Mt 14,22-33 – Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“
Milí přátelé, je legrační, jak různé teorie lidi navymýšleli, aby přirozeně vysvětlili Ježíšovo kráčení po jezeře….třeba byla velká byla zima – že by to byly kry, na kterých Ježíš plaval? Nebo nějaké prkno,….nebo nějaký plovoucí ostrůvek nebo…?
Podobně jsem kdysi četl velmi odborný teologicko-přírodovědecký článek o tom, jestli je možné, aby velká ryba – a když tak jaká ryba – by byla schopna Jonáše spolknout s tím, že by ho po třech dnech živého vyvrhla ven, ovšem zde se píše o podobenství, nemusí to být reálný příběh
také jsem před časem četl úvahu o tom, že když Izraelité procházeli Rudým mořem, tak to vlastně byla vlna tsunami, díky které nejdříve moře ustoupilo a Mojžíš s lidem prošli suchou nohou a pak se s o to větší silou vrátila a pohltila pronásledující Egypťany….kdo ví….
Je to tak – k naší přirozenosti vždy patří snaha nějak rozumem pochopit věci, které náš rozum a někdy i fantazii přesahují…. Je dobré vědět, že příběh o Ježíši na moři – jezeře – je především příběhem o víře v něj a jeho moc….
Víra je vztah, kdy druhému opravdu věříme a jak je to mezi námi relativní, u Boha by to mělo být bez omezení….Vidět Ježíše v jeho moci nad přírodou a důvěřovat mu tak, že se vydám do ohrožení vlastního života to je trénink opravdové víry…..
Židé – jak víme, nebyl na rozdíl od libanonských Féničanů kdovíjací námořníci – to byli spíš zemědělci a pastevci, ostatně u moře na západě byla spíše oblast Filišťanů, Izraelci se více drželi ve vnitrozemí, a tak jejich mořem bylo Galilejské jezero.
Voda jezera byla pro ně tak symbolem nebezpečí a ohrožení. A ještě k tomu tma a vítr a teď neznámá postava, kráčející po vodě…to vše jim dost dalo, že měli hrozný strach…připadali si ohrožení ale Ježíš byl s nimi.
Ostatně tak to můžeme vnímat my ve svém životě, který nám s okolním světem může někdy připadat jako nebezpečné, moře, živel, kde se topíme, taky na nás číhají predátoři v podobě různých nebezpečí…..a tak abychom se neutopili, je třeba mít jasné životní zásady a sílu k jejich dodržování dává Kristus….
Petrovo kráčení po moři, to snad nebyla jen snaha si to zkusit, ale spíše Ježíše následovat i v jistotě, prostě celý svůj život zaměřit na něj….je to ten Petr, který byl nazván skálou, ale který uměl 3x zapřít – takže dokázal svůj pohled zaměřit na Krista, jako i ho ztratit ze zřetele….
Snad nejdůležitější větou tohoto příběhu je Petrovo: Pane, zachraň mne…..Tohle on dokázal zavolat když se topil, svým způsobem jeho pláč po trojím zapření byl i prosbou o odpuštění, na které Ježíš odpověděl trojí otázkou, jestli ho má Petr rád….
Když Bohu věřím, ať se děje co se děje, když vím, že mne má rád, když mám rád já jeho, není vlastně co řešit…. Otázkou je, co ve mně vládne – co má navrch? Strach nebo důvěra? Když chci mít vše pod kontrolou, pak mne ovládne strach, protože nejsem všemohoucí a zároveň se bojím dát věci do rukou Božích… tady naráží často naše slabá víra na realitu života.
Učme se přijímat, že život s sebou nese protivítr – bylo by divné, kdybychom šli za Ježíšem a nebyly by s tím nějaké problémy…..ale Bůh nám stojí za to, abychom se nenechali smést.