Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Květná neděle 5.4.2020 – A – sv.nemocných

Pašije – Mt 26,14-27,66

Napadá vás proč se říká dnešní neděli Květná? – No, jsou tu květy kočiček, někde jiné rozkvetlé větve, které na uvítanou Kristu používáme při mši svaté. Je to o události, kdy Ježíš slavně vjíždí do ulic Jeruzaléma, když před tím přivedl zpět k životu zesnulého Lazara. Tehdy před něj prostírali kusy látky jako koberec a mávali palmovými větvemi- proto se třeba v Anglii říká dnešní neděli Palm Sunday /Palmová neděle/

– jaké hlavní věty zazněly dnes v Pašijích ?

Co mi dáte, když vám ho zradím?… Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš… Má duše je smutná až k smrti… Zůstaňte zde a bděte se mnou… Je hoden smrti… Buď zdráv, židovský králi… Na kříž s ním… Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže… Bože můj, proč jsi mne opustil? To by opravdu Syn Boží….

Tyhlety věty jakoby vytvořily osnovu celých pašijí….na jedné straně lidská ubohost, polovičatost, zbabělost i omezenost… na straně druhé – Ježíšova osamocenost, mlčení, oběť, záchrana druhých….Lidé si chtěji zachovat život, své postavení, získat nějaké výhody… Ježíš zažívá smrtelnou úzkost před utrpením, o kterém ví, že přijde, ale dá mu svůj souhlas, své přijetí, vedený skutečnou opravdovou láskou….

Nikdy nebudeme moci pochopit hloubku vztahu Boha k nám, když prožívá stejný strach, bolest jako my, ale nevzdá to a vše dobrovolně podstoupí pro nás, kteří to nevíme nebo jsme lhostejní a tak málo s ním spolupracujeme….

Ježíš dobrovolně na sebe bere naše bolesti a rány abychom mohli žít… Trpí tělesně i duševně. A múžeme tak říci, že neexistuje bolest, které by neporozumněl nebo s námi nesdílel . On nás nepřišel zbavit bolesti, to by bylo moc laciné…, on ji přišel s námi sdílet a dát lásce a oběti smysl…..

Ano, o bolesti bych chtěl mluvit i nadále – ve vztahu ke svátosti nemocných:

Je trochu paradoxní, když spousta lidí řekne, že nejkrásnější smrt je náhlá smrt, protože člověk netrpí a má to za sebou. Jo, je to svým způsobem pravda, ale z pohledu věčnosti to může být průšvih. Zemřít nepřipraven. Pomazání nemocných je velkým darem církve, který můžeme a máme využít. Ale stalo se mi: pane faráři, chtěli jsem vás pozvat, ale nechtěli jsme maminku strašit a tak umřela bez svátostí…Podobně jindy mi jiná babička řekla: pane faráři, už ke mně nechoďte, lidi si povídají, že umřu, když ke mně chodí kněz– jak rád říkám: opravdu není pravda, že by kněz byl prodlouženou rukou pohřební služby.

Tato svátost se uděluje vážně nomocným nebo lidem vyššího věku, který sám o sobě lidi může oslabovat – obvykle se uděluje každý rok a jinak kdykoliv se stav hodně zhorší nebo po uzdravení přijde nemoc znova. Všeobecně vzato tato svátost se neuděluje často, ale několikrát za život jistě ano.

Svátost uděluje kněz, který po modlitbě a vkládání rukou na hlavu nemocného, ho pomaže na čele a na rukou a přitom říká: Skrze toto svaté pomazání at ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať te vysvobodí z hříchu, ať te zachrání a posilní.

Účelem, jak říká Tomáškův katechismus, je posvětit utrpení věřících, očistit je od hříchu a kdyby to bylo k prospěchu jejich duše nebo jejich drahých, i uzdravit je .

V Bibli o této svátosti najdeme zmínku až v listě Jakubově /Jk 5,14-15/ Je někdo z vás nemocen? At zavolá starší církve, ti at se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, dopustil -li se hříchů, bude mu odpuštěno..

Nebojme se o tuto svátost požádat, ať jdeme na operaci nebo jsme delší dobu s vážnou nemocí doma, kněz může nabídnout sv.zpověd, sv.přijímání i pomazání nemocných A vždy si važme nemocných, i když péče může být hodně náročná. Oni svou obětovanou bolestí i modlitbou mohou být duchovním základem naší farnosti, tohoto světa…

Dodávám, že i v této pohnuté době je také možno požádat o sv.nemocných a ten, kdo je v těžkém stavu při nákaze koronavirem, má právo na svátosti, ovšem je to i na konkrétních zdravotnících, jestli k nemocnému kněze pustí. I kdyby to nešlo, Bůh je nemocnému nablízku. Stačí vzbudit opravdovou víru a touhu po Pánu a také dokonalou lítost /tedy lítost z lásky k Bohu/.

 

Modlitba za nemocné:
Bože, spáso věřících, vyslyš prosby za naše nemocné bratry a sestry.
Mají účast na utrpení tvého Syna.
Poskytni jim ve svém milosrdenství pomoc.
Navrať jim zdraví, ať se s nimi můžeme radovat v tvé církvi z jejich uzdravení.

Modlitba nemocného:
Nebeský Otče, není snadné přijmout tuto nemoc.
Netrpělivě čekám, až budu zase zdravý.
Pomoz mi, abych došel klidu, abych poznal, že je to pro mě čas spásy.
Mohu na tebe v klidu myslet a tázat se, co se mnou zamýšlíš.
Ukaž mi, co naplňuje neklidem mé vlastní srdce a pomáhej mi to překonat.
Daruj mi svůj pokoj.
Dej, ať mám opět naději a skrze ni rozdávám odvahu druhým.


/podle Kancionálu/

5.postní neděle – A 29.3.2020 – svátost křtu

Jan 11,1-45 – Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

Tvůj bratr vstane – řekl Ježíš Martě…Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den – odpoví mu. Je obdivuhodné, jak Marta důvěřovala Ježíšovým slovům a úžasné je, co se dělo zanedlouho. To, v co nikdo nedoufal, Bůh proměnil ve skutečnost. Lazar opět žije. Lazar si prošel zkušeností, o kterou se neměl s kým podělit – v tom byl sám, ale jistě se proměnil jeho vztah ke smrti i k životu a ke skutečným hodnotám…

Viděl jsem před časem dokument z cyklu Pološero na ČT2 – a zde byla svědectví 3 lidí po klinické smrti. Všichni tři se shodli ve dvou věcech – těžko se dá mluvit o jejich zážitku a všichni věděli, že po smrti něco je….Změnilo je to. Jistě i Lazara. Současně s ním došlo k obrovské změně i u lidí, kteří se sešli kolem Lazarova pohřbu. Mnozí díky tomu uvěřili v Krista.

Toto se velmi úzce dotýká další ze svátostí – prakticky té nejzákladnější, která je zároveň vstupenkou k těm ostatním,. Týká sv sv.křtu – jakožto znovuzrození k životu v Bohu. Při křtu člověk umírá starému životu – jakoby se utopí ve vodě křtu a zrodí se Boží syn nebo dcera. Jeho život se promění, má novou kvalitu – dostává schopnost žít věčně v Bohu.

Křest je jedinou svátostí – která je nejen neopakovatelná jako kněžství a biřmování, ale i formálně je přesně zapsána v Božím slově – viz Mt 28, 18-20: jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal…. A právě tímto způsobem se svátost uděluje: politím vodou a Ježíšovými slovy – Petře, Marie, Davide….já tě křtím…

Křest může udělit kněz i jáhen a v nebezpečí smrti může pokřtít kdokoliv – včetně ateisty, který říká a dělá co dělat má a má úmysl pokřtít, i když sám nevěří….

Příjemcem je dosud nepokřtěný, ale věřící člověk, u malého dítěte se připravují rodiče, kteří s kmotry slibují křesťanskou výchovu dítěte. I jako kmotři-ručitelé a pomocníci berme tuto úlohu vážně a modleme se za dítě a pokud možno buďme v kontaktu… Malé dítě je možno křtít jen se souhlasem rodičů a zase naopak zhruba od školního věku je třeba příprava i souhlas dítěte, od 14 let už je to jako u dospělých. U nich má příprava tři fáze: katechumenát – jako když začneme s někým chodit, pak čekatelství – to je jako zásnuby a křest – jako svatba s Kristem a jeho církví. Ohledně dětí – např. baptisti křtí děti v dospělosti, aby se samy rozhodly – nicméně je škoda mít čtvrtinu života mít mimo Boží milost a dítě tím svobodu neztrácí – i jako pokřtěné se nakonec samo rozhodne, zda chce nebo nechce ve víře žít.

Co s námi křest udělá? Navenek nic- ale domů odchází nebo je odnášen, nový člověk, svatý křesťan, Boží syn nebo dcera, Bůh si dítě adoptuje za své, stane se řádným členem církve, ve které je pokřtěn – v současnosti u katolíků, evangelíků, pravoslavných, anglikánů, hustitů apod. je křest navzájem uznáván. Pokud je pochybný křest, může se podmínečně opakovat….

Říká se, že jsou 3 druhy křtu: ten řádný – je křest vodou a dva mimořádné: křest krví – to byli zvl. v prvotních dobách mučedníci pro Krista, kteří před svou smrtí věřili, ale nestačili přijmout křest. No a pak je to křest touhy – týká s rodičů, kteří toužili po křtu dítěte, ale třeba se stalo, že Bůh si vzal dítě k sobě před křtem, ale bere se jako by bylo pokřtěné, podobně i člověk, který sám touží po křtu a nemá ho kdo pokřtít, tak skrze jeho touhu ho Bůh přijímá. Bůh vždy hledí především na naše vnitřní rozpoložení a ne na vnějšek, to je podobné i s odpuštěním, vírou, láskou. Když to nejde – tak chci, snažím se, jsem tedy na dobré cestě a to je hlavní….

V nejširším smyslu slova křest touhy je šancí pro všechny poctivé a pravdivé hledače dobra, pravdy lásky….ať jsou kdokoliv a kdekoliv, i když třeba nejsou pokřtěni. Pokud opravdu hledají, tak Pravdu a Lásku – tedy Krista – najdou. Naopak se více bojím o ty pokřtěné, kteří o víře možná hezky mluví, ale nežijí. Kéž se nás to netýká….

 

Modlitba rodičů za děti

Nebeský Otče, svěřil jsi nám děti, abychom je vychovali k tvé oslavě a pro jejich věčné štěstí. Stvořil jsi je k svému obrazu a křtem jsi je přijal za své. Jsou to tvoje děti a mají tvými zůstat. Jsou to zároveň i naše děti, po nás zdědily své vlohy a sklony. Prosíme, Pane, žehnej jim. Ochraňuj je v nebezpečích života a v pokušeních. Uchovej jim pravou víru. Dej jim dobré kamarády a upřímné přátele. Osvěť je při volbě povolání, aby tě mohli oslavit spoluprací na tvém stvořitelském díle. Nám pak, nebeský Otče, pomoz, abychom je vedli k tobě s cílevědomou důsledností a se srdečnou dobrotou. Dej nám, abychom se na nich dočkali radosti. Kéž ti můžeme jednou říci: Zde jsou děti, které jsi nám svěřil.

Svatá Maria, matko Boží, ujmi se našich dětí. Vždyť jsi také jejich matka. Buď jim, královno andělů, spolu s jejich anděly strážnými stálou ochránkyní a veď je po cestách života do království věčného radování, kde se i my s nimi toužíme shledat znovu a navždycky.

(Kancionál č. 054)