Mt 13,1-23 Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení slyš!“ Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a (přece) nevidí, a slyší, a (přece) neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: `Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.‘ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“
Milí přátelé,
myslím, že každý si dokážeme představit tu krásnou situaci, kdy jsme si po nedělním obědě sedli celá rodina jen tak venku na lavičku a vyprávěli si a nebo někde o dovolené, když člověka nic nehoní a má čas si jen tak popovídat nebo v adventu, když si rodina sedne na chvíli u adventního věnce a pomodlí se i s malými dětmi…. Podobně v dnešním evangeliu Ježíš si sedl na břehu jezera a lidi kolem něj a bylo jich tolik, že si musel sednou na loď, aby ho slyšeli – a on začal vyprávět opět takové letní skoro odpočinkové téma…
Ovšem obsah už tak odpočinkový není…. Je to příběh o rozsévači a různých druzích půdy, do kterých je určena setba. Když si představíme ty různé půdy, proč tam rozsévač vůbec seje, když se před tím nezbavil kamene, a půdu aspoň trochu nevyplel, proč seje někde na okraj cesty? Je to především podobenství, příběh, příklad a ne popis práce a pak, jak to někdy vypadá v praxi?…
Letos na jaře byla aspoň na farní zahradě půda jako kámen – krusta, vytvořená dešti a chladným počasím…., ale s dobře nabroušenou motyčkou to šlo…
Na okraji záhonů u cestičky – mi často vyrostl kopr nebo i kdovíodkud hledíky a rostou, zatím pořád…
Plevel – tomu se daří moc dobře – až ho někdy lituju a zároveň obdivuju, že sotva se snaží vyrůst, zase ho vytrhnu, ale on se nedá a dál bojuje o život a že mu to jde….
A dobrá půda? Když teď pořádně a vytrvale zaprší, tak ten jíl a krusta je najednou krásná tmavá úrodná půda… Vidíme, jak krásně funguje součinnost zahradníka a počasí od Pána Boha….
My sami nejsme předurčeni, že by někdo byl stále kamenitou půdou, kde se nic dobrého neujme – totiž v každém z nás dříme kus krásy a dobra, v každém je něco jako Boží jiskra… A že by byl někdo jen plný plevele, tedy hříchu nebo starostí o jiné věci – Bůh někdy dopustí velké zvraty života, které nás donutí se zastavit a život přehodnotit… a další člověk jako půda udusaná? Ano, možná je někdo zraněný od druhých lidí, že už nevěří nikomu a ničemu, ale i zde může zapůsobit Boží milost… A že by někdo jaksi zdarma byl tou hnědozemí nebo černozemí? Ne – je to celoživotní proces, je to vývoj a každý má šanci, jako každý to může pokazit…
Otupělo srdce tohoto lidu…v tom je problém, jak naznačuje Ježíš v podobenství…. Na nás je, aby neokoralo naše srdce, aby nezahynul náš vztah k Bohu i k lidem, abychom stále půdu svého srdce obdělávali a pečovali o ni….
Jak píše autor Břetislav Fajmon – to, co dělá z našeho srdce dobrou půdu je především Boží milost a setbou – dobrou setbou je jeho slovo uvedené do života – nejen poslouchané, ale žité….
Co je tedy tou úrodou, která může vzrůst po slyšení slova o království? Určitě je to z gruntu proměněný život — kvalita života, která je „nadpřirozená“ v tom smyslu, že ji dává Bůh (Galatským 5,22: ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání). Klíčem k ovoci je vejít do „království“, o kterém mluví Ježíš. Je zajímavé podle toho verše z dopisu Galatským, že láska ani věrnost není přirozenou součástí nebo vlastností našeho života, jen až když svůj život žijeme a čerpáme z Božího Ducha, jsme schopni nést vytrvalé ovoce lásky a věrnosti. Moudrost k dobrému životu tedy sama o sobě není skryta v knihách, ale v Ježíši.