Ex 19,2-6a – Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou. Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory a pravil mu: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.“
Milí přátelé,
v prvním čtení se popisuje, jak se Izraelité konečně oprostili od Egypta – kteří navzdory svému otrockému založení přece jen udělali ten krok a vydali se do nejistoty svobody v poušti… Ono to není jen tak… opustit sice otrocký stav, ale zároveň něco, co patřilo k jejich životu – tak žili jejich otcové a matky, dědové a babičky i pra a prababičky…. Neměli jinou zkušenost, než tu, že jsou v úrodném koutě Egypta jako přistěhovalci a zároveň otroci, kteří slouží hostitelskému národu Egypťanů…. Byli tam doma – měli tam vztahy, vzpomínky, zážitky, vše….
Ano, stále v nich bylo vědomí, že patří do rodu Abrahamova a Izákova i Jákobova, ale po tolika – 400 letech !! – to vše pro ně mohla být jen krásná legenda… Co my si pamatujeme z doby kolem roku 1620? … Ale Bůh zasáhl skrze Mojžíše, přišly velké události – deset egyptských ran, kdo ví, kolik jich vlastně bylo… Pak tedy odchod do naprosté nejistoty, když přitom dosud vůbec nebyli zvyklí o sobě rozhodovat – dosud dělali, co se jim nařídilo…Nyní vyšli do divočiny svobody se všemi šancemi, ale i se všemi nástrahami a nebezpečími…
Proč to vše říkám? Asi i proto, abychom se nedívali s despektem vůči jejich mnohému kverulování a nadávání a nevděčnosti…. Ano, oni se zlobí, občas i jsou mimo Boha – viz zlatý býček…, ale pořád jdou…40 let – celou jednu generaci jdou s nadějí domů… i když vlastně do neznáma…. Jdou za příslibem…to budí respekt…
Mojžíš je tak velmi podobný Abrahámovi, ale ten vezme jen své příbuzné a majetek…Mojžíš vede tisíce lidí, celý vznikající národ…Ano, dosud to byli jen semitské kmeny, které vzešli z jednoho rodu, ale těmi nebezpečími na jejich pouti se semkli v jeden lid a národ…pod Božím vedením….
Myslím, že když Putin vpadl na Ukrajinu, asi ho nenapadlo, že tento národ, který také mnoho generací neměl svůj stát a v nové historii je tak mladý a nezkušený, tak místo aby si ho podrobil, jako egyptský faraon, tak způsobil, že obdivuhodně bojuje za svou svobodu a nyní se rodí – sice v bolestech a utrpení respektovaný a úctyhodný národ…Jistě, má své chyby a problémy, jako měli Izraelité, ale bojuje…
A nyní je tedy ony Izraelity nacházíme pod horou Choreb. Dvakrát jsem mohl navštívit Svatou zemi a dvakrát jsem strávil večer a jednou i celou noc pod touto biblickou horou – 1994, 2004. Poprvé jsem s výpravou poutníků večer – už za tmy – venku v poušti – za hradbami kláštera sv. Kateřiny slavil mši svatou a pak podruhé – druhou noc- jsme se opravdu jako po vzoru Izraelitů utábořili nad klášterem sv. Kateřiny a u jedné skály se modlili růženec a pod miliardami nádherně svítících hvězd spali pod širákem, abychom ve tři vstali a vydali se na pěší pouť za východem slunce na Džabal Músa – Mojžíšově hoře – mši sv. jsme měli tentokrát na vrcholu kopce… byl to zážitek turistický, ale především poutnický….
Vždy jsem potom říkal, že pokud si chtěl Hospodin vybrat monumentální místo, kde lidem předá něco hodně důležitého, tak lepší místo si asi vybrat nemohl, jakoby se zde nebe dotýkalo země. A naopak…. Lidé zde dostali od Boha pevný fundament pro výchovu svého svědomí, pro dobrý život – desatero. Bez toho dobrý život je nemyslitelný – pro věřící i nevěřící…. Zajímavé je, že po tomto velkolepém starozákonním představení – v NZ Bůh Ježíš Kristus předává svůj ideál 8 blahoslavenství také na hoře – ale je to vlastně jen taková vyvýšenina nad malebným Genezaretským jezerem…jakoby zde v protikladu k monumentalitě Chorebu – a Boží velikosti, ukázal Ježíš zase intimitu, pokoru, lásku Boha k člověku, když ho učí ideálům křesťanského života…… obojí se doplňuje….
Když Mojžíš jménem lidu vystoupil na Horu, je Bohem ujištěn o jeho ochraně, ale chce, aby ho Izraelité poslouchali...respektovali, nechali se jím vést….. Je to jakoby memento pro tuto dobu…jsme hodně sebevědomá civilizace… a chceme se nechat vést svým rozumem a nyní, zdá se mi spíše, svými pocity a názory… ať jsou jakékoliv… proto ale ten chaos a nejednota… Je dobré – abychom aspoň my křestané, si uvědomili, že bez Boha to fakt nedáme….
Přitom on nás nevede do otroctví – přece svůj lid z něj vyvedl! On nás taky nevede za ručičku jako miminka….nechává nám svobodu vůle a zodpovědnost, ale stále tu je jeho návod na život, ve kterém máme vodítka k tomu, jak dobře a šťastně žít… Chce to jen tu „maličkost“ – uvést vše do praxe… A nezapomeňme na ten krásný obraz – nesl jsem vás jako na orlích křídlech… jemně jako máma svá mláďata.. a víme, že máma pro své děti udělá vše…Vše! To udělal Bůh….dal svůj život, abychom byli a abychom byli svobodní…