Mt 15,21-28  – Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.“ Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů.“ Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Milí přátelé, 

co bychom byli ochotni udělat, abychom uzdravili milovanou osobu, třeba své dítě? Snad vše… Ostatně co asi prožíval Abraham, který přiváděl svého syna Izáka na horu Moriam a tam ho měl obětovat Bohu? – Raději on sám by se obětoval…dá se usuzovat, ale Bůh chtěl Izáka…. Jak těžké je někdy přijmout Boží vůli…. Ovšem Boží vůle nejsou jen katastrofy, ale i pomoc, síla,  uzdravení, záchrana….

A pro záchranu své dcery její matka udělá taky vše… ona žena, cizinka, pohanka jde za Ježíšem a upřímně řečeno lidsky je naděje hodně mizivá…ale ona se prostě nedá odradit. I za cenu toho, že ji vyhodí, odmítnou, prosí do poslední chvíle a nedá se odradit…

Nemá žádnou protekci – apoštolové jsou spíše znechucení, jak otravuje a Ježíš jí naznačuje, že pro cizince tu není…, ona nic nedostává zadarmo, ale láska k dceři a ta lidská mizivá naděje ji nedá pokoje….

Kéž bychom i my, když víme, že jde o závažnou věc, využili všech prostředků a nenechali se odradit žádnými překážkami…. V situaci té ženy, to asi umíme pochopit, ale umíme to takto brát, když jde třeba o věc víry naší nebo našich blízkých? Nesmíříme se až příliš snadno s tím, že vztah k Bohu nebo k druhému  člověku vymizí? Přiznám se, že mne dost fascinuje, jak se dnes znova a znova setkávám s tím, že při svatbě si lidé slibují úžasné věci – jako lásku, úctu, věrnost až do smrti, že spolu ponesou všechno dobré i zlé…. a po pár letech a někdy v ne tak závažných problémech – vše hodí za hlavu – jako by manželství bylo jen hračka  na pár použití, která se už nespravuje, ale vyhazuje a kupuje nová…. Škoda, že se dnes už neštupují ponožky, že se nespravují spotřebiče ani boty. Většinou se vše vyhodí a koupí nové…

I Ježíš nakonec obdivuje tuto neodbytnost a nezdolnost ženy, která to prostě nevzdá a udělá maximum pro to, aby bylo pomoženo té kterou miluje a která je v nouzi…. Přitom jí Ježíš

nedá nic zadarmo, když mlčí nebo když mluví o pohanech jako o psících….nakonec ji ale pochválí tak, jak nikoho ze svých blízkých učedníků z vyvoleného národa…..

Mimochodem těch, co usilovně a neodbytně křičeli na Hospodina či Ježíše, nebyla jen kananejská žena, ale i slepec u Jericha – Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou – až ho okřikovali, podobně jako topící se Petr nebo Mojžíš, který křičí, když ho s Izreality dohání egyptské vojsko… je to přirozená reakce a zároveň nás může napadat otázka, proč Bůh dopouští, že nás přepadá až panická hrůza, že ho voláme, aby pomohl? Jistě je tu faktorů víc, ale snad to Bůh připustí proto, abychom si uvědomili, že bez něj to nejde, bez něj vlastně nejde nic….co má smysl….

Ještě k reakcím Krista. Nejdříve mlčí – mlčí u cizoložné ženy, před Pilátem, mlčí i tím, že na mnoho otázek posluchačů odpoví jinou otázkou…..neodpovídá, zvyšuje tak napětí… Účastníci jsou najednou zneklidněni a donuceni více přemýšlet o smyslu všeho, možná i o nehezkém smýšlení o té ženě – nechováme se taky tak jako církev – k veřejným hříšníkům, chudákům, bezdomovcům? Stydíme se za ně a nechceme s nimi nic mít, jako by nám Ježíš svou odmítavou mlčenlivostí nastavoval zrcadlo…, mnozí lidé od nás něco čekají a my mlčíme, ve světě je tolik zla a my mlčíme…..

A ti psíci? Opět jakési nastavené zrcadlo Židům – vy pohany pohrdáte, ale vzpomeňte na Eliáše a pohanskou vdovu ze Sarepty, které pomáhá, aby nezemřela se svým synem za hladomoru hlady….baví se s ní, přijímá její pomoc, učiní zázrak….takže když Boží prorok, proč ne ostatní? A i když Ježíš se zaměřuje na izraelskou zemi, nebojí se jít i na pohanské území a pomáhat cizincům a hlavně učedníci sami po seslání Ducha svatého – nejdříve váhavě – viz Petrův sen o čistém a nečistém pokrmu, pochopí, že i lidé jsou zváni bez rozdílu ke spáse a pokřtí celý dům Římana Kornélia….a  co teprve Pavel, apoštol pohanů?….

Mějme  dobré smýšlení vůči lidem jiných politických názorů i stylu života . Všichni jsou zváni   a pak jděme za pravdou a dobrem a nikým a ničím se nenechme odradit…..

Mt 14,22-33 – Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“

Milí přátelé,

Ježíš odešel na horu, aby byl sám – a asi každý z nás taky někdy potřebuje vypnout, utéci na chvíli do přírody  a nemít nikoho a nic kolem sebe, snad kromě ptáků a klíšťat nebo komárů…  a být sám se sebou a třeba s Bohem….pokud je to možné, nenechme si tyto chvíle vzít a hýčkejme si je….zde se děje mnoho důležitého, krásné je si jen tak sednout, krásná je procházka, nebo projížďka na kole – pamatuji se, jak jsem jednou cestou na kole na Hoješín, když jsem vyfuněl do kopců – tak jsem vyřešil v myslí několik věc a vymyslel celé kázání….v tichu a o samotě, podobně cestou do Compostely, kdy každý den jsem šel několik hodin sám a bylo to pro mne moc důležité….skutečně to pomáhá… my si totiž někdy myslíme, že nejvíc uděláme aktivitou, ale ona vnější činnost potřebuje hodně přípravy a klidu… připouštím, že rodiče od malých děti toho klidu moc nemají, ale časem děti povyrostou a ten čas se občas najde….

Ježíš se po své tiché a dlouhé modlitbě o samotě vrací k jezeru a vydá se za svými učedníky…a tady pro nás začíná problém….: že by Ježíš využil paddleboarding – prkno, s kterým za pomoci pádla nebo bez něj, se přiblížil v noci k lodi apoštolů? Nebo že by v Galileji byla zrovna nějaká malá doba ledová a Ježíš se pohyboval na kře? Ač to zní dost šílené, už jsme četl podobné úvahy, které se snažily vysvětlit nějak racionálně to, že Ježíš chodil po vodě a Petr chvilku nakonec taky….

Kdyby byla taková zima a jezero celé zamrzlo jako v zimě Lipno. kde mohou přes něj někdy jezdit i auta, pak jak vysvětlíme, že současně na tom jezeře apoštolové plavou na lodi? Ne, netrapme se za každou cenu racionalizací a  prostě přijměme tento příběh, tak jak Bible ukazuje…

Ona prostě naznačuje, že Boží Syn je pánem nebe a země, je pánem i nad přírodními a fyzikálními zákony…

A z toho vyplývá jedna důležitá věc: když on může vstoupit na oblasti přírodních dějů, kdy je voda rozbouřená, proč by nemohl vstupovat se svou mocí do zmatků a bouří v mém srdci? I to je pro něho řešitelné….

Vlastně na koho se obracím, když mám problémy? Na kamarády? Fajn… Na rodinu? Fajn…  Na manželku, manžela? Fajn… ale to vše nemusí stačit… Všichni bychom se měli také obracet na Pána v Božím slově v modlitbě…, protože jen když Petr pohlédl na Ježíše, byl zachráněn. Když ho ztratil ze zřetele, topil se….jasný obraz pro naše řešení problémů…

A nenechme se mýlit, může se stát, že zprvu nás jeho blízkost může děsit, že mu nebudeme rozumět, ani jeho řešení a pomoci, že se ho budeme dokonce bát…. Já jsem to!...on je ve všech situacích, i v těch, kterým vůbec nerozumíme. A ptáme se proč…. Mělo by nám stačit, on je v tom  s námi….

Je to zvláštní, ale vždy, když jsem na lodi nebo v letadle – prostě v zajetí jiných živlů než země – na vodě nebo ve vzduchu, jsem mírně nervózní, protože jsem vydán na milost a nemilost pilotovi a lodivodovi a taky… Pánu Bohu…. Zdá se mi, že on dopustí někdy i nejisté situace v naších vztazích v rodinách, abychom  trochu znejistěli, uvědomili si omezenost našich možností a přimkli se k němu….

Jakkoliv zde můžeme vidět Petra jako nevěřícího, aspoň v jednu chvíli ho pochvalme za to, že byl schopen a ochoten vyjít z komfortní zóny do nejistoty, do nebezpečí utonutí… Ježíš ho k tomu nijak nenutil ani nezval – on sám se tak rozhodl…. Jak je i pro nás toto užitečné, vyjít z té naší komfortní zóny – do nepohodlí – jen tak, že třeba na výletě trochu improvizuji a jdu do nejistoty a spolehnu se na Boží Prozřetelnost…, že někomu neznámému nabídnu pomoc… atd.  Několikrát se mi stalo, že jsem to neudělal a jak mne to pak mrzelo…., Mohu si taky vzít úkol, který by mohl udělat jiný, je těžký a mohu riskovat ztrapnění. I apoštolové do toho šli, když evangelizovali atd… Umět říci někomu něco nepříjemného, ale s láskou…. Povzbudit, pokárat nabídnout pomoc…hlavně nemlčet, nenechat to plavat… /nebojte se cokoliv říci i mně!:-)/

Prostě raději riskujme nepochopení a nepřijetí naší snahy, než abychom si později vyčítali, mohl jsem to zkusit, kdo ví, třeba by to vyšlo… Každá dobrá věc stojí za pokus…