Gn 2,7-9; 3,1-7 – Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.
Mt 4,1-11 – Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.’“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.’“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.
Milí přátelé,
dnes se dostáváme k druhému a snad hlavnímu /carde /– pantu, na kterém se otáčí, na němž visí všechny hříchy – a to je pýcha /superbia/...její opak je pravdivá pokora…
Ve vztahu k dnešním textům:
Pýcha shodila z Boží blízkosti ďábla, který pokouší i lidskou pýchu – ještě v zárodku. Had nabízí možnosti…budete jako Bůh a oni mu na to skočili….Podobně Ježíš je pokoušen v poušti k jídlu, slávě a hlavně pýše – ukážu ti slávu všech národů, vše ti bude patřit, jen se skloň přede mnou… – je to naopak, než bychom si mohli přát. Zlý nás chce pokořit, zlomit a udělat si z nás své otroky, aby nám nabídl kousek pomíjivé moci a slávy…Ale Bůh sám se pokořil, a dal nám příklad k pravdivé pokory. A dostali jsme u něj skutečnou hodnotu a moc Božích dětí…..
Bohužel jak je to dnes zpotvořené a zkarikované – pýcha je brána jako seberealizace a sebevědomí – jdi za svým… a pokora? Ta je ukazována jako „hrbatost“ a slabost…, jak je to mimo!!!
V našem uvažování i dnes nám pomůže text Jiřího Riedl -7 hlavních hříchů /dipl.práce/:
Co je pýcha? Málokdo je ochoten si ji přiznat – každý jí trochu trpí, a nejvíce ji nesnášíme u druhých…, jde o naši ješitnost, projekci, když na druhých kritizujeme vlastní slabosti.
Je kořenem všeho zla – jak řekl Řehoř Veliký.
Je plodem lži o sobě a druhých. Jsem něco víc, než druzí….Je tak velmi nebezpečná, nejvíc nás odděluje od Boha – je to jakýsi airbag, který nás odděluje od Ducha svatého….Je to rakovina duše…
Dcerami pýchy jsou opovážlivost a drzost, marnivost, přílišná ctižádostivost….
Být pyšný na něco není špatné – to znamená být hrdý….ale být pyšný a srovnávat se – je zlé. Radujme se, když jsme dobří, ale dejme si pozor na to, když nám půjde o to být lepší než ti ostatní….nebo dokonce na úkor ostatních, když budeme arogantně pohrdat druhými…každý má svůj dar i své slabosti – i my….
Pozor tedy na pýchu i na mindráky…Pokora nás vede k pravdivé vyrovnanosti, abychom se radovali ze svých úspěchů a stejně i z dobra a úspěchů druhých, s vědomím svých slabostí…
Ďábel ve SZ – ukazuje, kam vede pýcha – nebudu sloužit a svede k tomu i druhé….ovšem vězme, že to funguje i naopak – kdo je pokorný a má rád lidi….a má je v úctě je také nakažlivý k dobru….
Eva i Adam mysleli při pokušení na to, že budou jako Bůh, a v příkladu tzv. kolektivní pýchy – /příběhu o babylonské věži/ – zde celá generace lidí si myslí, že budou konkurovat Bohu… Není dnes něco podobného u některých vědců, umělců, politiků?…
V NZ – typem pyšných lidí byli farizeové a pokrytci. Ježíš řekl: „Každý kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje bude povýšen“ (L 18,14). Úplná pýcha (superbia completa) spočívá v tom, že člověk nechce být nikomu podřízen, ani Bohu. Patří to k nejtěžším hříchům. Pýcha zapomíná, že naše duševní schopnosti nám byly darovány právě od Boha.
A jak říká svatý Petr ve svém prvním listu: „A všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.
Co je důsledkem pýchy?
Pýcha nás připravuje o možnost milovat, být spokojený a dokonce i o zdravý selský rozum. Pýcha každého člověka soupeří s pýchou všech ostatních… Pýcha má soupeření přímo ve své podstatě. Jakmile zmizí prvek srovnávání, zmizí i sama pýcha.
Pýcha nám nikdy nedovolí být těmi, kdo slouží, vždycky nás povede k tomu, abychom chtěli být pány svého osudu, abychom nebyli na nikom závislí a nikomu zavázáni. Pýcha nás vzájemně odcizuje, za to pokora nás spojuje.
A nejzáludnější a smrtelnou formou pýchy, která se může stát opravdovou „smrtelnou nemocí“ duše, je uzavření se do sebelítosti. Totiž Svatý Jan Klimak klade mezi aspekty pýchy, kromě opovrhováním bližním, touhy po chválení a nesnášenlivosti kritiky, také okázalé ukazování vlastního utrpení, já jsem ten největší chudák – a opět nikdo na mne nemá…
Opravdovou zbraní k přemožení neřesti pýchy je poznání sebe samých, které se dosáhne každodenním zpytováním svědomí a trpělivou vnitřní prací na sobě. Aspoň jednou denně bychom se měli zamyslet nad tím, kdy jsme si nepočínali správně a přiznat to sobě i Bohu. Nebojme se vyznání hříchů ani zpovědi. Úspěchem už je, že si vůbec uvědomíme svou pýchu. …Máte-li pocit, že nejste namyšlený, pak skutečně trpíte notnou dávkou namyšlenosti.
Další užitečné léky jsou: nevyjadřovat nikdy soudy a kritiky vůči druhým, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám (srov. Fp 2,3), Také je třeba soustředit vlastní pozornost na všechno to, co dobrého a pěkného dělají druzí, rozjímat o mimořádné Kristově pokoře, – omluvit se, i když si myslíme, že jsme byli v právu.
Důležitou metodou je i služba. Když se učíme sloužit druhému, dělat něco, co by bylo normálně pod naší úroveň, pomůže nám to zapomenout na sebe. Pokora nás spolehlivě ochrání před ustavičným upozorňováním na sebe sama. Umožní nám poskytovat prostor i ostatním lidem a věcem, aby mohli existovat a být sami sebou. Nebojme se – pomůže to i nám.
Kéž nás v tom Bůh vede – je to úkol celoživotní….