Kázání

Zde najdete nedělní kázání Otce Linharta.

Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, aleluja, tak zní vstupní antifona jako motto dnešní velké slavnosti.

Vstal jsem – to sousloví naznačuje, že Ježíš zvítězil a vstal vlastní mocí…kdo z nás může říci něco takového? On je vítězem, jemuž se žádní hrdinové, slavné osobnosti a celebrity nemohou nijak přiblížit. Naše sebevědomí vychází ze schopností, které jsme si nezasloužili, ale dostali. Ano, vložili jsme do nich své úsilí a někdy pořádné, ale každá vteřina našeho života je zároveň darem od Boha – abychom mohli cokoliv dělat. Jediný Ježíš jako Boží Syn může říci – já jsem, zvítězil jsem nad smrtí….dokázal jsem to jako člověk- Boží mocí…

V jednom románu od spisovatele Lewise je takový fantazijní příběh o člověku, který se stkává s pokušitelem – ďáblem v lidské podobě, a tento člověk se snaží toho zlého slovně i jinak zahnat nebo přemoci, aby přestal pokoušet další lidi ke hříchu, ale čím dál tím víc je mu jasné, že musí dojít k fyzickému boji, že i když měl strach, bylo mu to odporné, věděl že s ním musí bojovat tváří tvář, musí se mu postavit čelem, z teorie musí do praxe….Časem k boji dojde – sám skoro zahyne, je to mnohem horší a těžší, než čekal, ale nakonec vítězí. Tím, že neustoupil a bojoval nejen za sebe, ale za druhé. Jeho silou byla ne tak nenávist, jako především láska k druhým. Podobně Jákob bojuje v tu zvláštní noc u potoka Jábok, než se sejde s bratrem Ezauem, tváří tvář andělu ,aby zde on sám zvítězil nad sebou a svým strachem a přijal odpovědnost za sebe i za svou rodinu.

Ježíš nebojoval jako nějaký Rambo, který ze svých nepřátel udělá kupičku úpějících trosek, ale jako ten, kdo jde mlčky, jako ovce vedená na porážku – nebrání se…,ale zároveň se postaví čelem svému nepříteli – tedy všemu lidskému utrpení a smrti. A přijímá smrt, aby ji také porazil…Jemu nešlo o nějaké sebepotvrzení, o slávu a moc – to trápí nás lidi, že na nich závisíme… jemu šlo o nás. A to je druhá část úvodní antifony – jsem stále s tebou….:

Když ho viděli apoštolové, báli se, Magdaléna ho nepoznala, emauzští učedníci taky ne, vojáci – ti dokonce omdleli – on byl jiný a přece to byl on. Asi jako bychom si představili, když potkáme kamaráda po 20 letech – je třeba o 20 kilo širší, o vousy bohatší a o vlasy chudší….je to on a není to on….A ted si představme, že někdo, kdo prošel smrtí se vrátí zpět k životu – jistě to muselo být zváštní s Lazarem a jistě s Ježíšem, který ve svém lidství dozrál… a pro nás je obrovským povzbuzením… Povzbuzením proto, že je mezi námi někdo, kdo našel cestu…že odvěká touha člověka po nesmrtelnosti se naplňuje. On je toho důkazem – smrt ho nezničila, ale proměnila.

Je povzbuzením i proto, že tenhle svět není jen nějaký shluk náhod, kde jsme dosud nějakým zázrakem přežili, ale že tento svět drží ve svých rukou Bůh, který je ochoten v Ježíši za nás bojovat a nasadit vlastní život.

Povzbuzením také proto, že i když se zdá, že zlo tak často vítězí, tak poslední slovo bude mít Bůh. Vždyť celý Velký pátek vypadal jako jedna velká prohra a on to byl teprve začátek.

Zdá se, že dobro, pravda, víra, církev – i naše ideály – v tomto světě dostávají na frak. Ale to ještě nic neznamená. V dobré hře není tak důležité první nebo druhé dějství, rozhoduje finále. Podobně v našem životě nerozhoduje okamžitý úspěch, ale naše poctivá snaha a nasazení. O finále se pak nebojme. V něm čeká Ježíš, který to říká tak krásně: Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, aleluja.

Milí přátelé, v mnoha pohádkách vystupuje čert, který člověku slíbí horydoly, jen aby získal jeho duši. A když se mu někdo upíše vlastní krví, je jen otázka času, kdy všechny dary které dostal pominou a teď ho čeká v pravdě ďábelská odměna – jak se říká, “čin čertu dobře a peklem se ti odmění”…zdá se mi, že tak je to i s tímto světem. Kdo se zasvětí jen něčemu pomíjivému, jeho konec není moc pěkný.

V chvalozpěvu Exsultet je to úplně jinak. Zpívá se tam: Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. …tedy Adamův hřích a dluh je i naším dluhem k vyrovnání a zaplacení a místo toho, aby ho Bůh požadoval z rukou člověka i s úroky, tak Boží syn vlastní krví Boží pohledávku zrušil a naše prokletí změnil v požehnání. A to není žádná pohádka, ale realita naší víry.

Dnes slavíme noc, kdy Izraelité vycházeli po 10 pohromách v Egyptě ze svých domů do svobody…posilou jim byl beránek, kterého jedli ve spěchu, ve stoje, už plně připraveni na odchod a jeho krev, pomazaná na veřejích dveří se jim stala ochranou před smrtí, která postihovala vše prvorozené…Kristus se stal oním PRAVÝM Beránkem jehož krev posvěcuje všechny věřící…jak podotýká chvalozpěv.

Připomínáme si noc, kdy Hospodin v podobě ohnivého sloupu vedl vyvolený národ pouští a Boží pomoc po celém čtyřicetiletém putování do Zaslíbené země.

A hlavně toto je noc, kdy Ježíš zlomil pouta smrti nejen své, ale nás všech. Noc, která vede od smrti k životu…

Je to nádherná noc, kdy na jedné straně nám temnota symbolizuje strach z neznáma, z nebezpečí, ze smrti, je zároveň cestou ke svobodě – jako Kristovo narození připomínáme v noci, pak je tu tato velikonoční noc /krásné zdvojení – veliko – noční:-)/, která nás převádí ze smrti do Kristova zmrtvýchvstání

Když jsem byl v nemocnici v Brně, také jsem tam mohl mluvit s jedním mladíkem před operací ruky, který si postěžoval na náročnou dobu z hlediska shánění slušného zaměstnání, ve kterém by se tolik nenadřel, v němž by nemusel být od rána do večera a kde by si slušně vydělal…No, vy víte lépe než já, že to není tak snadné…Také se zmínil, že podle názorů starších lidí mu připadá, že minulý režim nebyl tak špatný…Tak jsem se mu trochu rozpovídal, o tom, že to souvisí s dvěma věcmi. On nemůže pochopit to, co nezažil, my starší si své vzpomínky spojujeme s mládím, kdy vše bylo krásné a člověk má pak tendenci zapomenout to špatné a vzpomínat na to příjemné… Jak snadno i Židé zapomněli na otročinu v Egyptě, ale stýskalo se jim po okurkách a cibuli nebo melounech… Snad i proto se každý rok připomíná tato noc, jako den osvobození. I my jsme bezesporu žili v minulém režimu v noci zla, lži a nesvobody. Nezapomínejme na to, abychom nebyli odsouzeni k opakování. A nebojme se svobody – je náročná, stojá nás to víc úsilí, ale dává obrovskou šanci…

Zároveň každý z nás někdy procházíme nocí pokušení, bezradnosti, beznaděje, chuti vše vzdát je velmi cenné si uvědomit, že Ježíš nás kryje, zaštituje, jistí svou rukou – připomene nám to krásný text perského básníka ze středověku: NEZOUFEJ A JDI

Josef k svému otci do Kanaánu vrátí se, nezoufej a jdi,
a Jakubova chatrč zazáří květy, nezoufej a jdi.

Bol v srdci časem se zhojí, znovu se ukáže ztracená naděje,
rozrušená mysl se upokojí, nezoufej a jdi.

I když zoufale šeptáš, že nikdy nepoznáš Boha,
je to řeč skryté hry v závoji, nezoufej a jdi.

Ó srdce, když povodeň život ke kořenům spláchne,
kapitán Noe bude tě řídit k břehu, nezoufej a jdi.

I když namáhavě jako poutník vlečeš se pískem,
s ostny hluboko zabořenými v duši křičíš proč…, nezoufej a jdi.

Ačkoli oázy skrývají nebezpečí a tvé určení je daleké,
není cesty, kterou bys šel provždy, nezoufej a jdi.

Zesláblý chudobou, člověče, sám v temnotě,

tato noc je cestou tvou do světla, nezoufej a jdi…

/vybráno a mírně upraveno z veršů perského básníka Chvadže Šamsuddína Muhammada Háfeze 1320 -1390/

Nově: