořeno – nejen viditelný svět, tak krásný a obdivuhodný, ale i svět andělů, který je nám prakticky úplně skrytý… díky jemu vše existuje a stále trvá… Je hlavou církve i světa je první mezi všemi… tento text není jen oslavný hymnus, to je konstatování faktu a charakteristika Ježíše jako krále a jeho důstojnosti… Je totiž plně dokonalý – je sám Bůh…

A jak teď spojit tuto neuvěřitelnou velikost a důstojnost s jeho ponížením? Pavel to sám říká: jeho prolitou krví na kříži byl přinesen světu pokoj… právě a jen jeho ponížení, jeho oběť přináší světu spásu…. Víte, toto je skutečná osobnost, autorita, velikost…! Jsou vládcové – zvl. ti totalitní, kteří chtějí  vstoupit do učebnic dějepisu jako velcí dobyvatelé, mocní a slavní s vítěznými bitvami…a je jim přitom jedno, kolik životů ostatních lidí za to zaplatí… Oni sami jsou někde v bunkru… známe to z těchto dob.

Jak jiný vládce je Bůh Ježíš Kristus Král. Rozhodně se nebojí stát se i vyvrhelem…poníženým a zostuzeným….

Může nám to trochu připomínat krále Davida, který se nebojí ustrojit jako otrok a tančit před archou, když je slavnostně nesena do Jeruzaléma. Manželka se nad ním pohoršuje, ale on nic nedbá – a věří, že toto mu autoritu u národa nesníží naopak – prostě se nestydí za svého Pána a raduje se – jako dítě z jeho blízkosti…To je autenticita, opravdovost, tady ukazuje na kom mu záleží – nikoho nemusí pohoršovat…. Skutečný král se nebojí projevit. Pokud má nějakou úctu druhých, tak tímto o ni nepřijde…. Ani Ježíš se nebál ponížení…v něm vyrostlo naše povýšení na Boží děti, královské děti….

Ježíš sám sebe dává za dobrovolnou oběť, aby nikoho neztratil, aby každému dal šanci…, nikdo není mimo jeho rozlišování nebo mino jeho zájem…. Každý má u něj šanci…. Lidi pro něj nejsou jen pěšáci na hrací ploše, jen nástroje pro jeho moc. Vnímá každého zvlášť a dává možnost nejen dobrým lidem, ale i těm, kteří jsou úplně mimo. Nevzdává to s námi, neláme nad námi hůl a jde nám naproti. Dá za nás život, i když my jsme lhostejní a neteční nebo se dokonce stavíme proti němu… On je král, který se nikdy nesmíří s tím, že by někdo z jeho dětí měl být zavržen, zničen… Udělá vše, co je možné….protože je král a Pán nade vše – není pánem svévole a sebeoslavy, je to Pán lásky a milosrdenství…

Vzpomeňme na zločince po jeho boku – jeden se posmívá… Kdo ví, třeba časem taky zalituje, zatouží… A pak ten druhý, který výslovně vyjadřuje svou touhu jít tam, kam jde Ježíš, touží po záchraně, i když jeho život se tak pokazil – a teď bez jakékoliv lidské naděje umírá, končí…A Ježíš mu podává pomocnou ruku a dává možnost dojít spásy…. A tak když může i on, proč by nemohli i další, proč bychom nemohli my a nebo já, ty?

Ano, chce to ono pravdivé a pokorné vyznání a snahu i touhu….o zbytek se postará náš Pán a Král…

Nově: