Lk 9,51-62 – Když se přibližovala doba, kdy měl být (Ježíš) vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
Milí přátelé, dnes si opět trochu rozebereme evangelium – Ježíš se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma. Proč asi? Jeho apoštolové šli za ním, je snad tak přesvědčovat nemusel, možná spíše sám sebe – měl totiž být vzat…odejít k Otci, ale před tím ho čekaly Getsemany a Kalvárie…takže pevně se rozhodl – proto tu je, proto sem přišel….
Nejdříve procházeli Samařskem. Dnes je zde hlavní město Palestiny- resp. Západního břehu Jordánu – je tu dnešní asi půlmilionové město Nábulus – za Židovské vlády Sichem, za Římanů – Flavia Neapolis. Hledají nocleh. Dalo se předpokládat, že ho najdou docela snadno – pohostinnost není na Východě obvyklá fráze – byla to přímo společenská povinnost…a ti zde je odmítnou. Proč? Protože Ježíš se svými žáky odcházejí ke konkurenční svatyni do Jeruzalém. Přitom Samařané mají přece posvátnou horu nad Nábulusem – horu Garizim… Proto rezignují na povinnost pohostinnosti a odmítnou je… Je to jako ozvěna Betléma a Ježíšova narození, kdy také pro něho nebylo místa… Jak si sám postěžoval, lišky mají doupata, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil…
Když jsme tam putovali v roce 2005, pamatuji se, že toto město nás přivítalo dost tvrdě – nepřátelské pohledy, zvednuté kameny v rukou a sem tam posměch, ta pohodová venkovská atmosféra předtím pominula…stále je tam živý židovsko-palestinský konflikt. Kromě noclehu u sester Matky Terezy jsme našli nádherný kostel, kde je Jákobova studna, u níž Ježíš rozmlouval se Samařankou. A našly jsme i vybombardovaný hrob Josefa Egyptského… nedávno jsem četl, že byl zase muslimskými Palestinci napaden….Přitom víme, že v koránu je s úctou popisován jeho osud jako i ve Starém zákoně….
Vypadá to, jakoby ona mezinárodní a mezináboženská nevraživost působila jak za doby Ježíše, tak i za doby dnešní….Bohu díky ne všude – jako křestané jsme byly mnohdy na venkpově uvítáni muslimskými hostiteli a chovali se k nám prostě jako k lidem, jako k váženým hostům…
Nicméně v tom Ježíšově případě je trochu pochopitelné, že horkokrevní apoštolové, když narážejí na nepřátelství, tak chtějí trest – podobný jaký stihl vojáky, kteří kdysi před tím měli zajmout Eliáše a ten na ně svolal oheň… ovšem toto není Ježíšova metoda. Žáky přísně pokáral a poučil je, že jeho cestou není pomsta, ale odpuštění, že on se nevnucuje, ale dává nabídku….jdou tedy dál…Je to trochu podobné, jako s bohatým mládencem, který chtěl najít cestu k dokonalosti, ani on, když se dověděl, že mu chybí skutečná chudoba a vydanost do Božích rukou a nedokázal toto pozvání naplnit… ale časem třeba ano, Bůh umí čekat…kdo ví, možná časem mnozí Samařané Ježíše přijali.
V příběhu jsou také popsány situace, kdy naopak Ježíše kontaktují potenciální žáci…jeden se do toho hrne nekompromisně – půjdu, kam ty půjdeš…skvěle, řekli bychom…ale Ježíš ho upozorňuje, že jeho následování není žádná pohodová procházka, ani čundr na pár dnů, že nestačí jen nadšení, ale je třeba určitá oběť… Zase z druhé strany on povolává jiné dva, ale ti spíše váhají…Těm říká, pojďte do toho bez podmínek… Je z toho jasné, že nás zve on a ne my. My jen odpovídáme na jeho výzvu… Nebojme se ji přijmout, i když je v nás vždycky nějaké ale – nikdy to nebude stoprocentní jistota….ono se to časem pročistí….
A tak Ježíš jde… i dnes v našich bližních kolem nás – jak my ho přijmeme??? Také nás zve k následování…jaká bude naše odpověď?