Mk 6,7-13 -Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Milí přátelé,
nejen my jsme uprostřed léta natěšení na všelijaké prázdninové nebo dovolenkové putování, ale i apoštolové jdou na výpravu. Příčinou jejich cesty není dovolená, ale můžeme říci – jakási školní praxe, na kterou je vysílá jejich školitel Ježíš Kristus. Vysílá je do různých míst, pěkně po dvojicích, aby to nebyla masová turistika a zároveň na to všechno nejsou sami. Ovšem apoštolové se nevydávají do nějaké turistické destinace. Oni jsou pověřeni, aby putovali po Svaté Zemi a hlásali obrácení života podle evangelia. Co je zajímavé, že nejsou jištěni žádnou cestovní agenturou, ale jdou pěkně na Zdař Bůh, jak se situace vyvine. Ovšem nejsou to ani osvědčení čeští baťůžkáři, nemají náhradní prádlo, ani zásobu jídla, ani peníze. Nemají nic, než Ježíšovo pověření a svou víru v něj. A jak se zdá, tak to stačí.
Připomíná mi to podobné putování Štěpána Smolena, tehdy bohoslovce a nyní kněze v Mladé Boleslavi, který si před několika lety udělal soukromou pěší pouť do Lisieux v Normandii -Francii, na místo, které je spojeno s památkou na sv. Terezii, světicí 19.století. Ona žila a zemřela v klášteře ve věku 24 let. Ten mladík si předsevzal, že bude mít s sebou opravdu jen to nejnutnější. Peněz minimum. A to, kde bude spát, co bude jíst, nechá naprosto na situaci – tedy na Boží Prozřetelnosti. Vždy se snažil najít nocleh na faře. Někde více, někde méně úspěšně. V každém případě se dostal do cíle a poté přes Paříž vlakem domů. Cestou si vyřešil hledání svého povolání a napsal o tom zajímavou knihu.
Víte, je dost podstatný rozdíl mezi turistikou a putováním. Turista cestuje za odpočinkem nebo za poznáním nových krajů, kultur i přírody. Je to jistě pochopitelné a dobré. Nicméně poutník hledá hlubší cíl – chce se přiblížit Bohu, sobě samému, podstatě a smyslu života. Je zajímavé, že v dnešní době, které se vyčítá zpohodlnělost, povrchnost a lenost, tak ročně neustále přibývá lidí, kteří se nadchli pro pro putování na různá svatá místa.
Např. Santiago de Compostela. V sedmdesátých letech tam putovaly stovky pěších poutníků. V osmdesátých už tisíce, když jsem tam byl v jubilejním roce 2004 – bylo nás skoro 180 tisíc a v posledních letech je to přes 300 tisíc poutníků…A co to s člověkem udělá?
Když jen jdete, den po dni, vyvstávají vám v hlavě úplně jiné myšlenky než v běžném životě. Sama v sobě jsem na cestě otevřela témata, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela, a přišla na to, že toužím po hodnotách, které jsem do té doby nepovažovala za důležité… popisuje jedna z poutnic na slavné španělské „camino“, jak se této cestě zde říká.
Tedy i lidé, kteří se nepovažují za věřící zde mohou něco najít…Tím spíše člověk, který hledá Boha. Kdo má trochu zdraví, síly a odhodlání – stojí to za to zkusit.
Totiž celý náš život je vlastně jedno velké putování – s hledáním smyslu a naplnění. A taková pouť nám to může velmi dobře připomenout. Z vlastní zkušenosti vím, že platí rčení – cesta je cíl...Když jsme tehdy před lety při našem“camino“ dorazili ke chrámu sv. Jakuba v Compostele, přišla nejen obrovská radost, ale také smutek, že už nemůžeme putovat dál… Jakoby nám začal chybět onen zjednodušený způsob života – vstát, sbalit se, jít, sehnat něco k jídlu a nocleh, cestou se modlit a neztratit se… nemuset řešit běžné starosti života doma…
Je ovšem fakt, že naše celoživotní putování bude mít jednou cíl, který nebude zklamáním, ale opravdovým naplněním….
A co s tou apoštolskou evangelizací? Už samotné putování přináší hloubku, pokoj, pravdu – tedy přibližuje Bohu a pak je tu obrovská sounáležitost, solidarita, ochota k vzájemné pomoci a zájem lidí jeden o druhého – v naprosté většině případů se ukáže vstřícnost a dobrota.
Putovat můžeme na Chlumeček nebo do Králík … Putovat můžeme i zde doma – způsobem života…Učme se jako apoštolové více spoléhat na Boží pomoc, než svou vlastní super-zajištěnost a buďme otevření Bohu i lidem a všemu, co nám Bůh posílá do života….tak se i my časem můžeme stát nástrojem velkých Božích skutků…