Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Mt 5,1-12a – Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost;radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“

Přátelé, všimneme si pár detailů z evangelia:

Ježíš je na hoře – podobně jako dostal Mojžíš ve SZ na hoře Džabal Músa na Sinaji Desatero, tak nyní Ježíš pronáší svou nejdůležitější řeč taky na hoře……ale i jinde v NZ se vše odehrává na hoře– proměnění, hora Kalvárie, nanebevstoupení atd….

Jsou tam zástupy lidí, jistě ho neposlouchali jen vybraní žáci, ale I ostatní lidi…jak asi musel mít Ježíš zvučný hlas, když bez ozvučení mu rozuměli… možná si to předávali ústně mezi sebou dál….

Blahoslavení? Dnes česky bychom řekli – “šťastní jsou ti”, kdo takto žijí…a jak to říká slavná Parabible?

At žijí…duchovní amatéři, ti, kterým zbyli oči pro pláč, kdo si nechtějí nic urvat, kdo se nesmířili s bezprávím, kdo jsou citliví ke druhým, kdo v srdci zůstali dětmi, kdo přinášejí smíření, ať žijí vězni svědomí.-..

Proč chudí v duchu? Jsou si na rozdíl od pyšných nadutců moc dobře vědomi, že bez Boha nejsme nic a jsou otevřeni pro Boží obdarování – a tak nejsou plni sami sebe, ale Boha…

Proč plačící – to je přece divné…Ale to je ukázka toho, že všechny slzy Bůh jednou setře z naší tváře, že všem bolestem dá smysl, že každé trápení nakonec přinese útěchu a odměnu, když zůstaneme věrní Bohu

Proč tiší? Kdo hlučně upozorňuje jen na sebe – svědčí o skutečně prázdnotě – nejvíc duní prázdný sud… nemáme zapotřebí si vydobývat přízeň na úkor druhých – věříme, že Bůh dá, co potřebujeme všem – prostě dělejme co můžeme, ale ocenění nechme na Bohu….

Proč hladovějící a žíznící? Co je na tom tak šťastného? Je krásné vědět, co potřebuju ke štěstí a vědět, kde to najdu – a kdo opravdu hladoví po tom být dobrý – aby byl podobný Bohu, usiluje o to navzdory svým opakovaným chybám, je na dobré cestě ke štěstí….

Proč milosrdní? – Protože nás to tolik nestojí, ale uděláme radost druhým, která se vrátí I nám. Nemusí to být nic velkého – třeba přeslechnout rýpnutí, usmát se, poděkovat, pozdravit, tiše zavřít dveře, vyslechnout…..

Proč čistí? Nejde jen o to se dobře mýt a dezinfikovat nebo neříci žádné sprosté slovo. Jde o to, abychom se snažili být vnitřně pravdivými, pro Boha průzračnými, na nic si nehrát….

Proč tvůrci pokoje? Protože Bůh nám dal určité schopnosti a vyzývá nás, abychom jich pořádně využili nejen pro sebe, ale I pro druhé, abychom spolu s ním přijali spoluzodpovědnost za tento svět a nečekali na druhé, co udělají…..

Proč pronásledovaní pro spravedlnost? Být postihován pro zločiny není žádná zásluha, ale věc spravedlnosti, ale umět něco obětovat, statečně vydržet pro něco, čemu věřím, co mám opravdu rád – to dává taky hodnotu mému životu…Jak se říká – život mám smysl tehdy, když mám něco, pro co jsem schopen obětovat vše – třeba vlastní život….

Všechna tato blahoslavenství nás přibližují Bohu I lidem. Jaká je to radost žít v blízkosti Boží a jaká je to radost být ve společenství svatých! Je to skutečnost, která vlévá celému našemu životu jinou dimenzi. Nikdy nejsme sami! Jsme součástí duchovního spojenectví, kde vládne hluboká solidarita: dobro každého je ku prospěchu všem a naopak, společné štěstí ozařuje jednotlivce. Je to tajemství, které do určité míry můžeme zakoušet již v tomto světě, v rodině, v přátelství, zejména v duchovním společenství církve.

Benedikt XVI. 1. 11. 2009

Toto vše bych přál I já vám všem – žijme tak,abychom jednou mohli být naplno ve společenství Božích svatých….

Ex 22,20-26Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“

Buďte k sobě dobří – tak se dá popsat 1.čtení, kde Bůh dává instrukce svým lidem.

Je to trochu třaskavé téma: byli jste přistěhovalci, tak nesužujte vy jiné přistěhovalce…. Je zajímavá jedna strana věci. My tady téměř nemáme nikoho a nikdo se k nám taky nehrne…Možná si říkáme, je to tím, že jsme na to hodně opatrní a nechceme “obohatit” jinou – zvl. muslimskou kulturou…..

Pamatuji se, jak už asi před 20 lety jsme měli na Živém betlémě v Novém Městě nad Metují mezi třemi králi “černého vzadu” – opravdového – černocha –Vincenta Zoundienkpona, studenta z Afriky. Byl to křesťan, a tak se mu u nás zalíbilo, že byl později během léta u nás na faře na pár dnů a já ho provázel po Adršpachu a jiných zajímavých místech. Taky byl na mši sv. na Slavoňově a jak tak seděl on tmavý vzadu ve tmě pod kůrem, mohl mnohé vyděsit, když si k němu sedli….

A ještě jeden zážitek – pamatuji se na rok 1997, kdy jsme s kolegou vystoupili z letadla v Dakaru v západní Africe a tam byli všichni černí a my jediní bílí -byli jsme velkým středem pozornosti a dlouho trvalo, než jsme si na to zvykli a já měl hned po příletu velké pokušení se otočit a nasednout na první letadlo a jet domů. Ale vydrželi jsme to. Od té doby si velmi dobře dokážu představit, jak se cizinec cítí mezi námi v Evropě….

My se bojíme – možná proto, že žádnou velkou zkušenost nemáme. Jinak bychom pochopili, že lidská přirozenost je v podstatě všude stejná… Nicméně jak se postavit k masové imigraci? Když jde u někoho o život, tak mu mám pomoci, ať je to kdokoliv. Nejlépe mu pomoci – vrátit se domů a smysluplně žít. Totéž bychom i my očekávali od druhých, když by se nám něco takového stalo….Bohužel mnohé konflikty a krize jsme nechali jen tak být – Rwanda, Jugoslávie, Kurdové apod…..jsme v pomoci nedůslední a vypočítaví….Na straně druhé máme právo ty kteří se u nás chtějí usadit – regulovat, aby to nezničilo zase nás, máme požadovat podmínky, při jejichž nedodržení je můžeme poslat tam, odkud přijeli. Je to možná tvrdé, ale rozumné…a nutné.

Zajímavou je i otázka konverzí. Četl jsem zprávu, jak v Německu ve více farnostech připravují desítky muslimů ke křtu…Jelikož chápaní Boha u muslimů a křesťanů je prostě jiné – a nejde jen o trojjedinost Boha, mnohdy pro muslimy je obrovskou šancí a objevem, jak je Bůh opravdu milosrdný – nejen k muslimovi, ale ke všem bez rozdílu….Křesťanství nabízí naprosto unikátní pohled na svět...je třeba lidi kolem sebe zbavit předsudků a nabídnout jim opravdový pohled na Boha

Podobně máme být milosrdní ke každému trpícímu – není těžké se slitovat nad plačícím dítětem, které se ztratilo mámě. To snad zareaguje každý….Ale zaujme nás opilý bezdomovec? Nebo žebrák…? Nesnažíme se mu spíš vyhnout? ..pro mne je to někdy problém….

Pomoc může být různá – možná zájem, možná pár slov, možná modlitba,…ale hlavně je dobré si, uvědomit, že v tom otravném člověku na ulici je můj bratr nebo sestra, na které se mne možná Bůh jednou bude ptát. Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, byl jsem opilý, zdrogovaný, na dně, chtěl jsem si vzít život, bylo mi už všechno jedno…všiml sis mne? Stačil by mi zájem, snaha…

Nenechme se odradit, když nás pošle ten člověk někam hodně daleko, podobně když si všimneme někoho v práci nebo doma, že se něčím trápí, on nás možná odbyde, ale ve skutečnosti doufá, že to nevzdáme, že se neurazíme, že ho nenecháme být, ale jednou nám i on dovolí, abychom se mu stali vrbou, abychom mu mohli být ku pomoci…

Vše potřebuje svůj čas. Takhle se dívá Bůh na nás – stále nabízí pomocnou ruku a čeká, až se jí my chytíme. Neumdlévejme ve snaze takto pomáhat druhým. V tuto divnou dobu tolik lidí potřebuje slyšet něco dobrého, nadějného….Potřebují to, čekají to a čeká to i náš Bůh….

Nově: