Mt 10,37-42 – Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
Milí přátelé, dneska nám evangelium dává obzvláště pořádně zabrat. Možná to v tuto dobu není až tak vidět, ale v době Ježíšově, kdy úcta k rodičům byla posvátným zákonem a rodina měla výsostné postavení, a tak slyšet slova o tom, že když na to přijde, tak před rodiči nebo dětmi má přednost vztah k Bohu – Kristu, to byla dobrá provokace. V této době byl vztah k rodičům vlastně jiným vyjádřením vztahu k Bohu a jeho autoritě, A teď toto Ježíš dává do protikladu. Ale je to jasné – vše máme od Boha – ať před dvěma tisíci lety nebo teď. A týká se to našich hmotných věcí, I našich vztahů, které nám jsou tak drahé. Všech.
Ovšem více než tehdy je to aktuální dnes. Právě dnes pravděpodobněji může být jeden člen rodiny věřící, druhý třeba rezignoval nebo je nedotčen… a pak jsou tu vztahy s nevěřícími kolegy, kamarády přáteli partnery….a to může být kříž….
Angelo Scarano k tomu píše: Právě symbol kříže /kdo nebere svůj kříž, není mne hoden…/velmi příhodně vypovídá o tom, jak bolestné může být „odumírat sobě a nejbližším“ při střetu kvůli evangeliu. Učedník musí někdy zakusit pohrdání a výsměch – a i toto vyznívá ve slově „kříž“. Kříž byl v římském světě (do kterého patřil v té době i Izrael) výmluvným symbolem smrti, ba dokonce smrti potupné a velmi bolestné. Slavný řečník Cicero řekl, že už samotné slovo „kříž“ má být daleko od rtů římských občanů.
Dnes je to ukázka toho, že jít za Ježíšem může být opravdu kříž….zůstat věrný svému přesvědčení – i když riskuji, že mne druzí budou považovat za blázna, pobožnůstkáře, hlupáka, za divného… je to potom větší výzva k tomu, abychom po lidské stránce zůstali naprosto lidskými, laskavými, vstřícnými, ale po stránce duchovní, abychom zůstali pravdiví ve své víře…Není to jednoduché. Už sv. Pavel vyčítal sv. Petrovi, že se chová jinak u židokřesťanů a jinak u Kristových následníků pocházejících z pohanství…
Jsem přesvědčen, že když zůstaneme věrni svému přesvědčení, tak i ti, kdo náš pohled na svět nesdílejí, budou si nás minimálně vážit pro onu opravdovost….
Prostě máme dvě možnosti – buď se budu přizpůsobovat tomuto světu, dělat kompromisy ve jménu poklidu – který mi ale nikdy nepřinese naplnění nebo budu věrný Bohu, a tím pádem taky věrohodný a oslovující…
A pak tu jde i o náš přístup k druhým lidem, kteří žijí podle víry a hlásají ji druhým a vůbec o vztah k druhému člověku – svým způsobem každý člověk je pro mne prorokem. I ten nejnepatrnější člověk, dítě, bezdomovec, bratr nebo puberťácká sestra, děda, babička, šéf v práci….mohou být v určité situaci proroky pro nás. Mohou nám říci něco, co nás ovlivní na celý život. V léčebně mi jeden nepraktikující křesťan z pokoje na rozloučenou řekl, ať dobře a věrně sloužím farníkům – a řekl mi tedy to podstatné, co jsem potřeboval slyšet – aniž si to on sám uvědomoval – teď si zahraju na proroka i já:-): Přeji vám všem, ať čím dál víc poznáváte, jak vás Bůh miluje a ať mu dokážete opravdu ve všech situacích života důvěřovat.