Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Mk 9,30-37 –   Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Ježíš mluví v evangeliu o své oběti za nás, co ho to bude stát, aby nás zachránil. Jsme pro něj důležití… má nás rád – několikrát předpovídá učedníkům, co ho čeká, připravuje je na to a nikdy jim nevyčítá – to kvůli vám lidem a vaší nedokonalosti a nevěrnosti mne čeká tak strašný úděl…

Snad jen v Getsemanech prochází krvavou zkouškou, kdy prosí Otce o to, aby odňal od něj  kalich utrpení…ale zase nikoho nijak neobviňuje…

Jak je to v kontrastu s tím, že když my máme problém, tak obviňujeme okolí a někdy i Boha, že něco takového mohl dopustit….v této souvislosti se musíme stydět…To platí pro nás jednotlivce, jako i celou společnost, kdy vlastní neúspěchy svádíme na cizí státy, etnika, politické strany, sousedy…

Apoštolé mnohé nechápou a stydí se ptát… je možné, že mají svou zkušenost, že Ježíš na většinou otázek odpověděl jinak nebo třeba jinou otázkou…snad proto, abychom si uvědomili, že otázky jsou potřebnější, než hotové odpovědi – nebojme se otázek, ptejme se, hledejme, objevujme – nemusíme hned najít odpověď – hýčkejme si ty otázky a sami poznávejme pravdu – o to to poznání pro nás bude cennější…

Kdo z nás je největší, milí přátelé? Kdo je nejdůležitější, nejvýznamnější? Tak se ptají apoštolové a tak možná někdy uvažujeme i my… Že by prezident, královna, papež, předseda vlády, hejtman, starosta, biskup? Víte, znáte to z běžného života… Když vám nejede auto, mechanik je pro vás ten pravý a prezident vám asi nepomůže, když vás rozbolí zub, papež vám nebude moc platný, ale zubař je v tu chvíli nejdůležitější osobou, když je vám doma smutno nebo jste v nemocnici, tak manžel nebo manželka, čí dítě jsou pro vás tou nejdůležitější návštěvou, i když se na vás třeba přijde podívat ministr zdravotnictví…

Co z toho vyplývá? V určité situaci je každý člověk velmi důležitý – i dítě, bezmocný člověk na lůžku, někdo cizí…

A z pohledu Božího, každý v sobě neseme cenný poklad – Boží obraz – pro Boha jsme jedineční nenahraditelní a velmi důležití – stojíme Bohu za to, aby pro nás obětoval život svého Syna….

Občas se setkávám se staršími nemocnými lidmi, kteří mi řeknou, já už tady jenom překážím, já tady nic nezvládnu, akorát jsem na obtíž těm druhým… věřím, že žít jen díky pomoci druhých musí být velmi pokořující a těžké…. Ale je velmi důležité, abychom chápali, že náš život je darem Božím a naše existence v tomto světě je důležitá, dokud si nás Bůh zde chce nechat…A právě ti, co nemohou možná nic navenek, svou láskou, modlitbou, pokorou, obětí – jakkoliv je to těžké – udržují tento svět pohromadě… Nezapomeňme, že Bůh si volí ty slabé a bezvýznamné, aby na nich projevil svou moc…tedy KAŽDÝ je důležitý a veliký…a je na nás, jak žijeme, jestli se stáváme velikými nebo duchovními trpaslíky…..

A děti – vzrůstem malé, ale mnohdy nám nastavují zrcadlo pravdy – ony někdy řeknou pravdu tak naostro a bez servítků, až se tají dech…V mé širší rodině se mi stalo, že má osmiletá praneteř dala záludnou otázku – opravdu existují jednorožci? Co na to říci? A její brácha na mne vytasil otázku – když je Bůh, tak kdo ho vlastně stvořil?… Když jsem asi před měsícem byl s rodinami na Moravě, tak na jednom společném výletě se k mně při chůzi přitočil desetiletý prasynovec a nedal mi jednu otázku ale celou sérii, přímo smršť otázek – od toho, proč svatý Josef věřil nějakým snům, jestli mu to nebylo divné? Proč se Bůh dnes neukáže, aby lidi víc věřili? A kde se tu vůbec Bůh zjevil? A jak to bylo se stvořením a s dinosaury a jak prvními lidmi a prvním hříchem, jak to bylo s Ježíšovými zázraky, atd atd. Uf, bylo to náročné, ani při chůzi do kopce mne moc nešetřil, ale bylo to krásné….Nebojme se ptát, hledat…, přitom nikdy nebudeme s pravdou a dobrem hotoví…až v nebi….

Mk 8,27-35 – Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“
Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Proč se vůbec Ježíš takhle ptá – za koho mne lidé pokládají? To si je tak nejistý sám sebou? Nebo mu tak záleží na jeho pověsti? Ptá se učedníků – zřejmě lidi za nimi hodně chodili a ptali se na jejich Mistra, komunikovali s nimi… oni sami vidí, že Ježíš vzbudil zájem. Lidi ho vesměs mají v úctě, ale kým skutečně je, to ještě nechápou… Ano, je prorok, je učitel a mistr, ale jak řekne sám Petr – je Mesiáš – zachránce z rodu Davidova, který má obnovit izraelské království – ano Mesiáš, který má obnovit boží království duchovně a ne mocensky. A je tu nejen pro vyvolený národ, ale pro všechny….Jeho cestou je utrpení a smrt, ne cesta slávy, jak mnozí doufali. To je úplně vzhůru nohama, nedivme se, že pak pro Petra je to nepřijatelné….Ježíš vůči němu zasáhne radikálně, jdi mi z očí satane – ale to je nutná cesta. Být Kristem – Pomazaným. Mesiášem – opravdu znamená jít cestou oběti a ne moci a slávy v tomto světě….proto jakákoliv „svatá“ válka je úplně mimo. Bůh se uchází o člověka, ale ne násilím. To přece mohl udělat hned při stvoření, to mohl později udělat Ježíš a co nebo kdo by mu v tom zabránil s jeho skutečnou mocí? On jde cestou ucházení se o každého zvlášť, trpělivě, vytrvale a ve svobodě…..

Ano, Ježíš je pro nás Pán a Bůh – ten který nás vlastní obětí života zachránil – slyšeli jsem to tisíckrát a chceme tomu věřit. Zároveň nepodobáme se někdy Petrovi a nechceme občas Ježíšovi radit co a jak má dělat? A co dělat nemá? Ono je to podobné, jako v té známé pohádce, když si člověk vyměnil s Bohem svou práci, protože byl přesvědčen, že by Boží úlohu plnil lépe a po dni plném kiksů a průšvihů ten člověk nakonec rád předal jeho úděl a přijal pokorně své povolání ….Ano Bohu nerozumíme v mnoha situacích, ale jednou pochopíme….a že se s ním někdy hádáme, jsme naštvaní a nerozumíme mu, nudíme se? Ano i to patří ke vztahu…důležitá je vytrvalost….

A když jsme u těch pohledů? Jak vidím já sám sebe? Jsem zamindrákovaný nebo spíše mám zbytnělé sebevědomí? Hraju si na borce nebo na chudinku? Buďme pokorní a jděme zlatou střední cestou – máme své chyby, za které se stydíme a celý život s nimi budeme bojovat a máme i své přednosti. Jaké?…Konkrétně… Za ně děkujme a rozvíjejme je….Pokud něco takového v sobě neudělám, neměl bych ani vstupovat do manželství nebo kněžství, protože v těch to svátostech se odevzdáváme člověku i Bohu a jak se můžu odevzdat, když si nepatřím, když jsem se nepřijal s plusy i minusy takový jaký jsem? Je to ale nakonec práce na celý život.

Jak mne asi vidí lidi? Jako zbožného křesťana? A mne kněze? Jsem obyčejný hříšník jako vy – mnozí jste lepší než já…někdy máme iluze, někdy předsudky – i tady jděme zlatou střední cestou a snad ještě jeden pohled ten nejdůležitější:

Jak mne vidí Bůh? Jsme jeho synové, jeho dcery, milovaní synové, milované dcery – žádné mindráky nemají u mne místo – on mne zná do morku kostí jako skrze Rtg – do všech důsledků, ale taky se na mne dívá z pohledu věčnosti a vidí ve mně to krásné, co do mne vložil a jak krásným obrazem se mohu stát a udělá vše pro to, aby se tak stalo…nekazme mu to, ani sobě – buďme pravdiví, poctiví…. A to, jak nás Bůh vidí, tím se nakonec taky můžeme stát.

Nově: