1 Král 19,4-8 – Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!“ Lehl si a pod tou kručinkou usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň, jez!“ Podíval se, a hle – u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá.“ Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.
Milí přátelé, taky toho máte občas plné zuby? Já tedy někdy ano… myslím, že takoví rodiče malých dětí si jistě podobně povzdechnou, nebo učitelé ke konci školního roku nebo podnikatel po neúspěšném jednání atd. Co člověk, to jiná situace všichni máme nějaký limit své trpělivosti a občas nás štvou ti druzí, občas jsme naštvaní sami na sebe, občas bychom se rádi zmačkali a zahodili….Jsou i lidé, kteří jsou v pokušení opravdu vzdát úplně vše – jako postava Ivana v Bratřích Karamazových, který chce Bohu vrátit vstupenku do života…
Skoro něco takového teď prožíval prorok Eliáš – akorát s tím rozdílem, že on o Boží existenci nepochyboval jako Ivan v onom Dostojevského románu – fakt se snažil, nejdříve bojuje s pohanstvím izraelského krále Achaba, ale ten je natolik v područí své pohanské ženy, že je to nereálné….Pak přijde velké sucho, jako Boží upozornění a nakonec záchranný déšť, která Eliáš předpověděl – on to je, kdo vidí lavírovat mezi pohanstvím a věrností Hospodinu celý izraelský lid. Když se slabý král, je slabý národ, když je slabá víra rodičů, těžko čekat nadšení u dětí…. A tak Eliáš uspořádá veřejnou soutěž o to, který Bůh je pravdivý a skutečně mocný. Hospodin nakonec vyhrál na celé čáře a to si ještě Eliáš podmínky schválně zkomplikoval, aby vítězství bylo o to jasnější…, nakonec přemohl pohanské proroky…snad přišla chvilka nadšení, ale -zůstává sám, strašně sám.. přichází smutek, deprese, pocit marnosti…
Bůh ho v tom ale nenechá, Eliáš se pořádně vyspí, nají, napije.. a pak ho Hospodin povolá k daleké cestě…Tady máme návod pro naše splíny a zklamání i my….Mnohé duchovní problémy řešme nejdříve tak, že se vyspíme, odpočineme si, nemáme hlad a žízeň a pak je dobré být nějaký čas sami. Dlouhá procházka je skvělá – viz pouti…tam se nám vše rozleží v hlavě a začneme leccos vidět jinak a začneme také vnímat smysl všeho….
Možná teď prožíváme problém v našich vztazích, z kterých bychom nejraději utekli – máme pocit, že už tam nevydržíme, možná prožíváme podobnou situaci ve víře, ve vztahu k církvi, křesťanství, Bohu….Prosím, nikdy nedělejme unáhlená rozhodnutí….
Všimněme si, co v těchto situacích děláme my – mluvíme, vysvětlujeme, přesvědčujeme…a Bůh? Ten mlčí a dá odpočinek tělu i duši, dá prostředí a čas a nechá člověka dozrávat. Bůh je trpělivý a pokorný…. To je možná návod i pro nás, když chceme někoho nebo něco zachraňovat – dejme tomu prostor a čas….
Když se vrátíme k Eliášovi, to vše, co prožil, byla velká lekce pokory, on nejdříve mohl propadnout pocitu, že je velký borec, počasí funguje jak předpověděl, král ho sice neposlouchá, ale respektuje, lid ho uznává, stonásobnou přesilu cizích proroků přemohl a přece: vidí, že je jen slabým člověkem, který bez Boha nemůže vůbec nic – proto pak říká – nejsem lepší než moji otcové, jsem jen obyčejný člověk – možná i k tomu nás občas Bůh potřebuje dostat… jako Pavla, který si říká navzdory úspěšné misijní činnosti později říká nedochůdče, jako Petra, který je pokořen svou slabostí, když zapřel Pána, který jako Augustýna, který roky nereagoval na Boží výzvy, aby se k němu přiblížil, jako Ignáce, vojáka, který potřeboval projít těžkým zraněním, aby našel cestu k Bohu….prostě jako kohokoliv z nás – všeho Bůh umí využít k našemu růstu…