Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Lk 19,1-10 – Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“

Milí přátelé,

když jsem byl jako student v semináři, tak  v tu dobu navštívila Matka Tereza Prahu a my toužili ji taky vidět. Z Litoměřic pár studentů mohlo jet, ale z každého ročníku tak jeden, dva. Losovalo se… Na mne to nevyšlo… Ale když přijel poprvé papež sv. Jan Pavel II., viděl jsem ho na Letné v Praze – životní zážitek, pak jsem si mohl podat ruku s Rogerem Schützem zakladatelem komunity bratří v Taize… Když tady ve Skutči učinkoval Václav Hudeček, Jitka Molavcová, Alfréd Strejček nebo Marek Eben, vždy jsem by trochu nervózní, když jsem je vítal, aby se před vystoupeném mohli připravit…. Prostě jsou slavní a setkat se s celebritou…to je něco…

Možná podobný pocit mohl mít Zacheus z dnešního evangelia, když se dověděl, že kolem půjde sám slovutný Ježíš…..

Ovšem toto by bylo málo…. Totiž setkání s celebritou  nám snad umožní si udělat společné selfíčko,  kterým se můžu pochlubit mnoha dalším a přihřát se na dočasné slávě druhých  a nechat trochu povyrůst své ego – znám se přece s tím důležitým člověkem… Ovšem co z toho všeho? Stanu se jen tou společnou fotkou lepším, skutečně důležitějším nebo silnějším? Nic z toho.

Když se Zacheus dověděl o slavném Ježíšovi – chtěl ho vidět – dokonce mu ani nešlo o společnou fotku, ani si s ním podat ruku – chtěl ho vidět, slyšet – už mu nestačilo vyprávění druhých… chtěl osobní zkušenost,….

To je velmi pochopitelné a logické. Vlastní zážitek je nenahraditelný. Podobně když samařští obyvatelné slyšeli od ženy u Jákobovy studny o Ježíši, že je to snad Spasitel, uvěřili jí, ale stejně ho chtěli vidět a slyšet na vlastní oči a uši – a pak uvěřili napevno. Podobně pokud my chceme někomu zvěstovat evangelium, je třeba, aby nejen dostali svědectví, ale sami zakusili jeho pokoj, sílu, radost, velikost – třeba i skrze nás….

Když se ten celník s Ježíšem viděl – bylo to za okolností, které vůbec nečekal, bylo to celé jako sen. On se zastavil u mne, to se mu asi i zastavilo srdce… A oslovil mne – a ne s výtkou, jaký jsem to hrozný hříšník – měl by pravdu – to Zacheus dávno věděl… Ale on s ním mluví jako s dobrým a úctyhodným člověkem, s kterým by byl rád na večeři… Přece na pivo si taky každý s každým nezajde a on mne chce navštívit…, jaká to čest! Jaká to radost!….jaký to šok…!

Možná to byl šok nejvíc pro ty v okolí, kteří před tím pro Zachea nehli ani prstem, ale nyní se pohoršují nad tím vyznamenáním a i nad jeho obratem…S ním se Ježíš baví a s námi spravedlivými ne?!

A Zacheus se skutečně mění… v Ježíšově blízkosti roztává a najednou i on se mu chce podobat – zakusil přijetí, přátelství, lásku, chce ji dát i druhým – nejdříve napravit vlastní hříchy a pak pomáhat druhým…. Tak tohle udělá s člověkem setkání s opravdu velkou osobností, kterou Ježíš bezpochyby byl… nejde o selfíčko a lajky na facebooku ale o naší proměnu….

A pak z toho vyplývá ještě jedna zajímavá a provokující věc. Lákají nás celebrity… Co žít tak, abychom se stali Boží celebritou my sami? Nejde o slávu a křik fanynek… Jde o to, abychom žili tak, že když se s námi setkají druzí lidé, tak také zatouží nás napodobit v životě s Bohem… to je ona pravá evangelizace…

Lk 18,9-14 – Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému.‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

 

Milí přátelé,

že bychom tedy vesele hřešili a ještě to považovali za ctnost? Ne, k tomu nás evangelium nevybízí… I když to tak může vypadat – vždyť domů nakonec odcházel ospravedlněn hříšník a ne ten, kdo dodržoval všecka pravidla… To znamená, že Bůh raději shlíží na hříšníka, než na spravedlivého?

Ne!  tady jde o něco jiného, Především hříšníci jsme všichni, co tu jsme, a kdo si myslí, že je spravedlivý, není v pravdě…. Nikdo není dokonalý – jak trefně zní jeden kdysi oblíbený televizní pořad…ovšem problém je ještě v něčem horším: řekli bychom skoro v čemsi ďábelském:

Spisovatelka Daniela Fischerová má tuto kratičkou povídku, která nám to vysvětlí nejlépe:

Když jabloň v ráji teprve nasadila na květ, dostali dva nejvyšší andělé úkol: měli zformulovat mravní výzvu, kterou by Bůh vložil lidem do srdce. Mám nápad – pravil anděl, jehož jméno začínalo na G. Já bych to shrnul do jedné věty: Chceš-li být šťasten, musíš být lepší, než druzí. To podnítí soutěž v mravnosti a ctnostech. Bude to pro lidi skvělá motivace, ne? Jistě, doopravdy je to chytré…přitakal trochu kysele ten druhý, který se jmenoval od písmene L.

Bůh Otec návrh přijal a pověřil L. jeho uskutečněním. Pak byl svět stvořen a lidstvo mravně zklamalo na celé čáře. Když už bylo jasné, že se cosi zvrtlo, předvolal si oba anděly Bůh. Co přesně jsi do lidského srdce vložil? A nezapomeň, že jsem vševědoucí – udeřil přísně na L. Dal jsem jim tam větu – chceš-li být šťasten, musí být druzí horší nežli ty. Marně pak Bohu vysvětloval, že je to přece přesně totéž. Marně tvrdil, že dal lidem věčný pramen štěstí, neboť každý bude vždycky svolný věřit, že druzí jsou horší, nežli on. Bůh Otec se velmi hněval. Nech si ty chytristiky, Lucifere. V nebi jsi skončil, Odejdi. Padlý anděl se rázem ocitl v temnotě a Gabriel se za ním dlouze díval. Najednou se cítil jaksi šťasten a neměl ani zdání proč….

Ano, všichni jsme nedokonalí hříšníci, ale každý z nás máme něco jedinečného a krásného, originálního a neopakovatelného… Kdybychom tu nebyli, ve vesmíru by něco chybělo…Bůh ví, proč a jak a jakými dary nás přivedl k existenci, k životu….

A tuto jedinečnost nemáme proto, abychom se srovnávali a buď záviděli nebo se naopak chlubili – to vše je v podstatě vlastně hrozná hloupost – řešit něco, co jsme dostali . Někdo víc, někdo míň, nebo jinak…

Jsme různí, abychom si pomáhali. Proto jsme v něčem nedokonalí, a tím pádem potřební, a proto taky jsme v něčem opravdu dobří. V tom můžeme pomáhat dalším. Chlubení i závist jsou zbytečné, protože řešit to, co jsem dostal jako Boží dar, je ztráta času… Zajímavější už je to, co jsem se svým nadáním udělal… Jak jsem ho rozvinul, jak jím obohacuji okolní svět….?

A pozor – pokora není toto: pokud někdo na sobě vidí jen chyby – to bychom Boha podezřívali, že nás nestvořil dobře, že se mu jeho dílo nepovedlo… Ne, každý v sobě neseme jakýsi drahokam Boží velikosti, krásy, dobra a moudrosti – třebas velmi skrytý a jednoduchý, ale rozhodně důležitý… Radujme se z toho, využívejme ho a nepokukujme po druhých, co mají nebo nemají, přejme i jim Boží dary a – pokukujme hlavně do svého srdce. Do našeho svědomí, k Bohu…

a to s důvěrou a vděčností…..

Nově: