Mk 9,2-10 – Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte… Otec se přiznává k Ježíši – jako svému synu, on se ukazuje ve slávě. Apoštolové ho vidí nejen jako svého učitele, ale jako opravdu pána světa. Musel to být úžasný prožitek…Ježíš není jen skvělý Mistr a divotvůrce, je v něm moc, on sám je vtělené Slovo…Bůh promlouvá skrze Ježíše k učedníkům, i k nám…Promlouvá skrze Boží slovo, Bibli I dnes a také při mši svaté….
Tím se dostáváme k druhé úvaze o mši svaté – a druhé části mše – bohoslužbě slova: zde se čte z Bible – Boží slovo, které je doslova naším duchovním pokrmem, Kristus je přítomen nejen ve společenství a eucharistii, ale také ve svém slově….
Každou mši sv. se čte první čtení, pak je Žalm a v neděli a o slavnostech se přidává druhé čtení a vždy evangelium. O nedělích bývá většinou první text ze St. zákona, druhý novozákonní epištola. Využívá se přitom tříletého cyklu ABC – podle toho, jestli se čtou úryvky z Matouše, Marka nebo Lukáše /Jan je hlavně pro velikonoční období/…nyní je to B a Marek, Také ostatní texty se střídají. Ve všední dny je cyklus 1 nebo 2 – podle sudého nebo lichého roku. Je to tak geniálně připraveno, že za ty 2-3 roky se v liturgii vystřídají podstatné úryvky z celé Bible. Máme tu také vzácnou jednotu. Obvykle v jeden den stejné texty uslyšíme nejen ve Skutči, ale kdybyste se přenesli vzduchem do Tokia, Sydney, Rio de Janeira nebo Calcutty -všude bude znít stejný biblický text i když v jiném jazyce….
V bohoslužbě slova si také můžeme všimnout jakéhosi střídání – dialogu – mezi Bohem a člověkem. Bůh promlouvá v Božím slově – biblické texty, my odpovídáme responsoriálním /odpovídajícím/ žalmem a alelujovým veršem – slyšíme kázání a pak odpovídáme Credem /Věřím/a přímluvami…
Po prvním čtení tak přichází Žalm – to není jen most mezi dvěma čteními – je to také Boží slovo. Žalm je z řeckého psalmoi– chvalozpěv. Písně rozněcují naše city a pomáhají nám chvíli se ztišit a rozjímat nad prvním čtením a připravit se na druhé. A když je to píseň, pak je vždy lepší ji zpívat, než recitovat…
Před evangeliem se zpívá /kromě postu/ aleluja – hebrejsky Chvalte Pána. Boha chválíme a vyznáváme víru v něho. Zpěv se dostal do mše sv. už v 5. století. a stojí se při něm. Je totiž jakousi přípravou na evangelium. Vítáme zde přicházejícího Ježíše, pronášejícího evangelium. Přidáváme se tak k andělskému zpěvu v nebi…Kněz se mezitím u oltáře se skloněnou hlavou pomodlí: Očisť mi mé srdce Pane, abych dobře zvěstoval tvé evangelium – popř. podobnými slovy požehná jáhnovi.
Evangelium – Hned na začátku kněz řekne – Pán s vámi – jako by – probuďte se, Ježíš zde k nám promlouvá, my stojíme, někdy i s kadidlem a svícemi – právě proto, že sám Ježíš mluví k nám….To vyburcování zároveň ukazuje, že se počítá s naší roztržitostí a ted se tedy mám snažit koncentrovat. Odpovídáme Sláva tobě Pane, uděláme malý kříž – na znamení, že chceme Boží slovo + rozumem poznávat, + ústy vyznávat a + v srdci uchovávat. Po přečtení kněz políbí knihu z úcty k Ježíšovi – přitom potichu říká Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchu. Ostatní řeknou Chvála tobě, Kriste.
Hned následuje homilie /řec. homilia – je shromáždění, vyučování/– má být pokud možno při každé mši sv. – hlavně o nedělích a svátcích. Už Židé vykládali Písmo v synagoze – I Ježíš kázal. A tak kázání je pevnou součástí liturgie – káže kněz nebo jáhen. Nemá být ani příliš dlouhá, ani příliš krátká. Tak akorát.., Měla by být stručná a snadno pochopitelná…Ostatně se říká – krátká návštěva a krátké kázání potěší.
Credo – kard. Špidlík s oblibou říkal: aby se po bludech v kázání vyznala pravá víra, následuje po homilii Věřím v Boha:-). Součástí slavnostní a nedělní mše sv. je už od začátku 6. století – vždy to patřilo ke křtu a nyní nás utvrzuje ve víře v Krista….
Přímluvy– to je naše odpověd – na Boží slovo, Patří k tomu i chvíle ticha nebo Credo. Přímluvy – modlitba věřících, je modlitba za druhé. Boží slovo nás vyzývá, abychom nemysleli jen na sebe, ale i na celý svět. Jáhen nebo lektor čte prosby – za církev, politiky, místní společenství a chudé a nemocné….Mohou být přidány i nějaké osobní úmysly /můžete před mší sv. o to požádat/ a mešní intence, v níž zvl. myslíme na někoho z živých či zesnulých….
Když apoštolové sestupovali s hory – neměli o tom, co zažili, mluvit – některé věci jsou totiž nesdělitelné. Ale hovořili o Ježíšových slovech o vzkříšení… to zasáhlo to jejich srdce. O čem spolu uvažujeme cestou z kostela my? Je to aspoň někdy něco o Bohu a Božím slově?…Co zasahuje naše srdce? Čemu jsme otevřeni?… Příště nás čeká 1.část Bohoslužby oběti.