Iz 2,1-5 – Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!
Milí přátelé,
vrátím se teď k prvnímu biblickému úryvku z 2.kapitoly proroka Izajáše. Píše se zde, že Boží Slovo bude soudit národy – a to tak, že válčení bude vystřídáno pokojem…
Přitom za války to bývá přesně naopak: nástroje k mírové činnosti jsou překovávány a přetavovány na zbraně – viz prastaré rekvírování zvonů na dělové koule…
Nicméně Izajáš zde mluví o opaku – kdy zbraně se předělávají na pluhy a na vinařského nože – tedy na nástroje k obdělání půdy – k pěstování obilí i vína – což byly pro Židy tehdy základní potraviny….
Může nás napadnout, že v tom uvidíme i symbol eucharistie….jako zdroj skutečného pokoje …
Totiž nikdy nemůže být trvalý pokoj bez Boha, bez čistého svědomí, bez čistého srdce….
Potřebujeme pro vnější mír začít u sebe a zde se otevírat Božímu pokoji….Jak? Buďme k sobě i druhým pravdiví, přiznejme si, co nás trápí… nebuďme sami, hledejme a hýčkejme si dobré přátele, s nimiž se můžeme sdílet. Pak spoléhejme na poctivou a vytrvalou modlitbu, která vyprosí více pokoje a míru, než všelijaké politické pakty a smlouvy.. a hlavně nikdy si nenechme vzít naději, že Bůh je nade vším, že Bůh ví, co a proč se a vše promění k dobrému….
Pevná je Hospodinova hora – jak píše text Izajáše a je až neuvěřitelné, jak pevný je izraelský národ, tak malý vzhledem k početným, mnohem početnějším sousedům, a přece má jakoby navrch, je nezdolný, je prostě Bohem požehnaný, je také Bohem zkoušený, ale nakonec stále znova se obnovuje – a to to je naděje…i pro nás. V čem je naše pevnost? O co my opíráme svůj život?
Zaujala mne jedna myšlenka v knize Jonathana Sackse O svobodě náboženství, kde tento autor říká, že když Jákob se dovídá o smrti svého milovaného syna Josefa /drží v ruce jeho oblek potřísněný krví/, tak pláče a není k utišení a nechce /jak říká Bible/ přijímat od druhých útěchu. To není rezignace, ale naopak – on jen prostě odmítá věřit, že je to konec, prostě se nevzdává naděje, že by nemohl být živ – tak jaképak útěchy?…. Podobně se píše u proroka Jeremiáše – hlas je slyšet v Rámě, truchlení a velký nářek, to Ráchel oplakává své syny a odmítá útěchu, protože její děti už nejsou… Ovšem Židé jsou národem, který odmítá být ve svém žalu utěšen, protože se nikdy nevzdává naděje… A to je ta pevnost…důvěra, že Bůh vše dovede k cíli…..Jak to tedy v životě bereme my?
Není divu, že – národy se shromažďují na hoře Sion – všichni potřebujeme oporu. I ti nejstatečnější jsou občas malými dětmi, které se potřebují u někoho schoulit, vybrečet, vyvztekat….Jako křesťané máme svůj kostel, spolu-farníky, svátosti – to je naše hora Sion.
Máme tak chodit po Hospodinových stezkách – možná nám to připadá, že je přehnané…, ale vlak si taky nestýská na to, že musí jezdit ve vytyčených kolejích….o nich ví, že ho dovedou do cíle a ne do příkopu… Podobně, pokud se necháme vést Boží naukou, desaterem, přikázáním lásky, pak neskončíme v rokli hříchu a zla…. To je skutečná svoboda: žít tak, abych nepadl do otroctví hříchu.
Asi všichni toužíme po takové svobodě – vědět, co je dobré a mít možnost jít za tím… kéž i tento advent je pro nás novou šancí….