Mt 10,37-42 – Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
Milí přátelé, jaký měl vlastně Ježíš vztah k rodině, příbuzným,přátelům?
Byl vlastně adoptovaným synem a celé lidství měl od Panny Marie. Matka ho vychovávala moudře a pečlivě – poslouchá Mojžíšský zákon, zároveň se strachuje o své dítě, když se jí ztratí a umí o věcech přemýšlet, trpělivě čekat, až něco pochopí a je zvyklá na Ježíše, takže umí mu připravit podmínky pro jeho velké skutky – viz svatba v Káně.
Ježíš svůj domov, svou matku jistě miluje – je doma s rodiči a poslouchá je, respektuje je nechá se jimi vést, ale zároveň umí připomenout, že musí respektovat především svého nebeského Otce… A tady je asi jádro myšlenky – když Ježíš říká svým žákům vlastně neuvěřitelnou věc: Máte mne milovat víc než rodiče nebo své děti….
Ono být milován, to není nějaká umanutost neb „nedomilovanost“ – ale on je Boží Syn, je Bůh sám a známe to z největšího přikázání, které vychází už ze Starého zákona – miluj Boha svého nade vše a bližního jako sebe sama. On je ten, který projevuje moc nad celým stvořením, on je ten který odpouští hříchy, on je ten který neruší, ale naplňuje Starý zákon, on je dříve než Abrahám byl, on je ten, který s Otcem v nebi je jedním, on je ten, kdo přijímá Tomášovo oslovení – Pán můj a Bůh můj…. Proto si může nárokovat přednost přede všemi…
A opravdu nejde o jeho sobectví, ale o naše štěstí… Podobně kdy máme v modlitbě chválit Boha, skutečně nejde o Stvořitelovu ješitnost, ale jde o nás…. Totiž náš život se naplní a stane pokojným a šťastným jen, když Boha dáme na první místo…..jinak to nefunguje
A náš kříž? To je celý náš úděl, náš životní příběh – už je dán tím, jestli jsem muž nebo žena, jestli jsem se narodil v tuto dobu a v tomto místě, s těmito přednostmi i hendikepy. V tom všem je obsažena Boží vůle… a láska…..A nést kříž, to znamená vzít svůj život za opravdu svůj i se vším tím náročným a statečně jít za Kristem, tehdy to bude naplnění…radost…síla
A ztratit svůj život pro Krista? Ano byli a jsou mučedníci, kteří dali vše všanc, i svůj život, ať najednou, nebo postupně.… Nicméně všichni nejsou povoláni k mučednictví, ale každý z nás může přemýšlet, co je v jeho životě zbytné, co mít nemusí nebo dokonce mít nemá, co mu vadí a škodí na cestě za Ježíšem? Co je zbytečné, prázdné a dokonce škodlivé? Co je jako koule u nohy a brání nám ho následovat ve všem?…..Když budu mít odvahu se toho zříci, on to vynahradí…..
Vždyť on chce vlastně tak málo – odmění i obyčejnou sklenici vody, kterou dáme jeho svědkům, Pán si všímá každé dobré snahy, upřímné touhy, pokusu nových začátků, snahy o smíření…. Nic není dost malé, aby to neodměnil a neproměnil v náš prospěch….
Mnohdy život s ním je nám předkládán, jako slzavé údolí, jako křížová cesta…., ale je to jen úhel pohledu… Vzpomeňme, že byli muklové, kteří byli nakonec vděční za své vězení, protože tehdy se nejvíc přiblížili Bohu, sobě i církvi…jakkoliv to muselo být strašně těžké – s tím, že musíme dělat maximum pro to, aby se něco takového neopakovalo….
Zároveň mám zážitky třeba z cest – viz Senegal – kdy rád vzpomínám na nejtěžší a nejsilnější situace, kdy jsem třeba onemocněl a bylo mi hodně zle, plavili jsme se přitom starou a přetíženou lodí po moři, lodí, která se bohužel za pár let potopila i s mnoha cestujícími…. Prostě bylo to dobrodružství – kdy si zpětně uvědomuji, že Bůh byl při mně…
A tak je pravdou, že možná i my jednou budeme s vděčností vzpomínat na naše životní těžkosti a zkoušky jako na čas milosti….