Lk 10,25-37 – Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „ Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: `Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Milí přátelé, je to notoricky známý příběh. Když chci novým zájemcům o křest říci něco o tom, co to je podobenství – tak si jako příklad beru buď Marnotratného syna nebo Milosrdného Samařana.
Co je podobenství? Je to buď skutečný nebo smyšlený příběh, na kterém autor chce ukázat nějaké mravní nebo duchovní poučení – je to podobné bajkám nebo pověstem, jaké známe z literatury.
Takže příběh o kterém se dnes v evangeliu čte, se vůbec nemusel stát, ale je velmi důležitý. Začíná otázkou, co mám dělat, abych byl zachráněn. Motivace nicmoc – za prvé: otázka – co mám dělat, abych JÁ bych zachráněn… – a co ti druzí…? A pak, zde ta otázka nevychází z opravdové vnitřní potřeby, ale ze snahy Ježíše nachytat na hruškách…přitlačit ho ke zdi, aby udělal chybu a lidi ho přestali brát vážně. Ovšem otázka je tak závažná, že Ježíš u toho tématu zůstane a přiměje tazatele, aby sám odpověděl, co je vlastně v naší víře nejdůležitější….:
milovat a ostatní není důležité – na prvním místě mít Boha a pak i druhé lidi včetně mne. A ta láska k Bohu? – Abraham by mohl vyprávět – když se rozhoduje můj syn nebo Bůh? Nebo Maria, když se rozhoduje – má říci při Zvěstování ano a naprosto se vzdát svých představ a úplně se odevzdat Bohu…? Ti věděli, co to znamená mít Boha na prvním místě….
A teď se zkusme na příběh podívat z různých úhlů pohledu skrze jednotlivé aktéry…
Nejdříve ten chudák: jde opuštěnou a nebezpečnou cestou – po úbočí vyprahlých skal, dole propast a nad ním stráň – takový je skutečný terén i dnes na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem – není se kde schovat, není kudy utéci…..stal se tak snadným terčem pro lupiče. Vše mu vzali, je žebrákem a hlavně ani není schopen si někam dojít nebo vůbec poprosit o pomoc. Je jako miminko nebo umírající stařeček. Nemůže nic, jen jakžtakž existuje a snad i ví, že bez pomoci druhých nepřežije…zažili jsme někdy takovou podobnou bezmoc? Jak bychom byli vděční za jakýkoliv zájem, snahu, vstřícnost, ochotu… K takovým situacím se nedostáváme běžně, ale možná sem tam někdo vedle nás je ochromený duševně nebo duchovně – vyprahlý, zničený, bez naděje…přitom se chová hnusně, je to jeho sebeobrana, nebo už jen pasivně čeká, že si ho někdo všimne, popřípadě to už naprosto vzdal…Všimneme si jeho skrytého volání o pomoc nebo zůstaneme u kritiky, že je ten člověk nemožný nebo divný?
Pak ti okolojdoucí. Říkají si – možná je mrtvý, bojí se ho dotknout, jdou přece do chrámu, dotek s mrtvolou rituálně znečišťuje – tím by úplně pokazili svůj úkol, možná někde číhají ti raubíři,…raději přidají do kroku, možná nemají čas, spěchají a spoléhají na to – však za mnou jde další, ten má čas a všimne si…Jak je pro nás těžké třeba na veřejnosti někomu pomoci, zastat se někoho, vyjít ze své anonymity a ze své komfortní zóny….a přece někdy jen malá snaha může hodně pomoci a inspirovat ostatní…ti okolojdoucí jistě nebyli zlí lidí…, ale patřili k té mlčící většině – do ničeho se raději nepletu, nic nedělám, abych něco nepokazil…. To nahrává zlu….
A Samařan? Mohl to být úplně obyčejný člověk, jako ostatní jistě měl své chyby – nemusel to být ani myslitel ani Matka Tereza… tady stačil selský rozum, normální lidský pohled. Samařané, jako Židé smíchaní s pohany, kteří měli v očích Židů prostě divnou víru a byli pro ně nevěrohodní – takže Židé je nebrali vážně a byla mezi nimi řevnivost… Dnes pro nás může symbolizovat ateistu, „něcistu“, možná pokřtěného, který ale věří bludům nebo ezoterik nebo komunista atdatd…
On teď ale neřeší věroučné problémy, vidí ne toho nafrněného Žida…ostatně na čele to napsané neměl…, ale vidí člověka, bližního…Dokážeme se i my dívat na druhé ne jako na cizince, nekatolíky, Rusy, muslimy…, ale prostě jako na lidi, kteří jsou zrovna v naší blízkosti, kteří jsou naši bližní? A pomoci jim? Pak jsme schopni se chovat jako bližní…
Totiž naprosto skvělý je Ježíšův posun od otázky kdo je můj bližní do otázky, kdo se zachoval jako bližní k druhému….tento posun bych přál v životě nám všem…..