Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Řím 8,35.37-39 Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Milí přátelé, pamatuji se na jednu krásnou situaci, kterou jsem prožil někdy v únoru v léčebně v Košumberku. Přijely za mnou na návštěvu dvě neteře s dětmi – mají jich dohromady 9, ale tentokrát měly s sebou jen 4 nejmenší. Neposedný Matěj probíhal mezi dveřmi na fotobuňku, které se pořád otvíraly a zavíraly…jenže v jednu chvíli se Matěj zastavil, dveře se zavřely, on zůstal stát na druhé straně, díval se na nás a pár vteřin byl od nás oddělený – prostě najednou dveře zůstaly zavřené a neotvíraly se jako před tím… On neznal systém jejich otvírání, a tak až po chvíli, když zamával podvědomě rukama, tak se otevřely, ale on už byl dostatečně vystresovaný – maminka ho klidně celou dobu pozorovala a komentovala…aha, Matěj se teď bude vztekat, on jako na povel hodil o zem sušenkou, strnul a začal natahovat…,maminka zůstala v klidu, seděla, dívala se na něj – on se zadíval na ni, náhle se přestal mračit, usmál se s pusou od ucha k uchu a vrhl se doslova mamince do náručí, aby v ní zahladil předešlý úlek…Za pár vteřin už spokojeně pobíhal jako před tím….

Na to jsme si vzpomněl v souvislosti s tím krásným textem sv. Pavla, který říká kdo – nebo co – by nás mohlo odloučit od Kristovy lásky? ….Soužení, útisk, nebezpečí…nebo zavřené dveře? Nic! Bůh je vždy na naší straně- dívá se na nás a stále má otevřenou náruč, abychom když se vzdálíme, se měli kam a ke komu vrátit….

Někomu to může připadat trochu přepjaté – tak emotivní Pavel zase přehání… – ale věřme, že on mluví ze své zkušenosti – on nejdříve Krista a jeho následníky pronásledoval, on toto vše považoval za největší zlo…, můžete si říci, je to extremista – který jde ode zdi ke zdi….ale Pavel má své zkušenosti – roky po svém obrácení žil v ústraní, v tu dobu měl dost času k určitému odstupu a nadhledu a promyšlení všeho…byl pro Krista pronásledován, bičován, usilovali mu o život, přišel o své postavení jako farizej, celý zbytek života zasvětil hlásání evangelia– toto nemůže být podloženo jen emocemi – z těch se dá žít pár dnů nebo týdnů ale těžko mnoho let…nehledě k tomu, že nakonec pro Krista a víru v něj obětoval svůj život….Pavel ví, co říká a píše…

Aleš Opatrný k tomu dodává:

Když Abraham vyšel na cestu, na kterou ho vyzval Hospodin, musel mu věřit. Musel věřit, že Boží oslovení je pravdivé a Boží nabídka má naději na uskutečnění. A on skutečně věřil Bohu, který ho vedl po cestách na této zemi.

Víra apoštola Pavla jde ještě dál. Věří v sílu vztahu, který má Ježíš k nám. Nedovede si především představit, že by nás Ježíš zklamal. Že by nedodržel svůj slib. Že by jednoho dne jeho láska k nám přestala. Že by nás nechal být. A nejen to. Ježíšovu lásku k nám považuje za něco tak silného, že ani útisk, pronásledování, nebezpečí ba ani smrt nejsou silnější. Nic z toho nás nemůže od této lásky odloučit. Je jen jedna jediná síla, která to dokáže – a to by byla naše nedůvěra k Bohu, náš postoj, ve kterém bychom to s Bohem definitivně vzdali. Byl by to ovšem ukrutný nesmysl a velká tragédie. Ale i tak je otázkou, jak dlouho by člověk dokázal Boží lásce vzdorovat, když – každý! tak touží po tom, aby byl milován, uznáván, aby měl budoucnost.

Pokud bychom zpochybňovali tento vztah Krista k nám, pak jaká by byla naše víra, jaký by byl náš vztah k Bohu, nebyl by na světě strašně smutno, kdybychom se nemohli obrátit jako malý Matěj k Bohu jako ke svému tátovi nebo mámě, když je nám těžko? Máme dost příkladů mnoha lidí, kteří nejen věřili, v Boží lásku, ale také v nebezpečí nebo pronásledování se ji nikdy nezřekli…./fašismus, komunismus dost silně prověřili důvěru církve v Boží lásku/…..nyní máme svobodu, važme si jí, ale i dnes každý prožíváme určité krizové chvíle – berme to jako trénink – když se nám zdánlivě zavřou dveře k našemu štěstí – věřme, že Bůh se dívá, čeká, miluje a je pořád s námi…..a všemu dá nakonec smysl….

1. čtení – 1 Král 3,5.7-12 – Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Šalomoun řekl: „Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst, ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?“ Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: „Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane.“

 

Milí přátelé,

Šalomoun – 3. z velkých králů Izraele a prakticky taky poslední v rámci jednotného státu, patří do řady vládců, kteří jsou ustanoveni samotným Bohem – Saul i David jsou z popudu Božího pomazání Samuelem a Šalomoun je nejvěhlasnějším a nejbohatším i nejmocnějším králem, přitom vůbec králem být nemusel a svým způsobem ani jím být neměl.

Už tím, že jeho matka byla Batšeba – původně manželka Uriáše. David si ji vzal za známých okolnosti a z jeho mnohonásobného hříchu vznikl vztah, narodil se syn a zemřel, král David činí pokání a pak má s Batšebou syna Šalomouna.

Přitom Davida ohrožoval jiný syn, Abšalom, který si chtěl uzurpovat vládu nad Izraelem a chvíli se mu to i dařilo a když David zestárl, tak to byl zase další syn Adoniáš, který si sebevědomě osoboval právo být izraelským králem. Až na poslední chvíli se prorokovi Nátanovi a Batšebě podařilo situaci obrátit ve prospěch Šalomouna. A on se stane věhlasným vladařem.

Je zajímavé, jak stačí jedna událost, která ovlivní celé dějiny světa – viděl jsem před časem dokument, který dával do souvislostí historické děje. Např. 1453 Turkové dobyli Konstantinopol – tím nastal pro Evropu problém udržet obchodní cestu na východ do Ázie, to povzbudilo Vasco da Gamu, aby 1498 ve prospěch Portugalců doplul do Indie kolem Afriky, a pár let před ním 1492 Kolumbus zase pro Španěly získal Ameriku. Jedno dobytí města ovlivnilo přímo i nepřímo spoustu dalších věcí.

Podobně v můžeme vidět události v Bibli: stačí rozhodnutí, čin jednoho člověka, který způsobí změny v celém světě. Abrahám jde do nejistoty, má pak obětovat syna, jedinou naději na pokračování rodu a z něj celého národa, Mojžíš, který se zpočátku zdráhá jít do Egypta, David, který jako mladíček mohl tak snadno zahynout v boji proti Goliášovi nebo zemřít za pronásledování Saulem….Vše mohlo být jinak… A jak křehký byl vstup Božího Syna na tento svět, kolik okolností mohlo tomu zabránit – možné Mariino NE, Josefovo ne-přijetí, Betlém, Herodes….Ani nevíme, jakou zodpovědnost máme ve svých rozhodnutích – nejen za sebe ale i za okolní svět.

Ale zpět k Šalomounovi – jako mladý král má sen – Bůh se ho ptá, co by si jako začínající král přál a on nepodlehne kouzlu příležitosti, aby vyjmenovával jak před zlatou rybkou nebo džinem z láhve jedno přání za druhým – nejdříve naznačí, že Bůh je ten kdo ustanovuje, a zároveň si uvědomuje vlastní slabost – on nezkušený má vládnout tak velkému lidu? Šalomoun je pravděpodobně už 40 letý muž, tedy ne nějaký teenager, ale spíš jde o to, že si sám uvědomuje svou slabost a odpovědnost. Jeho pokora jde ruku v ruce s moudrostí. Ty jsou mimochodem neoddělitelné. Neznám pyšné mudrce, ani pokorné hlupáky.

Jak by bylo krásné a očistné i osvobozující, kdyby noví politici ve funkcích ministrů, předsedů vlád, hejtmanů nebo starostů a dalších v pokoře řekli třeba toto: s úctou k tomu co dokázal můj předchůdce, a taky v bázni vůči zodpovědnosti, kterou přijímám, vstupuji do své služby. Jsem nezkušený, ale budu se učit i snažit… Tedy znova- Bůh je ten určující a my jen spolupracujeme s Boží milostí v rámci své slabosti…

A tak Šalomoun dostává od Boha onu praktickou moudrost – schopnost rozlišovat co je dobré a zlé – pro něho i celý jeho lid. A jako nádavkem dostává slávu a bohatství, o něž nežádal. Tyto dary vlastně přicházejí jako logický důsledek. Nefunguje to ale naopak…. že z bohatství a slávy vzejde moudrost, spíš její opak. Nicméně je to Boží dar – stále je to dar, na který nemáme žádný nárok, který být může a nemusí…. jen Bůh ví, co jen nám k dobru…/někdy úspěch, jindy krach, který je zároveň šancí/.

Moudrost – tedy schopnost správě užívat rozumu, rozlišovat dobro a zlo, schopnost se dobře rozhodovat a pomáhat v tom druhým- na cestě do Božího království…je vlastně oním pokladem, o kterém píše evangelijní podobenství – je tou perlou, po které stojí za to sáhnout – i kdybych kvůli tomu přišel o vše ostatní… bez ní by všechno další bohatství je na nic…. Tato moudrost je nesdělitelná – už Šalomounovi synové svou hloupostí dokázali zemi rozdělit, a tak fatálně oslabit. Každý se rozhoduje sám za sebe.

Prosme o moudrost i pokoru pro politiky, prosme o tyto ctnosti také pro naše biskupy, jako i pro nás samotné….

Nově: