Řím 8,35.37-39 Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Milí přátelé, pamatuji se na jednu krásnou situaci, kterou jsem prožil někdy v únoru v léčebně v Košumberku. Přijely za mnou na návštěvu dvě neteře s dětmi – mají jich dohromady 9, ale tentokrát měly s sebou jen 4 nejmenší. Neposedný Matěj probíhal mezi dveřmi na fotobuňku, které se pořád otvíraly a zavíraly…jenže v jednu chvíli se Matěj zastavil, dveře se zavřely, on zůstal stát na druhé straně, díval se na nás a pár vteřin byl od nás oddělený – prostě najednou dveře zůstaly zavřené a neotvíraly se jako před tím… On neznal systém jejich otvírání, a tak až po chvíli, když zamával podvědomě rukama, tak se otevřely, ale on už byl dostatečně vystresovaný – maminka ho klidně celou dobu pozorovala a komentovala…aha, Matěj se teď bude vztekat, on jako na povel hodil o zem sušenkou, strnul a začal natahovat…,maminka zůstala v klidu, seděla, dívala se na něj – on se zadíval na ni, náhle se přestal mračit, usmál se s pusou od ucha k uchu a vrhl se doslova mamince do náručí, aby v ní zahladil předešlý úlek…Za pár vteřin už spokojeně pobíhal jako před tím….
Na to jsme si vzpomněl v souvislosti s tím krásným textem sv. Pavla, který říká kdo – nebo co – by nás mohlo odloučit od Kristovy lásky? ….Soužení, útisk, nebezpečí…nebo zavřené dveře? Nic! Bůh je vždy na naší straně- dívá se na nás a stále má otevřenou náruč, abychom když se vzdálíme, se měli kam a ke komu vrátit….
Někomu to může připadat trochu přepjaté – tak emotivní Pavel zase přehání… – ale věřme, že on mluví ze své zkušenosti – on nejdříve Krista a jeho následníky pronásledoval, on toto vše považoval za největší zlo…, můžete si říci, je to extremista – který jde ode zdi ke zdi….ale Pavel má své zkušenosti – roky po svém obrácení žil v ústraní, v tu dobu měl dost času k určitému odstupu a nadhledu a promyšlení všeho…byl pro Krista pronásledován, bičován, usilovali mu o život, přišel o své postavení jako farizej, celý zbytek života zasvětil hlásání evangelia– toto nemůže být podloženo jen emocemi – z těch se dá žít pár dnů nebo týdnů ale těžko mnoho let…nehledě k tomu, že nakonec pro Krista a víru v něj obětoval svůj život….Pavel ví, co říká a píše…
Aleš Opatrný k tomu dodává:
Když Abraham vyšel na cestu, na kterou ho vyzval Hospodin, musel mu věřit. Musel věřit, že Boží oslovení je pravdivé a Boží nabídka má naději na uskutečnění. A on skutečně věřil Bohu, který ho vedl po cestách na této zemi.
Víra apoštola Pavla jde ještě dál. Věří v sílu vztahu, který má Ježíš k nám. Nedovede si především představit, že by nás Ježíš zklamal. Že by nedodržel svůj slib. Že by jednoho dne jeho láska k nám přestala. Že by nás nechal být. A nejen to. Ježíšovu lásku k nám považuje za něco tak silného, že ani útisk, pronásledování, nebezpečí ba ani smrt nejsou silnější. Nic z toho nás nemůže od této lásky odloučit. Je jen jedna jediná síla, která to dokáže – a to by byla naše nedůvěra k Bohu, náš postoj, ve kterém bychom to s Bohem definitivně vzdali. Byl by to ovšem ukrutný nesmysl a velká tragédie. Ale i tak je otázkou, jak dlouho by člověk dokázal Boží lásce vzdorovat, když – každý! tak touží po tom, aby byl milován, uznáván, aby měl budoucnost.
Pokud bychom zpochybňovali tento vztah Krista k nám, pak jaká by byla naše víra, jaký by byl náš vztah k Bohu, nebyl by na světě strašně smutno, kdybychom se nemohli obrátit jako malý Matěj k Bohu jako ke svému tátovi nebo mámě, když je nám těžko? Máme dost příkladů mnoha lidí, kteří nejen věřili, v Boží lásku, ale také v nebezpečí nebo pronásledování se ji nikdy nezřekli…./fašismus, komunismus dost silně prověřili důvěru církve v Boží lásku/…..nyní máme svobodu, važme si jí, ale i dnes každý prožíváme určité krizové chvíle – berme to jako trénink – když se nám zdánlivě zavřou dveře k našemu štěstí – věřme, že Bůh se dívá, čeká, miluje a je pořád s námi…..a všemu dá nakonec smysl….