Mk 4,26-34 –Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně.“ Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Milí přátelé, v dnešním evangeliu máme krásné zemědělské téma. Setba obilí, klíčení, růst a sklizeň. Vcelku běžné konstatování, co můžeme každý rok pozorovat na našich polích..,a přece je to něco zvláštního…
Zvláště v dobách komunistické diktatury se často zdůrazňoval boj o zrno, ani zrno nazmar… To někdy vypadalo dost tragikomicky, když podél cest o žních vedly úplné chodníčky vyznačené poztráceným zrním, aspoň polní ptáci měli co zobat. Vše vyplývalo z představy, že to my tvoříme a vyrábíme obilí a chléb… ano, my se na tom podílíme, ale, jen jako pomocníci. My jsme zrno nevymysleli ani nevyrobili, my jen dáváme podmínky k tomu aby mohlo růst a množit se a nás také živit. Protože jak říká Bible – ať my spíme nebo bdíme, semeno roste a klíčí a my ani nevíme jak...je to pokořující pro naši pýchu a zdánlivou soběstačnost….Celá příroda má v sobě život v milionech různých variací a projevech a dokonce tento život tu mnohdy existuje ne díky nám, ale nám navzdory….je to tajemství Boží moudrosti, dobroty a síly…
To to platí i o Božím království – my se můžeme snažit žít s Bohem, hlásat evangelium a svědčit o něm. Ale to, že někdo jiný uvěří, že někdo pozná Boha, ta vlastní -zrozená víra není naše práce, my jí jen otvíráme cestu… Vše je jinak dílo Boží….
Jako Boží spolupracovníci – ať už jako zemědělci nebo hlasatelé evangelia – potřebujeme kromě pokory i velkou trpělivost… Když teď v dubnu i květnu obzvláště – bylo neobvykle chladno, tak i na zahradách bylo velmi patrné, jak rostliny spíše přežívají, než rostou….nejen vláha a světlo, ale i teplo potřebovaly a to nebylo. Ale i kdyby bylo, vše chce svůj čas…podobně i v duchovním životě vše potřebuje svůj čas, a to je tajemství a jen Bůh ví, kdy do srdce člověka přijde jaro a začne tam rašit víra, vztah, láska k Bohu….ostatně Pán si poradí i bez nás – ale on s námi rád spolupracuje, protože nám chce dopřát radost ze žní a z úrody…
Je dobré, abychom si byli vědomi vlastní odpovědnosti, protože plody nepřináší jenom naše dobré snahy, ale také naše zanedbání / jak asi vypadá pole s řepou, kterou neokopeme, nevyjednotíme?/ nebo jak vypadá naše srdce, kde necháme bujet mnohé hříchy? Chybám se nevyhneme, jako na poli, vždy bude sem tam nějaký plevel. Ale ten nesmí mít navrch….
K čemu Ježíš přirovnává setbu Božího království v tomto světě? K setbě malinkatého droboučkého hořčičného zrnka – představme si třeba mák…. Jak jsou titěrná ta zrníčka a jak se mohou prosadit a proměnit? Podobné je to s evangeliem v této době – jak v jednom textu podotýká kněz Marek Dunda: V dnešní záplavě informací, textů, twitrů, podcastů se nabízí miliony důležitých i hloupých nebo dokonce nebezpečných a falešných zpráv…, to člověka neustále zaplavuje, ovlivňuje a řeklo by se, že my nemáme s evangeliem šanci. Nemusíme čekat za bukem – dělejme co můžeme – můžeme mít taky své blogy, weby, poodcasty i twitry…, ale nejdůležitější je, abychom měli čisté, dobré zrno…Ti, co hledají ho najdou… církev je důležitou tím, že je, že žije, že se snaží být pravdivá…
V jednom rozhovoru s M. O Váchou krásně zazněla jeho optimistická slova, že i tato doba covidová nás snad přece jen posune k lepšímu, že dala šanci ukázat tomu dobrému co v nás je – navzdory vyčerpaným zdravotníkům, tisícovkám rodin , kterým někdo umřel, to jistě bolí – … ale přece je tu naděje…On říkal, že sv. Salvátor v Praze, kde také působí, je pořád obsazen a přicházejí noví a noví lidé, kteří hladoví po dobrém setbě…, kterým miliony načančaných, ale prázdných informací a lákadel prostě nestačí a chtějí něco, co sytí, dává naději a smysl…..
Jsme srozumitelní? Modlíme se za své okolí? Hledáme cesty k druhým? Žijeme to, čemu věříme? Kéž jsme dobří hospodáři nejen v zahradách a na polích, ale i naší společnosti a jako naše příroda je zdrojem odpočinku a síly fyzické, ať i naše chrámy a naše společenství jsou oázami pro hledající a bolavé duše….