Mt 3,1-12 – V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: ‘Naším otcem je Abrahám!’, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
Milí přátelé,
jak píše biblista Petr Mareček: Jan Křtitel kázal v judské poušti. Judská poušť byla kamenitým územím mezi judskou hornatinou a propadlinou řeky Jordánu s Mrtvým mořem. Jeho hlas se nemísí s hlukem a tlacháním městských ulic, nýbrž zaznívá zdálky jasně a nerušen. Poušť je prostorem čistoty a prázdnoty. Nic nepřekáží pohledu k nebi, žádný strom, žádný dům, žádná zeď. Nic nestojí v cestě k Bohu a nic nebrání v naslouchání jeho slovu.
Ostatně období putování pouští je podle proroka Ozeáše příkladným časem spásy: „Jak hrozny na poušti našel jsem Izraele, jak první plody fíkovníku, ty nejranější, spatřil jsem vaše otce“ (Oz 9,10).
A podle proroka Izajáše právě z pouště má nám přijít spása….
Poselství sv. Jana je vcelku jednoduché: obraťte se – tedy čiňte pokání. Přitom pochopitelně nejde o fyzické obrácení, abychom se točili jako káča – jde o radikální vnitřní změnu – v srdci. Z náboženského hlediska dávám Boha na první místo a z morálního hlediska upřednostním pravdu a lásku a dobro. Obojí spolu souvisí – když budu v Bohu, pak se to projeví pravdivostí a laskavostí a naopak, kdo žije v lásce a pravdě – i kdyby byl ateista – je Bohu blízky, i když si to neuvědomuje…
Ohledně onoho zvěstování času k obrácení, v tom se Jan moc nelišil od svých předchůdců. Oni taky varovali a zapřísahali své současníky, aby se vrátili na správnou cestu a byli věrní Hospodinu…
Jan je ale v něčem originální. On nejen varuje a vyzývá, ale taky upozorňuje na něco důležitého a nadějného. Boží království se přiblížilo, Bůh se sklání k člověku…. Spása je tady.
Ovšem poslouchat řeči o obrácení se nám moc nechce, protože neradi na sobě něco měníme a vystupujeme ze zajetých kolejí…. Proto byli proroci buď ignorováni nebo pronásledováni a dokonce biti a zabíjeni… Koneckonců ani Jan neskončil jinak, když se stal nepohodlným pro Heroda a zvlášť pro jeho blízké…
Jan když vyzývá k obrácení, tak tedy dává motiv, protože spása se blíží, a tak je třeba se na ni připravit. Dává lidem sílu a světe div se, oni za ním opravdu jdou a ptají se, co mají dělat. On po nich nechce nic světoborného – prostě žijte věrně, poctivě, pravdivě, neubližujte druhým, na nic si nehrajte…
Jestli s ním někdo polemizoval, tak to byli zákoníci a farizeové, kteří spoléhali na své postavení duchovních vůdců a autorit, kteří spoléhali na svou příslušnost – máme přece „tlačenku“…., kteří spoléhali na vnější a někdy formální skutky a zapomínali na podstatu služby Bohu a lidem – žít s láskou a opravdovostí…Jan je nazývá pokrytci – tedy těmi, kdo něco předstírají, ale nežijí…
Toto je varování i pro nás – i my můžeme spoléhat na to, že jsme katolíci, chodíme do kostela, ale tradice opravdu nestačí, chce to živou snahu, skutečný vztah a zájem…konkrétní život… Jan totiž neohlašuje nějaký výprodej spásy, on nedává lacinou záchranu – něco to stojí, stojí to i život Ježíše, před tím jeho utrpení, ponížení… A my musíme toto vše pojmout s velkou zodpovědností…. Ano, spása je dar, nezasloužený dar od Božího milosrdenství a lásky, ale Bůh potřebuje, abychom my se mu otevřeli, abychom si ho vůbec všimli, abychom ho chtěli a po něm toužili, abychom ho náležitě ocenili…
Potom se spása týká i nás, pak je to jeho volání je pro nás novou nadějí a velkým příslibem…..