Mt 18,15-20 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Milí přátelé,

jak je důležité, že máme své přátele, je důležité takové společenství udržovat, chránit, bránit… pomáhat si navzájem…, umět druhým říci v lásce třeba nepříjemnou pravdu a zároveň přijmout. Není to lehké, ale je to dobré, když tvoříme v rodině i ve farnosti otevřené, upřímné a láskyplné prostředí, jsme totiž pak přitažliví  i pro druhé a naopak – kdo se pohrne mezi lidí, kteří se bojí navzájem říci si pravdu v lásce?… Jak se asi mezi námi cítí člověk, který přijde jen tak náhodou nebo prostě poprvé?

Uvědomuji si, že i moje vlastní chování má dosah na činnost celého společenství, celé církve? Uvědomuji si spoluodpovědnost za své bližní? My kněží za farníky, farníci za kněze, rodiče za děti, děti za rodiče, přátelé za přátele atd….

Jak reaguji na lidi, u kterých  mám pocit, že sešli z cesty? Je mi to jedno nebo raději se nemíchám do jejich života, abych nenarazil nebo mám pocit, že nejsem hoden nebo mám naopak pocit určité nadřazenosti – já jsem přece na tom líp, než ten druhý? Nebo jsem ochoten se za něho modlit…?

Přitom pokud chceme někoho pokárat, aby něco změnil, my sami nejsme soudci, jsme přece navzájem bratři a sestry a je třeba být ve spojení s Bohem a jeho prosit o pomoc. On vidí do našich srdcí… Bez modlitby a pravdivé lásky je to jen plácnutí do vody. A pak, prosme Boha o dobré rozlišení, kdy je vhodné se ozvat a kdy nechat situaci uzrát, kdy se dokonce do věci nemíchat…

A jak napomínat s láskou? Je to jako mezi manželi nebo přáteli – je třeba umět druhému sebekriticky a  s pokorou říci: podívej, já sám mám dost problémů se sebou samým… Možná jsem v mnoha věcech na tom hůř než ty, ale trápí mne, když vidím, že v této věci jsi trochu mimo. Přitom tolik věcí zvládáš dobře a jsi mi v tom vzorem. Jen v tomto prosím zkus něco změnit, uděláš tím radost mě, Bohu a nakonec i sobě… Zkus o tom přemýšlet, je to jen mezi námi…                         Snad by takové upozornění nemuselo nikoho urazit a pokud ano, snad nad tím bude aspoň trochu přemýšlet….a třeba časem….kdo ví…

O co jde, ne jen o to, abych měl pocit, jak jsem dobrý nebo si splnit úkol správného křesťana, to by bylo prachsprosté a škodlivé moralizování –  ale jde o to – získat bratra – sestru zpět… získat je pro Krista…

Kde si nevíme rady, modleme se vytrvale za ty, kdo to potřebují, za odvahu a otevřenost… Možná  i my sami si připadáme zraněni společenstvím nebo v rodině, od manžela, manželky, rodičů,  dětí….Bůh může dát pokoj, klid, odpuštění, smír – sami na to úplně nemáme….Řešme to a přiznejme si to… Někdy je třeba chvíle času, moc to bolí, odpuštění nejde – buďme trpěliví a modleme se za to, zavlažujme to všecko modlitbou a věřím, že přijde čas…kdy to půjde….

Rozhodně nezůstávejme lhostejní...párkrát v životě jsem zakusil, že jsem nedokázal sebrat odvahu a něco říci nebo jinak pomoci a mrzí mne to dosud, i když se to stalo před desítkami let….

Ať je pro tebe jako pohan nebo celník… proč Ježíš přistupuje tak tvrdě k těm, kdo odmítají nápravu? Možná proto, že může pomoci se od něj oddělit, a jasně tak naznačit, že s jeho jednáním nemůžu souhlasit – ukázat mu polopaticky, jak se vzdaluje od lidí i od Boha a nezapomeňme na jeden důležitý fakt:

Jak se Ježíš choval k hříšníkům, pohanům nebo celníkům? Vzpomeňme na Matouše, Zachea, Magdalenu, Kananejskou ženu a mnohé další – přistupuje k nim s citem, trpělivostí a soucitem a velkým milosrdenstvím…ne, Bůh to nevzdá –  do konce nám bude neustále nabízet svou pomoc, přátelství, život…

Buďme takovými i my….

Mt 16,21-27 – Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“

Milí přátelé…

co všechno by za to mnozí rodičové dali, aby oni sami nebo jejich děti byly úspěšné, bohaté a slavné…. Jak se někteří cítí šťastní, když vyhrají v loterii hlavní cenu a mají vystaráno na celý život…opravdu? Umějí pak s tím bohatstvím dobře naložit, aby vydrželo? Známe to z rčení – „snadno nabyl, snadno pozbyl…“ .  Podobně jak jsou šťastní ti, jejichž dítě vyhraje soutěž v Miss a teď se jim otevírá celý svět a nabídky se jen hrnou nebo když syn projeví skvělý fotbalový nebo hokejový talent  a rychle roste jeho úspěšnost a sláva i časem konto…..

Na jedné straně je to fajn, když dítě uspěje…, jistě, ale člověk se neubrání pocitu strachu – ustojí to? Uchová si své postoje, hodnoty nebo je ten svět semele? Zrovna tak to často funguje v politice… Kolik politiků přišlo o své manželství a rodinu i čest, kolik lidi se zde změnilo…. Jak se všichni nejdříve radovali z úspěchu ve volbách a co z toho zbylo po několika letech? Opět nebojme se politiky, ale zároveň buďme ve střehu… Ono snaha udělat díru do světa je dvousečná… A jsem rozhodně pro to – uplatnit své hřivny a svůj talent a dokázat něco velikého… Jen prosím nespoléhejme jen na slávu – ta vydrží jen chvíli, moc zrovna tak a ani peníze nejsou věčné… Ježíš k tomu dodává jasně: co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? To je ta hodnota ten poklad, který musíme chránit… – vztah s Bohem, schopnost žít pravdivě, laskavě a poctivě…

Začíná nám opět škola – začínají zase běžné povinnosti nejen pro dospělé, ale i pro děti. I zde jistě hodně záleží na tom, jak děti uspějí, jak se budou snažit, aby byly úspěšné… nezapomeňme přitom na zmiňovaný poklad našich hodnot. Jak je škoda, když kvůli jiným koníčkům a kroužkům se výuka náboženství odsune stranou – jaká škoda, když kvůli nedělním sportovním zápasům se postupně rezignuje na pravidelnou účast na mši svaté… V době aut snad není takový problém zajet v sobotu nebo neděli někde na večerní mši…. Víte, pravděpodobně florbal nebo hokej nebo jiné skvělé koníčky koníčky  časem zůstanou krásným doplňkem našeho životného programu, nebudou časem už tak podstatnými – proto kvůli nim se nezříkejme vztahu k Bohu, který je důležitý po celý život, po celou věčnost… Toho si nikdy a ničím nenechme vzít….

Když Ježíš pronášel svou řeč o utrpení – před tím ho Petr označil jako Mesiáše a Syna Božího… A Ježíš k tomu jasně připomíná to, co moc dobře věděl, co znamená hlásat evangelium, co znamená zachránit lidstvo – znamená to jít důsledně v lásce k druhým, zvl. k chudým a slabým a hříšným -bude ho to stát velké utrpení a nakonec smrt, dokonce i nejbližšího spolupracovníka musí okřiknout, když jemu toto ještě nedochází a stává se tak pokušením pro Ježíšovo poslání….

Toto nás – podobně jako Petra a ostatní apoštoly asi trochu děsí. Když tímto musí projít Ježíš, co čeká nás? Přitom žijeme v době, která nás přesvědčuje, že zachránit si život, znamená nechat se hýčkat, žít v pohodě, vše si užít, být co nejvíce zajištěný a obklopený vším bohatstvím a nepřebernými možnostmi…. Ježíš provokativně ukazuje na opak, že když si chci uchovat opravdu dobrý a nakonec věčný život, musím se ho umět vzdát… asi tak jako když v kukle se larva vzdá naplno sebe sama a stane se z ní motýl, nebo když obilné zrno se vzdá sebe sama, aby z něho mohla vyklíčit nová rostlina a celý klas  – nese v sobě víc, než se zdá… Podobně i v my v sobě neseme poklad – víc, než tento pozemský život, a máme na víc… a až umřeme, odevzdáme vše k proměně…..

Trénujeme to, kdykoliv se učíme něčeho vzdávat, když nebudeme lpět na věcech, které nám třeba Pán dal a teď bere….Pokud se musíme něčeho zříci a máme Boha a víru v něj, tak jakkoliv to může být těžké,  nic podstatného nám nechybí…….