Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Ef 4,1-13 – (Bratři!) Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: `Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.‘ Když však `vystoupil‘, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost.

Milí přátelé,

svatý Pavel nám říká, že jak Ježíš sestoupil na tuto zem, tak vystoupil vzhůru – k Otci… Na jedné straně je to logické vyústění jeho poslání na tomto světě, ale na straně druhé to muselo být pro jeho učedníky a přátelé velmi těžké… loučení je vždy bolestné – zvl. když je to navždy a apoštolové to tuší, vědí. že to je jako když člověk umře. Už jednou to zažili a pár dnů žili ve smutku z Ježíšovy smrti. Pak přišel úžas, euforie, že opět žije….a teď – zase loučení,,,,,

Kristus je naplno u svého Otce – není nic většího a krásnějšího… Nebuďme smutní., ale radujme se – on je v cíli – jako v „Člověče nezlob se“ a fandí nám. Podobně se takto loučíme se zesnulými…je to těžké, ale tu síla naděje pro ně i pro nás…

A on odchází, aby nám připravil příbytek u Otce. A to ne tak, že by se spojil s NASA nebo Elonem Muskem a vyletěl kamsi do vesmíru…. Prostě přestal se jim viditelně ukazovat. Přitom stále – neviditelně – zůstává s námi: v eucharistii, tělem, krví, božstvím, lidstvím, celý Trojjediný Bůh je zde. Je přítomný ve společenství – vždyť kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, je uprostřed nich, je ve slově – on je Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi...je stále s námi – nikdy nás neopustí. Už nikdy nebudeme sami…..

A když odešel k Otci, otevřel nám zároveň cestu k Bohu – definitivně. Jistě byl zázrak jeho příchod na tento svět – zřekl se Boží slávy a přijal lidský úděl, dýchal náš vzduch, jedl a pil, spal, prožíval naše emoce, hledání, růst, touhy i obavy…vše lidské…  Nyní další úžasná věc – když odchází k Otci – tak nejen božstvím, ale i lidstvím… otevírá  tak obrovské tajemství. Po Ježíšově nanebevstoupení už člověk má navždy pevné místo v Božím nitru. Otec a Syn a Duch svatý – tvoří jednotu, a do této trojiční jednoty už teď patří i lidství – skrze člověka Ježíše. Není většího vyznamenání…. A Bůh to tak od věčnosti chtěl, abychom i takto měli podíl na jeho životě. On k nám nemá blahosklonný vztah někoho, kdo jenom milostivě shlédne dolů na zem, pomůže jen tak, aby se moc neumazal a  zase se stáhne do své blaženosti…

On se otevírá ve své podstatě, ve svém nitru – nám lidem…protože nás miluje. Zve nás, už teď je s námi a učí nás pro to, co píše sv. Pavel – aby se na nás uskutečnila Ježíšova plnost. Takto působí Bůh…..

Přitom na cestě za ním každého obdaroval jinak – jako misionáře, pastýře, učitele, každý má jiný úkol, jiné obdarování – ale jeden cíl v Bohu… Mimochodem –  moc se mi líbil jeden článek o novém pražském arcibiskupovi, který měl  nadpis: Nečekám vůdce, toužím po pastýři…

A jako je pastýř biskup pro diecézi nebo kněz pro farnost, tak je jím třeba rodič pro jeho rodinu, kterou  má přivést do nebe.

Téma celé dnešní slavnosti je radost z života v nebi, který nám Bůh nabízí… Ovšem my tam zase tak moc nespěcháme, říkáme si, tady je dobře a co budeme dělat v nebi? Na to má v jednom rozhovoru pěknou odpověď pan kardinál Vlk: Když jsem byl malý, měli jsme doma svaté obrazy a na jednom byl i Bůh-Otec. Starý vousatý pán. V náboženství jsme se pak učili, že věčnost je blažené patření na Boha. Říkal jsem si: To bude ale nuda. Až později jsem zažil mnohokrát nádherné společenství, například mezi mladými lidmi, kdy nám bylo strašně dobře, kdy to bylo úžasné. V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.

Zj 21,10-14.22-23 – Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově (průhledný) jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány (ležely) k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních (kamenů) a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.

 

Milí přátelé,

v konviktu v Olomouci jsme měli spoustu zajímavých studentů – od  vyučeného čalouníka a výtaháře, přes policistu, právníka, vysokoškolského učitele, až po syna komunistických prominentů, kterému pionýrský šátek vázal sám Miloš Jakeš. Studenti měli také zajímavé koníčky – byl mezi nimi mistr světa v jedné z rybářských disciplín – byl z jihu Čech, výborní florbalisti a cyklisti z Ostravy, jako i jeden, který je dnes kaplanem v Ostravě -Zábřehu, který sbíral minerály a zaměřil se na Bibli, takže měl velmi rozsáhlou sbírku kamenů a měl všechny, které jsou zmiňovány v Bibli…

Tedy jistě měl i jaspis, který dnes zmiňuje kniha Zjevení svatého Jana… Město Jeruzalém- nebeský Jeruzalém, které září jako průhledný jaspis….

Protože měl ten kámen zářit jako křišťál, někteří myslí, že ve staré řečtině to měl být diamant. Nicméně dočetl jsem se, že z jaspisu jako takového se od nepaměti vyrábějí nejen šperky, ale i pečetidla, masážní tyčky atd. Tomuto minerálu je některými přičítána velká moc a často se o něm hovoří jakožto o „matce všech kamenů“. Řekové, Římané i Egypťané si ho cenili jako drahého kamene. Do jaspisu se také vyřezávaly různé reliéfy. Chemicky je to oxid křemičitý v řadě barevných variant (červená, zelená, žlutá, hnědá…). Většinou je neprůhledný…V každém případě je něčím velmi vzácným… A tím se dostáváme k hodnotě a kráse nebeského Jeruzaléma – plnosti Božího království… Není to nic abstraktního – je to konkrétní cíl našeho života v Bohu.

Základní kameny tvoří apoštolové – proč? Jsou přece slabí, lidští, nevzdělaní, ale mají osobní zkušenost s  Pánem- byli v s ním…to je nejdůležitější moment víry – být ve vztahu s Bohem – pak mohu být i já křesťanem i svědkem a evangelizátorem…

Bůh je pokorný, do základu nedává anděly nebo ty největší osobnosti, ale obyčejné lidi s  neobyčejnou úlohou a povoláním. Jsou obyčejní i proto, že nebudou v takovém pokušení si myslet, že vše je jejich zásluha… snáze přijmou, že je to dílo Boží.

Chrámem je beránek – bez Boha je každý chrám prázdný, pustý, zbytečný… a Bůh jako takový nepotřebuje chrám, jakkoliv může být krásný – ten je jen prostředek. Bůh je cíl… A v nebi ho budeme vidět tak, jak je – nezprostředkovaně…přímo, jasně, tváří tvář…

Z Bible už víme, že Bůh je láska, víme, že Ježíš je cesta, pravda i život, že on je dveřmi k životu… že se stal pro nás vším…a tak z toho logicky vyplývá, že  Beránek – tedy Ježíš –  je světlem, není už potřeba stvořené slunce, hvězdy, vesmír – Bůh stačí….

Myslím, že jednou z náročných věcí našeho životního dozrávání je to, abychom se naučili vnést do praxe tu jednoduchou větu, že Bůh stačí… Protože z čeho vznikají rozpory, hádky a dokonce války? – Z touhy vlastnit věci, mít moc, touha po slávě a důležitosti atd… přitom nic z toho nemáme natrvalo a nic z toho nemáme sami ze sebe – ale je to Boží dar.

Nezapomínejme tedy na Dárce všeho a na Cíl, k němuž směřujeme. Je dobré se radovat z tohoto světa – ale vždy ve vztahu k jeho Stvořiteli… v něm máme vše….

Nově: