Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Jan 1,35-42  Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála).

 

Milí přátelé, zkusíme se zase trochu zaměřit na klasický evangelní text v počátku roku – po Vánocích je Ježíš dospělým mužem, který začíná veřejně působit a získávat učedníky…

Učedníci nechali Jana být a šli za Ježíšem – není to nevděčnost? I my máme možná duchovní vůdce a někdy přejdeme jinam…máme svobodu….ostatně Jan sám je na Ježíše nasměroval. Je to velikost a pokora  Jana Křtitele, který nejen pronáší ta slova, ale taky je uskutečňuje – On musí růst a já se menšit – nechá nejlepší lidi odejít, dá jim svobodu, aby mohli dále růst….

I u Ježíše vnímáme pokoru, on ani neláká ani neodmítá… Chceš něco, tak pojď a dívej se a rozhodni se…dává svobodu, nechá člověka postupně vrůstat do jeho učednictví. Ostatně, podle evangelií zřejmě apoštolové za Ježíšem šli postupně – na čas se vraceli k rodinám a práci a opět se sešli…až s ním zůstali….

Co chcete? Podobně jako Eliáš na choře Choreb  je dotazován Hospodinem, který ho tam pozval – co tu chceš ? Nebo dva slepci u Jericha.. Co chcete? Ježíš se ptá, ale to on přece dobře ví, ale vědí to oni? Vím to já, co vlastně chci od svého života, od druhých lidí, od světa, od víry, od Boha?? O co mi jde?

Mistře, kde bydlíš? Skoro se to podobá tomu vtipnému konstatování o poněkud vlezlé návštěvě: já mám takovou žízeň, že bych se u vás najedl a přespal…. Nejsou trochu za hranou? Oni právě chtějí ne jen slyšet jeho slova, ale vidět, jak žije a on se toho nebojí..Co bychom dělali my, kdyby někdo chtěl být katolíkem a řekl by, vypadáš zajímavě, mohu u vás chvíli bydlet, abych vidět jak se žije u křesťanů? Co by viděl, byli bychom pro něj opravdu zajímaví a inspirativní?…. To je výzva….

V každém případě je také vidět, že nestačí slyšet o Ježíšovi a o víře, ale přivést člověka k Ježíšovi, jak to udělal Jan… a pak se začnou dít věci… i dotyčný potřebuje učinit nějaký pohyb, změnu, nový krok do neznáma…jinak se nic nezmění….tak jak to udělali Jan a Ondřej.

Pojďte a uvidíte...říká Ježíš..důležité je to pojďte – jste na cestě a budete na cestě, stále se bude něco dít, budete nepozorovaně růst, teď vás ani nenapadne, že by Bůh vás povolal ke kazatelské činnosti jako apoštoly, že tomu zasvětíte svůj život, že budete svědky Kristova života, smrti a zmrtvýchvstání, že budete u zrodu spásy celého věta…..je třeba být připraven. V Boží škole neexistuje závěrečný diplom, nebo absolutorium, stále jsme jeho žáky – tedy v tomto světě….

Víra je ze slyšení, je třeba sdělovat svědectví a dát poznat Krista – to první je na nás a to druhé na Bohu…a on pak dělá velké proměny – Petr dostane nové jméno – symbolické jméno – opět něco nepochopitelného – na něm má stát církev – na hříšném obyčejném rybáři? Ano, tak Bůh proměňuje život…takto může měnit i život náš……Ne, nebudeme papeži jako Petr, ale můžeme být jeho svědky, kdekoliv jsme.

Povoláním církve v této době je lidem svědčit a dát jim poznat Boha….učme se oslovovat lidi v jejich problémech, zajímat se o to, co je trápí, mluvit jejich jazykem, ale dávat cosi univerzálního – co potřebují všichni v každé době: zvěst o Bohu, který miluje člověka a ve svobodě mu nabízí řešení všech bolestí a problémů,   nabízí cestu k dobrodružství, které nekončí, pokoj a radost, které si ani neumíme představit…..

Cesta k tomu je náročná, celoživotní – jdeme za za Ježíšem, máme ho s sebou nejen v kostele, ale taky v práci a doma u počítače nebo při zábavě a odpočinku… Kéž by tomu tak bylo…..

Mk 1,6b-11  Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!”.

 

Milí přátelé,

dnešním dnem končí vánoční období – z narozeného dítěte máme dospělého muže, který ve své třicítce jde požádat příbuzného Jana o křest…. Je to zároveň začátek Ježíšova veřejného působení. Už nebude  jen synem tesaře, ale také divotvůrcem, kazatelem, mistrem, tím, za kterým půjdou tisíce….

Ale než k tomu došlo, přichází Ježíš vlastně docela inkognito. Před tím žil v ústraní Nazareta a kromě výletu do Egypta, rodina žila zdá se poklidným životem obyčejných lidí….

Není divu, že ho nikdo nezná, když se postaví do fronty na Janův křest.

Co to vlastně mělo znamenat? Především je symbol pokání – Jan k tomu lidi vyzýval a oni chodili sami – aby tím vyjádřili své pokání, snahu změnit svůj život. A Ježíš, který se začíná ujímat úlohy Mesiáše, se symbolicky přidává do řady s ostatními. Nehledá přednostní místo, je jedním z nás …a on je ten Beránek, který snímá hříchy světa…ostatně od svého příchodu na tuto zem, přibližuje se nám lidem v této pokoře – narodil se jako nejchudší z chudých, zakusil, co to je být bez domova, žije nenápadně jako obyčejný člověk i teď přichází jako kdokoliv jiný.

Jak popisuje Matouš, Jan se nejdříve zdráhá – já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně? Ale Ježíš na tom trvá, protože chce naplnit vůli Otce – ne protože musí, ale protože chce – i v Getsemanech prochází strašným zápasem…ale hlavní je udělat, co chce Otec. To není otrocký strach nebo nějaké vodění loutky, to je milující syn, který ví, že Otec miluje jeho. Ostatně i zde on vyjádří tu krásnou větu – ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení…

To vše se týká Janova křtu. A my jsme pozváni ke Kristovu křtu a i zde jakoby Bůh nám říkal totéž, ty jsi má milovaná dcera, ty jsi můj milovný syn.

Pro Ježíše toto vše je taková garance – že Otec za ním stojí – potřebuje to, už nepatří Josefovi, který zřejmě už nežije, ani Marii – už ve dvanácti jí naznačuje, že jeho život nyní vede nebeský Otec – a  teď odchází na poušť, tam je pokoušen a tak se v postu a modlitbě připravuje na veřejný život….I my potřebujeme občas ujištění, že Bůh je s  námi, k tomu slouží celé tyto dlouhé vánoční svátky – kdy si každá rok připomínáme, že Bůh je tu pro nás…

Při Janově křtu se poprvé konkrétně zjevuje Boží Trojice – je tu Syn, ke kterému se ozývá Otcův hlas  a sestupuje na něj Duch svatý – člověk Ježíš je jakoby potvrzen Otcem a Duchem svatým pro úlohu Mesiáše. Možná sám Ježíš si tady bytostně uvědomuje svou Božskou moc, která v něm tkví jako v člověku…

Pro nás je to těžko představitelné, a přece i my skrze křest jsme tajemným způsobem připodobněni Kristu – prepodobnyj =svatý u východních křesťanů.  Myslím, že si při svém křtu málo uvědomujeme, co to znamená – že opravdu jsme adoptivními Božími dětmi – božství to není naše přirozenost, ale tím větší je div, že Bůh ve své lásce se otvírá každému z nás – i mně i tobě – a jako Boží děti máme účast na Božím životě…umíme si domyslet důsledky?  Není nic většího! I kdybychom zjistili že jsme příbuzní anglické královny nebo amerického prezidenta, je to NIC proti vědomí, že žijeme jako Boží dědicové a dědičky…. Kéž by to bylo znatelné nejen z této teoretické úvahy, ale i z našeho praktického života….

Nově: