Mt 10,26-33 Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“
Milí přátelé, nebojte se lidí. Boha se bojte. Chtělo by se říci – ovšem bohabojnost není otrocký strach, jak to zní na první poslech, ale nejhlubší respekt u něhož vím, že on je mocný a zároveň mne má rád – v bohabojnosti je skryta láska, pokoj, důvěra a radost…
Ve vztahu k Bohu platí totiž jedna zvláštní věc – on nás miluje, i když o nás všecko ví – on je v tom jediný. Ani naši rodiče, vaše děti, váš muž nebo manželka, ostatně ani my sami si neuvědomujeme, kým jsme – leccos jsme o sobě zapomněli a leccos vytěsnili….jen Bůh nás zná dokonale takové jací jsme do všech detailů….Vybavuje se mi při tom jedno rozjímání z jezuitských exercicií v Českém Těšíně před mnoha lety: Hodí se to na text z dnešního evangelia: Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno.
V tom rozjímání jsem si měl představit svůj život, celý svůj život do všech detailů, všechny mé řeči i myšlenky, všechny situace, i ty, o kterých nikdo nic neví…v hledišti pomyslného kina byli všichni lidé, které znám, celá rodina, spolužáci, kamarádi, učitelé, spoluzaměstnanci, sousedé, všichni …Během filmu byl v hledišti neustálý pohyb – najednou totiž ti lidé poznávali kým jsem, jaký jsem ubohý hříšník, co vše jsem řekl a myslel si o nich a dělal ve všech situacích a postupně všichni ze sálu pohoršeně odešli…akorát zůstal sedět jediný – seděl vedle mne a neopustil mne, ani v těch nejtrapnějších scénách mého života – byl to Ježíš – on to všechno věděl. A zůstal až do konce. Neměl jsem ho čím překvapit. Přes to všechno mne miloval a dával mi své přátelství…. Na straně druhé, doufám, že až jednou vše vyjde najevo, možná také budeme k sobě navzájem velkorysejší, než v tom vyprávěném rozjímání…všichni máme něco, za co se stydíme, co nás trápí…tak proč soudit druhé? Rozhodně jednou budeme moci být spolu být s Bohem v pravdě, která nás nezničí, ale osvobodí…. Častým zdrojem strachu v tomto životě – je právě ona obava, aby se na mne někdo něco nedověděl, aby si o mne někdo něco nemyslel, aby mne někdo neodsuzoval…ale to není podstatné…podstatné je to, co si o mne myslí Bůh a jak já mu věřím….
A toto by mělo být hlásáno ze střech – je přitom škoda, že církev je slyšet v otázkách politických, majetkových, pravda – i ochrany života nebo manželství a rodiny…ale málo je slyšet ona radostná zvěst o Boží lásce k člověku – to potřebuje slyšet tento svět! Bůh miluje člověk a udělá vše pro to, aby našel cestu ke smyslu a naplnění života – to bychom měli říkat znova a znova. Prostě máme mnohem větší cenu, než vrabec v hrsti, jsme jeho děti….
Je vlastně zvláštní, o co se v životě bojíme: abychom stihli vlak, abychom se neztrapnili , abychom nepřišli o nějaké peníze, abychom získali tu či onu věc, abychom nepřišli o nějakého člověka – ale jak se v románu od Grahama Greena perfektně popisuje –/kniha Moc a sláva/ – kněz, který je v Mexiku před 80 lety za pronásledování chycen policií a ráno – v den popravy – se probudí a zmocňuje se ho hrozný smutek nad tím, jak všechno bylo v jeho životě zbytečné, hloupé a malicherné, a uvědomuje si, jak tváří tvář smrti je důležité jen jedno – být svatým – a přitom to chtělo akorát trochu snahy, touhy, sebezáporu, důvěry…..přeji nám všem, abychom se nebáli a důvěřovali a dokázali se zaměřit na to podstatné, být s Bohem, který pro mne udělá vše….
Děti, které dnes poprvé přijmete Pána Ježíše – je to něco nového, mimořádného – potvrdit to, že jste přáteli Pána Ježíše – ale i na to se dá zvyknout a brát jako samozřejmost. Není to samozřejmé, je to výsada, dar, je to mnohem víc, než kdybyste si mohli zahrát fotbal s Messim nebo se kamarádit s anglickou královnou nebo tykat našemu prezidentovi – je to mnohem, mnohem víc – – co by za to dali proroci nebo králové ze SZ….prosím nás všechny – stále obnovujme svůj vztah k Ježíšovi a k sv. přijímání …