Print Friendly, PDF & Email

Mk 5,21-43  – Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé) (z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k tomu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.

Milí přátelé,dnes se nám v evangeliu nabízejí dva příběhy s jednou společnou hodnotou – vírou…

Nejdříve žena, která roky trpí krvácením, je v tom sama, protože je rituálně nečistá, mezi lidi by vůbec neměla chodit, natož se někoho dotýkat – jakoby měla pozitivní test na covid – ovšem její kontakt s lidmi – nebyl nebezpečím nákazy, ale způsobil, že dotčený se stal rituálně nečistým – tedy byla to záležitost duchovní, ne tělesná…V každém případě ta žena už byla zřejmě v takovém stavu, že tyto věci už neřeší –  načekala se dost – 12 let je opravdu hodně, přišla léčbou o celý majetek a bylo jí to na nic. Není divu, že když se dověděla o Ježíšovi – vše vsadila na něho… Nehledí v tu chvíli na lidi, na předpisy – ale neleze na strom jako Zacheus, nevolá za Ježíšem jako Bartimaios u Jericha,… potichu a nenápadně se chce Krista jen dotknout s obrovskou důvěrou v jeho moc – s vírou setníka, který pověděl Ježíšovi – řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven… a – stalo se tak, jak doufal setník, jak doufala i ta trpící žena….

Ježíš okamžitě pocítil, co se stalo, chtěl tu ženu vidět, ale ne aby ji vynadal za to, že je teď díky jí nečistý… Pro něho je důležité ji povzbudit ve víře a  dát ji za příklad druhým… My za Kristem nemusíme chodit kradmo, aby si toho nikdo –  ani on  – nevšiml, on naopak chce, abychom se na něho podívali a přímo jemu svěřili svou bolest… nemusíme se před ním stydět, nebo bát, že nás vyhodí – on má pro nás pochopení…

Podobný je příběh s Jairem – on patří spíše k druhé straně národa, která Ježíše moc nebrala – je představeným synagogy – patří tedy k židovským předákům…ale nyní mu umírá milovaná dcera – a on klekne /!/ před Ježíšem a prosí ho o pomoc. Věří mu – věří…opět to podstatné a i když mu pak jeho lidé oznamují – už je pozdě, neotravuj už Ježíše…dcera ti zemřela… zde ho Ježíš povzbuzuje ve víře: Neboj se a věř…, dcera jen spí….Jairos věří – i když Ježíš sklidí posměch od profesionálních plaček, ale on pak jeho dceru opravdu přivede zpět k životu – jakoby jen spala…

U Boha je vždy naděje, nový začátek, a to co se nám zdá prohrané nebo beze smyslu se nakonec promění v dobro….

I covid přinese něco dobrého, možná si víc vážíme zdraví a života i svých vztahu a každodenních drobností, jako možnost si zajít na pivo nebo podívat do kina i ta zima co byla – vážíme si tepla a sluníčka….

Co je důležité, naše víra….Za dva dny je slavnost svatých Petra a Pavla. Pavel dokázal uvěřit, že ten, kdo svádí jeho národ na scestí, je ve skutečnosti zachráncem a nakonec pro něj obětuje vlastní život. Petr uvěřil v Ježíše – stal se jeho žákem, vydal se za ním na hladinu jezera, vyznal ho jako Mesiáše – ale dokázal také opakovaně zapřít, aby nakonec vydal svědectví až na smrt.

Každý máme svou cestu k Bohu – každý máme svůj příběh – jen nenechme svou víru usnout, zakrnět, zaniknout, umřít…Naše víra je zárukou, že skrze ní budeme žít věčně…

Nově: