Žid 11,1-2.8-19 – Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‘Od Izáka budeš mít potomky.’ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.
Milí přátelé,
co je víra? Dnes nám druhé čtení nabízí odpověď – víra je přesvědčení o věcech, které nevidíme….
Ano, je mnoho lidí, kteří tvrdí, že na co si nesáhnou, tomu nevěřím, ale to není žádná víra, to je vědění. Ale jde o to, že naše „myslivna“ je příliš omezená, než abychom byli schopni vše pojmout a pochytit a poznat a všemu rozumět. A na naše poznání navazuje právě víra. Tak ukazuje, že věřit je mnohem úžasnější a větší a krásnější, zajímavější a dobrodružnější, než jak vidíme nebo slyšíme, nebo cítíme…
Víra dává všemu kolem nás hlubší smysl a bez toho je život mnohem prázdnější a jakoby bezbarvý… No jo, ale není ta naše víra jen chimérou…, něčím jako věřit na víly a rusalky a vodníky…? Není to opravdu jen berlička?
Podívejme se na biblické postavy – jak nám nabízí dnešní úryvek:
Abraham – jeho víra je tvrdě prozkoušena s jeho synem – když se ho konečně dočká, tak s jeho obětováním….Jeho víra prošla ohněm a – vydržela a upevnila se…Vše vložil do Božích rukou – moc dobře věděl, že vše, co je a co má, tak má právě pod Pána.
I Sára – nejdříve Bohu věří, pak se jen směje, když se v Mamre dozvídá, že má být ve stáří ještě matkou, ale pak Boží pomoc sama zakusí….Poznává, že stojí za to čekat…
Podobně Mojžíš vše nakonec celý život zasvětil službě Hospodinu a Izraelskému lidu,
apoštolové vše vsadili na Ježíše a pozdější mučedníci i vyznavači jakbysmet….
A to i s tím, že se mnohdy výsledku svých snah nedočkali….V tom je také jejich zásluha….
Tedy takový život z víry není jen nějaké teoretizování nebo fantazie postavená na vodě, ale na skutečnosti….a také na svobodě:
V knize Duhová jiskra od D. Fischerové je pěkný příběh:
Byl jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše. Řekl jim: Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Tedy představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhled před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?
Učenci se zamysleli, mnuli si šedé brady, a pak se začali hlásit o překot. Já, řekl první, bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí přece někde končit, ne?
Nesmysl! – vykřikl druhý. Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě ji přes zeď přenesl.
To je moc pracné! Ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!
Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašovat kabáty. A ty? – řekl – tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?
Já? – usmál se plaše sluha. Já bych se té dívky nejdříve zeptal, jestli vůbec chce na tu druhou stranu zdi…
Sláva! Konečně rozumné slovo! – zasmál se král, z celého srdce. Tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí…
Ano, víra je věc důvěry někomu, kdo pro mne obětoval svůj život, kdo mi dává vše, co je možné, aby mne zachránil, ale stále mi nechává svobodu, jestli se chci nechat přenést přes tu zeď. Pořád mi dává možnost nevěřit, žít si po svém a bez něj… V to tkví naše důstojnost, protože on má k nám úctu…
Když si toto promyslíme, tak by to mohl být ten poslední argument pro všechny váhající…ostatně i pro nás v našich krizích… Ano, věřit Bohu znamená jít do nejistoty, dlouho čekat, mnohdy nechápat – ale vždy je to naše rozhodnutí. Nejsme loutky, ale Boží děti, Boží přátelé, kteří mohou Boha následovat a s ním spolupracovat a jednou se s ním i radovat…