Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Jan 16,12-15 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

Milé přátelé,

Ježíš  svým žákům naznačuje důležitou věc. On je pravda, říká jim pravdu, ale uvádí do ní postupně. Vše se nedá říci najednou. Když se někdo učí anglicky, taky hned nezačne Shakespearem, ale třeba pohádkou nebo krátkou povídkou, než si troufne na klasiku. Podobně, kdo chce vařit, začne párkem nebo vajíčky a pak z něj jednou možná bude skvělý autor svíčkové. A v duchovním životě je to podobné. Mimochodem, i tak byly situace, kdy Ježíš své učedníky moc nešetřil – když třeba mluvil o svém těle a krvi jako o pokrmu a nápoji, když opakovaně mluvil o svém utrpení, smrti a zmrtvýchvstání a oni vůbec nerozuměli…

Zároveň moc dobře ví, jak je těžké toto vše pro nás pochopit. On je dobrý učitel a jeho metodou je postupně nás uvést do celé pravdy. Jde na nás pomalu, má dost času – ve Starém zákoně utvrzuje své lidi ve víře v jednoho Boha oproti pohanství… a pak, když dozraje doba – se ukáže jeho Syn jako člověk, modlí se k Otci, slibuje Ducha Utěšitele…a pak nám nechá krásnou stopu v tomto světě po své trojjedinosti – rodinu. V jejím společenství nacházíme mír, jistotu, pokoj, zázemí . To je obraz nebe v Bohu…krásný obraz, dnes tak napadaný, o to víc bychom si ho měli vážit  a chránit ho…

Vidíme, že když chceme proniknout do celé Pravdy – tedy Boha, nestačí na to náš život, ani naše zkušenosti nebo vzdělání… Je to nekonečný proces,  máme na to celé nebe a věčnost…, protože pravda je Bůh a jediný, kdo nás může uvést do celé pravdy, je Duch svatý a toho Ježíš slíbil svým žákům…

Co to je uvést do pravdy? To není turistický výlet, to není exkurze, abychom mohli na chvíli pohlédnout do Božího tajemství a pak si šli po svých. – Biblicky poznat – je sjednotit se, sblížit se, žít ve splečenství… Takže je to vlastně obrovské vyznamenání – poznat Boha. On nás zve do osobního vztahu, úzkého přátelství – přímo do jeho vnitřního života.

A pak z toho vyplývá další věc, když říkáme, že v Boha věříme, ale je to jen kostelní vztah na hodinu týdně, je to z pohledu ostatních lidí ažaž, ale z pohledu toho, co znamená žít s Bohem, dost málo… Umíme si představit blízké přátelé, kteří spolu mluví jen jednou týdně? Chce to práci na vztahu denně…

Dnes slavíme Trojici… Kdyby byl Bůh jen jeden, samotný sám o sobě – byl by ve své podstatě strašně sám…. My věříme v geniální spojení Otce a Syna v lásce Božího Ducha, protože podstatou Boha není osamělost, ale společenství….. A pak, kdyby byl Bůh v podstatě sám, nikdy by nemohl být láskou, která žije ve sdílení….

A tak když se vrátíme k pravdě naší víry, že jsme pozváni k uvedení do Boží pravdy  pak je to vlastně uvedení do tohoto úzkého společenství Trojice….prostě je to tak, že Bůh nechce být šťastný bez nás… na to bychom si měli vzpomenout, až nás přepadne splín, pocit neschopnosti a samoty – Bůh nechce být šťastný beze mne, bez nikoho z nás!…

Boží Trojice není jen nějaké dogma, teoretické učení, ale je to fakt tajemství vnitřního Božího života, do kterého náš Bůh pozval, pokud my budeme mít zájem, je to realita, je to život – no není to skvělé?

Sk 2,1-11 – Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. 
V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: 
„Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“

 

Milí přátelé,

všichni jsou spolu a modlí se…to je něco, co přitahuje Ducha svatého…. Tak to popisují Skutky apoštolské. Když se lidé sjednotí v prosbě za společnou věc, pro ně platí biblická věta: kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tak jsem já uprostřed nich…..společná modlitba má sílu.

Duch svatý zde přišel v bouři, vichru, ohni, v znameních – ale on umí promlouvat i v jemném tichém vánku jako k Eliášovi na hoře Choreb. On se projevuje jak chce a kdy chce a tak jak je třeba…

Otázka pro děti: Kdo Je vlastně Duch svatý?  Ano, 3.Božská osoba, Bůh sám., tajemný, nezachytitelný, milující… je holubice, nebo plamen, nebo bouře? Ne – je JAKO holubice….

R.Cantalamessa o Duchu svatém říká:

Abychom vysvětlili, kdo je Duch svatý, musíme rozlišit dvě roviny, jak je ostatně vždy vymezují Písmo svaté i teologie: rovinu Nejsvětější Trojice a rovinu dějin. Totiž kým je Duch svatý sám o sobě, od věčnosti, a kým pro nás Duch svatý byl a je v dějinách spásy. Zjednodušeně řečeno: to, co Duch svatý „je“, a to, co Duch svatý „koná“.

V Nejsvětější Trojici je Duch svatý třetí božskou osobou. Takže má také totožnou podstatu a stejnou důležitost jako Otec a jako Syn. Pro křesťanské myšlení bylo vždy životně důležité nepřipustit mezi božskými osobami žádné jiné rozdíly než různost vztahů, které mají tyto osoby mezi sebou navzájem. Duch je láskou, která spojuje Otce se Synem.

Když přejdeme do roviny dějin spásy, je Duch svatý Boží moc, která se v průběhu dějin postupně zjevuje nejrůznějšími způsoby. Nejprve ve Starém zákoně, potom v Novém, a nakonec v životě církve. To je to, co prohlašuje anděl při zvěstování: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní“ (Lk 1,35).

Stručně bychom mohli shrnout působení Ducha svatého do těchto oblastí: je Bohem, který se zpřítomňuje v dějinách, je Bohem, který v dějinách aktivně působí, když inspiruje proroky a připravuje zjevení, je tím, který nám dal při vtělení Ježíše Krista a vedl jeho kroky a který byl Kristem poslán církvi jako Duch života.

Teolog zmiňoval Zvěstování – tedy situaci, kdy skrze Ducha svatého Bůh vstupuje na tento svět. Je to svobodný akt Božího Ducha. Nikdo ho k tomu nenutil – snad jen láska Boha k člověku. Ale všimněme si, že Duch na Marii i na nás působí s respektem k našemu svobodnému rozhodnutí. Je to krásné a dokonalé vyrovnání aktivity a pasivity. Maria se rozhoduje sama za sebe a aniž si to možná uvědomuje, za celý svět… a pak vědomě a dobrovolně přijímá Boží plán záchrany lidstva. A jak se píše u R.Cantalamessy: Ano se musí někomu říct: neřekne-li se Bohu, bude se muset říct chladnému osudu.

Je to tedy i na nás, čemu přitakáme, čemu se otevřeme, s čím budeme spolupracovat . A mohl by snad být lepší spolupracovník pro náš život, než zosobněná láska – Duch svatý?

A co nám Boží Duch dává?

Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl rozhodně leností a nečinností). … Jindy dále říká: “Jsou lidé, kterým život z víry připadá nudný – to je znamením, že že nežijí z Ducha svatého.

Jinými slovy, dá se říci, že když spolupracujeme s Duchem svatým, tak nám dává vyrovnanost, pokoj, radost, sílu. Chrání nás před otráveností a nudou – morem této doby, jako i před stresem a strachem, které nás nás utočí z mnoha situací….

Boží Duch nám také dává odvahu. Je zřejmé, že děti z harmonických rodin se nebojí občas zdravě zariskovat, když jde o dobrou a velkou věc. Mají vrozenou – určitou sebejistotu a pevnost založenou na dobrém zázemí. Právě toto nám duchovně nabízí Boží pomoc. V něm se můžeme pustit do jeho následování, do dobrodružství, ke kterému nás pozval, k životu, který má šťávu a sílu.

A ještě jednou věc nemohu vynechat: Duch svatý nás sjednocuje – vede nás ke sdílení a spolupráci, pomáhá nám v druhém vidět ne konkurenta nebo nepřítele, ale bratra a sestru… Tím pádem nikdy nejsme osamělí a slabí.

Prosme o jeho blízkost, otevírejme se mu jako apoštolové – modlitbou, tichem i společenstvím a pak se mohou dít věci v našem životě i v okolí, které může dát jenom všemohoucí Bůh….

Nově: