Jan 20,19-31 – Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Milí přátelé, dnes v evangeliu zazněly vlastně dvě události – to, co se dělo hodiny od jeho umučení a smrti – a pak co se dělo za týden….
Tu první neděli apoštolové zřejmě prožívali emoce jako smutek strach a pochybnosti…. Smutek z toho, že příběh s Ježíšem přece tak krásně slibně začal, nyní tak strašlivě a definitivně skončil…všecko je teď jinak. Asi si hned nevzpomněli na Ježíšova opakovaná proroctví o tom, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát …..že se nic Kristu nevymklo z rukou, ale vše se stalo podle Božího plánu…. I když to vypadalo tak hrozně a beznadějně: tak mocný a silný Ježíš, který si vždy ví rady je najednou bezmocný, nechá se ponižovat, bít, soudit a odvést na smrt jako beránek – umírá zrovna tak, jak by umíral kdokoliv z nás – v bolesti, samotě… Takže i my bychom v jejich pozici přišli o všechny ideály, kterým jsme dosud věřili.
S tím vším souvisel i strach – učedníci byli raději zamčeni – přece patřili k tomu Galilejci – už první z nich, Petr, dokázal během jednoho večera zapřít, že má s Ježíšem něco společného…měl strach, Měli ho i ostatní apoštolové, mají ho i teď – přece s ním roky chodili – je to otázka času, kdy je někdo pozná a udá. Potřebovali čas a dar Ducha, aby o Letnicích přestali řešit obavu o sebe, ale začali hlásat evangelium s mocí a beze strachu – dokonce později i s radostí, že směli pro Ježíšovo jméno něco vytrpět.
Pochyby měli i pro zmatených zprávách od žen. Přitom židovští úředníci podezřívali apoštoly, že Ježíše odnesli, aby s ním udělali divadlo o jeho domnělém novém životě. Zrovna tak i učedníky mohl vyděsit fakt prázdného hrobu. Co když mocní hrají vysokou hru, sami Ježíše odnesli, aby mohli později apoštoly obvinit z podvodu? A nebo že by opravdu vstal z mrtvých?… Že by ty ženy měly pravdu? To už postupně něco ví Petr, emauzští učedníci a pak najednou – on stojí uprostřed nich…
Ježíš vstupuje do našich bolestí a zklamání i strachu a pochybností, neštítí se jich, nebojí se jich, nepohrdá jimi. Má pochopení. Přichází s pokojem – šalom – byl to vlastně obyčejný běžný pozdrav, ale víckrát zopakovaný s důrazem – nepřináším vám výčitky, nečekám od vás překotné vysvětlování, nesu vám pokoj – jestli chcete něco pochopit, přijmout, zklidněte se, dejte tomu čas…on nespěchá….
Pamatují se, jak 13.3.13 jsme se v konviktu v Olomouci se studenty dívali na přímý přenos o papežské volbě a ten den večer jsme konečně zahlédli bílý kouř nad Sixtinskou kaplí a po delším čekání, kdy nový adept této nejvyšší služby přijímá zvolení, oznamuje nové jméno a pak předstoupí před shromážděný lid na Svatopetrském náměstí. Tehdy jich tam bylo spousta… A když bylo oznámeno oficiálně jméno Jorge Bergolio – spousta lidí se po sobě podívalo s pochybnostmi – Kdo to je? Ale když zaznělo, že jeho jméno je František – zajásal jsem a když se konečně nový papež ukázal, řekl pozdrav – taky pro nás naprosto běžný – tak běžný, že provokoval – dobrý večer…. Najednou ta dvě slova měla obrovský symbolický význam: přicházím k vám obyčejným lidem s františkánskou pokorou jako obyčejný člověk, budu se za vás modlit a vy se, prosím, modlete za mne…
To byl dotek lidskosti, pokoje a radosti – možná důležitější dotek, než ten Tomášův…něco podobného mohli cítit všichni apoštolové….když Ježíš přichází s velkou důstojností a moci, ale zároveň stále tak blízký obyčejnému lidskému životu a jeho potřebách – jí s nimi, Tomášovo dovolí se dotknout jeho ran…je celý k dispozici – to je nás Bůh….to je naše síla, to je naše radost, to je naše všechno…