Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Jan 13,31-33a.34-35Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

Milí přátelé!

Ježíš říká svým žákům, že nyní je oslaven – Jidáš odešel a moje mise se naplňuje…

Je to dobrý paradox – přichází přece chvíle zrady od Jidáše a vlastně i Petra i ostatních apoštolů, přichází odsouzení, ponížení, věznění, davová psychóza s pokřikem „ukřižuj“, mučení, smrt… a on mluví o oslavení? Týká se jeho lásky k člověku, tady podá vrcholnou oběť… Ježíš je člověk, ale i Bůh, takže on zná nejen bezprostřední budoucnost, ale i vzdálenou dobu a tady začínají vrcholit dějiny lidstva… zde se Kristus oslaví tak, že jak píše sv. Pavel, každé koleno před ním poklekne a každý jazyk vyzná, Ježíš je Pán…

Vojevůdci se chtěli proslavit ziskem území, statečností v boji atd. – jako i dnes Putin. Šikovně to otočí – oni nás ohrožují a ohrožuje on, oni útočí a útočí sám, oni ubližují, a on sám… A i kdyby vyhrál tuto válku, tak na jak dlouho? Jak je to naivní, hloupé, nesmyslné a zlé…

Ježíš také se rozhodl šířit království, ale takové, které není z tohoto světa, ne se zbraní v ruce, ale s hlásáním odpuštění i nepřátelům a s pokojem a láskou…

Nedávno jsme slyšeli nebo četli o p. kardinálovi, že chce pochopit i útočící a znásilňující ruské vojáky, kteří jsou svým způsobem taky obětí šílené války…on má určitě svým způsobem pravdu, akorát se možná vyjádřil trochu nešťastně nebo v nešťastnou dobu, když soucítíme s utrpením tolika ukrajinských a bezmocných obyvatel… Jedna politička bohužel nic nepochopila a naznačila, že je přece normální, když budeme útočníky nenávidět…, jiný prohlásil, že kardinál má mlčet… Ale pak tedy umlčme celé křesťanství a jděme to s Kristem zabalit…. Samozřejmě, že je správné se zbraní v ruce bránit svou zem.  – A tam jistě pracují všelijaké emoce. To jinak nejde. Ale nakonec, až doufejme pomine tato hrozná válka –  tak nezvítězíme nenávistí a pomstou….. ale odpuštěním a láskou, jakkoliv to zní neuvěřitelně.  Jinak by to Ježíš prohrál už tehdy – a on zvítězil právě láskou a prosbou za své nepřátele…..

On jediný nevinný se dokáže modlit o odpuštění a Boží milosrdenství pro své vrahy. Je to skoro jako nemožné, jako mimo tento svět, je to skoro až bláznivé… Ale celá Boží mise v tomto světě je až šílená – když si uvědomíme, že Bůh zlo lidského odmítnutí využil místo k pomstě, tak k naší záchraně …

Teď už ale opravdu nikdo nemůže pochybovat o dobrých Božích úmyslech, že nás miluje, že mu na nás záleží, pokud jsme mu uvěřili, pak bychom neměli pochyboval v našich problémech, že Bůh je s námi i když jsme v krizi….

Po lásce poznají křesťany – nám se toto možná trochu zajídá, protože se kolem setkáváme s láskou, která si na lásku spíš jen hraje. Zamilovanost je krásná, ale není to láska v prvém smyslu slova. Pak sympatie, přátelství, spřízněnost… ano, jsou krásné, ale ještě to není ta pravá láska –  zrovna tak tělesné vyjádření nebo nějaký povrchní vztah na pár měsíců – to opravdu není láska – láska o které mluví Ježíš – je Bůh sám…. A touto obětující se láskou bychom se měli vyznačovat my….Třeba i v drobnostech, které tvoří atmosféru v celém okolí…

Víte, když putuji podél hranic, opravdu mohu říci, že vnímám klima – nejen z hlediska počasí, ale i ducha těch míst. A v pohraničí, kde je religiozita slabá, tedy vztah s Bohem nefunguje, je krajina jaksi němá, tichá, do sebe uzavřená, včetně lidí… i když ne všichni / a zase v tradičně křesťanských krajích na východní Moravě člověk cítil atmosféru pokoje, důvěry, přijetí…snad i lásky – navzdory všem různým chybám….

Prostě kde je křesťan, kde jsme my, by hledající člověk měl zavětřit… ne pivo nebo cigaretu… to může někdy také:-), ale lásku… To by mělo být pro nás typické… Lidi totiž nepotřebují nauku – to si můžou nastudovat, „vygůglit“, ale potřebují zakusit živého, milujícího Boha, skutečnou lásku, protože právě té se současnému světu bez Boha nedostává….

V jednom komentáři se hezky píše: Možná jste někdy v životě potkali lidi, ze kterých vyzařoval  takový zvláštní klid… Mohli jste v jejich přítomnosti zakusit téměř hmatatelnou přítomnost dobra  a laskavého přijetí. A to navzdory tomu, že jejich život zdaleka nebyl procházkou růžovou zahradou. Zdrojem jejich vnitřního pokoje rozhodně nebyla finanční zajištěnost, šťastné manželství nebo bezproblémové děti, či uznání ode všech kolem. Snad právě naopak. Mnohdy takoví lidé prošli a procházejí nezáviděníhodnými zkouškami a těžkostmi. Právě o nich můžeme říci, že jejich pokoj v srdci není z tohoto světa, ale je darem od Boha. Pramení ze života, do kterého se svou láskou vstoupil Bůh sám… Moc si přeji, abychom k nim patřili i my….

Zj 7,9.14b-17 – Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů,

plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou. A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim (sníží) a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“

Milí přátelé!  Dnes jsem měli úryvek z knihy Zjevení sv. Jana tedy Apokalypsy.  Boží soud – až před ním jednou budeme stát, jak obstojíme? Tahle nejistota nám bere poněkud radost a touhu po urychlení 2. Ježíšova příchodu a po jeho soudu…protože ten se týká bytostně i nás….

A přece text v knize Zjevení v sobě nese několik krásných a nadějných myšlenek: Ti odění v bílém rouchu, tedy šatu spravedlnosti a čistotě jsou nespočetní, pocházejí ze všech národů… Stojí tam s palmovými větvemi v rukou. Tedy se znamením vítězství. Takže každý má šanci k nim patřit – i vy i já….

Palmy v rukou také naznačují, že prošli utrpením – ostatně mučedníky na obrazech nebo sochách poznáme právě podle palmových ratolestí. Kdo chce dojít vítězství, tak pochopí, že není učedník nad svého Mistra a ten prošel velkou zkouškou než byl oslaven… Každý s sebou v životě neseme nějaký kříž – to není ani Boží trest nebo jen jakési dopuštění – je to semínko oné symbolické palmové větvičky, která vyroste, když my přijmeme statečně a bez velkého nářku své těžkosti. V cíli budou mít velký význam a hodnotu…

Kdo sedí na trůně? – je to náš Pán, který se k nám sníží a bude s námi bydlet. On už bydlel před dvěma tisíci lety mezi námi v Ježíši Kristu a je s námi ve svatostáncích – v tisících kostelů na celém světě. Je s námi neviditelně, ale jednou s námi bude naprosto zřetelně – bude to jasné každému z lidí… I když mu patří trůn, on sestupuje k nám na naši úroveň,  aby  nebyl nad námi, ale s námi…

A jak říká Bible, my mu máme sloužit, ale právě on nám bude stírat každou slzu z očí… Bude to služba vzájemná, bude to sdílení – jak to známe v rodině, kde  svým blízkým pomáháme samozřejmě  a s radostí….Bohu není nic lidského cizí. Když vidí plakat dítě s rozbitým kolenem, soucítí s ním, zrovna tak jako s jeho rodiči, kteří jsou nešťastni třeba nad něčím mnohem závažnějším…

Když jsem byl malý, tak s pamatuji, jak jsem jednou s brekem Boha prosil, aby odpadla hodina klavíru, na kterou jsem nebyl připravený a učil mne tehdy velmi přísný, a taky náročný učitel… A Bůh mne vyslyšel – hodina opravdu odpadla… Jak já byl šťastný! Aspoň na ten týden, než přišla další hodina, ale to už jsem se snad připravil lépe….

Když Pán jednou bude mít chuť setřít každou slzu z našich tváří – pak žádné utrpení není tak malé, aby si ho nevšiml a žádné není tak velké, aby ho Bůh nemohl utišit…

Zkusme si teď připomenout, uvědomit, co je naší největší bolestí s problémem a už teď ses tím svěřujme Bohu. Pro Boha totiž není omezení ani časem ani prostorem. On rád pomáhá už teď, ale od nás čeká víru – důvěru v jeho moc a lásku. Chce nám pomáhat, ale ne bez nás, bez naší iniciativy, našeho zájmu a touhy.

A ještě jedna myšlenka z Apokalypsy – Pán, který je nazván Beránkem, ba přímo Pastýřem dobrým –  tedy tím, kdo se za nás obětuje a povede nás tam, kde budeme sytí a napojeni, kde si budeme  moci odpočinout, kde nebude hrozit žádné nebezpečí… To zní nadějně. Jen abychom my ho chtěli následovat…

Tedy jak jednou obstojíme před Jeho soudem? On bude nejen soudcem, ale i obhájcem. A i když my budeme dělat v životě chyby, ale nepřestaneme bojovat a začínat znova, snažit se a toužit, on se nás nikdy nezřekne…, ale nabídne nám pokoj, který nám už nikdo nevezme.

Nově: