Mk 4,35-41 – Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali se mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Kdo to jenom je?
Milí přátelé, to je asi hlavní otázka, která napadla Ježíšovy učedníky, když se stali svědky Ježíšovy moci nad bouří, nad vodstvem – dokonce jeho spánek jakoby vyjadřoval jeho svrchovanou moc, že něco takového ho prostě nerozhodí….Přitom apoštolové už byli účastni jiných podivuhodných věcí, ale přece jen toto…
Příběh se děje na Galilejském moři – tedy jezeře – 21×13 km – hlubokém kolem 50 m – dodnes je to velká zásobárna vody, ale vzhledem k parnému počasí – místo, kde mohou snadno vzniknout prudké bouře. Podobný efekt má mnohem větší jezero Issyk Kul v Kyrgyzstánu, kde jsme v okolních horách sami zažili, jak z krásného počasí přišla náhlá bouře a po ní opět sluníčko…Jinak pokud pro nás voda na jezeře nebo u moře znamená spíše relax, tak pro Izraelce to bylo spíše místo obživy, ale také velkého nebezpečí….
Jak uvádí A. Opatrný ve svém komentáři,událost je součástí děje popisovaného svatým Markem – v Galileji Ježíš nejdříve káže, a pak jakoby svými skutky a znameními dokázal platnost svých slov – nejdříve utiší bouři na moři – tedy na jezeře, pak osvobodí od Zla posedlého u Gerazy, pak uzdraví krvácející ženu a nakonec přivede zpět k životu Jairovu dceru – má tedy moc nad přírodou, má moc nad mocnostmi zla, má moc nad zdravím i nad smrtí člověka…jakoby se zde stupňovalo potvrzení o Ježíšově Božské moci…Ježíš je svrchovaným Pánem nad jakoukoliv mocí zla….
A co od nás požaduje při našem osvobození, je víra….K čemu? Přiznám se ale, že jsem až alergický na některé hlášky ze současných filmů – jednu takovou pronesla užaslé dívence hrdinná žena, když ji právě osvobodila z bezprostředního nebezpečí smrti. Dívenka řekla – chtěla bych být jednou jako ty a ona ji se zářivým úsměvem odpověděla: Budeš čímkoliv budeš chtít….Ale to přece není pravda! Kdybych já chtěl být řemeslníkem, prostě možná budu, ale rozhodně ne dobrým, protože prostě na to nemám. Kdybych si umanul, že budu žena, tak prostě nebudu – i kdyby mne přeoperovali atd. Tak o tuto víru jen v sebe opravdu nejde…To je spíše pýcha člověka, který si hraje na Boha… A na naší přírodě vidíme, jak to dopadá, když ve svém sebevědomí se považujeme za majitele a ne správce Božího stvoření .
Je zajímavé, že apoštolové byli ohromeni Ježíšovou mocí, dokonce Petr jindy na jezeře, když vidí po vodě Ježíše kráčet, tak ho chce napodobit, ale se vším respektem a když se topí, volá: Pane, zachraň mne….Petr nevěří sobě, ale Bohu. Nejde o pasivitu – dělám co můžu a dám do toho vše, ale vím, že ten hlavní je Pán a ne já. Proto se nemusím hroutit, když je výsledek jiný, než jak jsem si přál. On ví, co je nejlepší…
Někdy Bůh dopustí situaci, kdy si připadáme bezmocní, naprosto bez řešení a Ježíše spí – jako by byl dobrovolně bezmocný……já nic nemůžu, ale ty můžeš vše….ať se děje co se děje, on je v tom s námi….. neuteče, i on je ve stejném nebezpečí..
Co je naší cestou? Věřit….jsme pokřtění – fajn, ale to nestačí – to je jako kdybych si koupil jízdenku, ale pokud nenastoupím do vlaku, ten kousek papíru mne nikam neposune. Nebo mám peníze na jídlo? Fajn, ale pokud si ho za ně nekoupím, tak umřu hlady. Podobně, to že patřím do církve a jsme křesťany, je fajn, ale já musím udělat rozhodující krok – začít žít jako křesťan…Spoléhat na Boha, žít s ním a pro něj – on pro nás udělal vše, co jsem já udělal z lásky k němu a k lidem? To řešme, není nic důležitějšího…