Lk 9,28b-36 –Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
Milí přátelé,
v dnešním evangeliu vidíme krásný vztah mezi Otcem a Synem – to je můj milovaný syn….je to příklad, jak mají vypadat vztahy v rodinách….
Přátelé, dnes máme 4. přikázání – Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh – Ex. 20,12
Vstupujeme do druhé části úvah o Desateru – /4.-10./, která už tak neřeší vztah Bůh a já – tedy miluj Boha nade vše, ale spíše naše vzájemné vztahy – s důrazem na: miluj bližního jako sebe sama...na to nezapomínejme v našem zpytování svědomí…..
Toto přikázání vyzdvihuje vztahy v našich domovech, rodinách….jaká je rodina, taková je společnost, takový je svět…. Křesťanská rodina je specifickým vyjádřením a uskutečněním církevního společenství – je to „domácí církev“….zaslouží si ochranu od společnosti…jakkoliv je někdy situace těžká, výsadní postavení má úloha otce, matky, dítěte….křesťanská rodina je nejkrásnějším vyjádřením přítomnosti Boží Trojice v tomto světě…..
V rodině se učíme lásce, přátelství, pomoci, soucitu, toleranci, službě potřebným….
Dětí mají poslouchat své rodiče – jako malé, a jako velké mají mít vždy rodiče v úctě – nemusí je pak poslouchat, ale vždy je mít v úctě, respektovat je, i když už potřebují jejich pomoc. Když jsou děti malé, mají rodiče zodpovědnost za jejich život, za jejich víru. Pak v jejich dospělosti už je to odpovědnost samotných dětí a ty časem přebírají odpovědnost i za pomoc stárnoucím rodičům….
Rodiče mají odpovědnost za mravní výchovu i za výchovu dětí k víře – víra je dar, ale rodiče jsou zásadními svědky víry pro svou rodinu. V dospělosti už děti samy zodpovídají za sebe a svůj život, ale rodiče by je vždy měli doprovázet modlitbou, dávat jim příklad, nechat jim zároveň svobodu a zachovat lásku za jakýchkoliv situací. A může to být někdy hodně náročné, když děti nežijí podle představ rodičů… – přesto je stále doprovázet s trpělivostí, láskou a modlitbou. Tak se k nám chová i Bůh….
Rodiče v sobě nesou kus Boží autority, ale měli by sami umět Boha poslouchat. Když vyžadují poslušnost dětí, měli by být zároveň věrohodnou autoritou. Někdy je to těžké i pro děti, zvl. dospívající, když mají pocit, že jim rodiče nerozumějí… – chce to citlivost a trpělivost z obou stran…
Nejvyšší autoritou pro všechny je Bůh. Proto naší osobní nejvyšší autoritou je náš Pán a jeho učení a naše svědomí, kde může on promlouvat….
Jako posloucháme a respektujeme své rodiče, je to podobné i ve vztazích ve společnosti. Měli bychom respektovat své šéfy v práci, učitele ve škole, starostu, vládu, prezidenta. V rámci jejich pravomocí. Tito nám nemohou mluvit do osobního života nebo do naší víry, ale když my využíváme všech dober společnosti – lékařství, školy, služby, komunikace, musíme se také řídit místními zákony, dopravními předpisy apod..
Zároveň bychom se neměli bát převzít spoluodpovědnost za věci veřejné – volby, spoluúčast při správě společnosti….ovlivňovat ji jako křesťané k Božímu obrazu….
Jsme zde jen jako poutníci na této zemi, vše je zde relativní, ale naším úkolem je zde šířit Boží království, vnášet sem hodnoty a činit svět krásnějším a lepším a předat ho dalším generacím v pořádku….nežít tak na úkor druhých….
Když je ve vládě tyranie, totalita – to už jsme zažili…je právo ke stávce, dokonce i povstání, když není jiné lepší řešení a dá se věřit, že bude úspěšné a poměry se zlepší…
Ve vztahu k církvi, máme respektovat své kněze, biskupy, papeže, ctít a respektovat základy křesťanského učení a křesťanských zásad, ale nebojme se svobodně uvažovat, ptát se, hledat i kritizovat, ale v pravdě, pokoře a lásce….to je dialogická zodpovědná poslušnost…
Přál bych nám všem aby v našich rodinách se naplňoval aspoň trochu obraz Boží Trojice, kde je dokonalá jednota a láska…..