Gn 12,1-4a Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
Mt 17,1-9 Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
Milí přátelé!
Je dobře, že jsme tady – postavíme si tři stany….tak jsme to slyšeli dnes v evangeliu – když je nám dobře, máme tendenci v té situaci zůstat, nic neměnit. Když přijde úspěch, máme chuť už dál nepokračovat – tzv. usnout na bobkovém listě – tedy na vavřínech… A ještě mnohem horší je lenost /acédie/….
Nejdříve něco z klasické literatury a kupodivu ze staré ruské literatury, kde díky několika autorům – např. Dostojevskému, Puškinovi anebo Gončarovovi i dalším vznikl pojem: „lišnij čelavěk“ – zbytečný člověk, který je z vyšších vrstev, ale místo aby se o něco dál snažil, když dostal tak dobré podmínky k rozvoji, nedělá nic a oddává se nudě a povrchním zábavám… Vrcholem všeho je „hrdina“ stejnojmenného románu Oblomov. Mimochodem toto dílo Gončarov z velké části napsal u nás – v Mariánských Lázních…. Onen Oblomov je příkladem až zrůdné pasivity, kdy nedělá prakticky nic. Na prvních asi sto padesáti stranách románu vůbec neopouští svůj pokoj a jen zřídka vyleze z postele. Sice neustále plánuje různá vylepšení na svém chátrajícím statku, ale „skutek utek“, nikdy je nerealizuje … Žije sám se sluhou a jeho ženou…, později se přece jen k něčemu odhodlá, dokonce založí rodinu ale na konci života se vrací do starého způsobu života…. Tento přístup k životu je to tak příznačný, že vznikl samostatný pojem oblomovština…..
Dnes se mluví hodně o prokrastinaci – chorobném odkládání – na rozdíl od lenosti to dotyčného člověka trápí a chce s tím něco dělat….Trpí jí velká část lidí – zvl. studentů… Hovoří se o syndromu 24 hodin…To si den před zkouškou říkají – kdybych tak měl ještě jeden den na učení, to bych zvládl….:-)… Jak s tím vším bojovat – to si necháme na konec.
Když opět využijí textu Jiřího Riedla:
Co to vlastně je lenost ?– Neřest, která se projevuje nechutí ke konání dobra.
Je velmi nebezpečná, protože je plíživá, nenápadná…a vede nakonec k beznaději, že nás už nic nenadchne…. Postupuje od zahálky, kompromisů ve svých povinnostech, modlitby, neřádu, nudy, vlastní lenosti, poživačnosti, odkládání, otrávenosti, přes prázdné klevetění, hledání drbů, pomlouvání druhých, pohrdání pilnými a posměch vůči těm, kterým o něco jde, cynismus, vyhořelost, svádění nadšených k vlažnosti… a ústí v rezignaci, závisti, až nenávisti….Má to tedy zdánlivě neškodný začátek v polovičatosti a kde to končí….
Ohledně času – pouštní otcové mluví o tzv. poledním démonu. V pouštním vedru je možné něco udělat ráno, ale během dne a zvl. po poledni, v době siesty přichází únava… A to se dá vztáhnout i na naši životní cestu – a když jsme v poledni života – po čtyřicítce – přichází taky onen polední
polední démon, který nám naznačuje to známe – mládí pryč a do důchodu daleko a my jsme v pokušení rezignovat…Nesmíme se tomu poddávat.
Zahálčivost a následná rezignace jsou jako injekce velké dávky uklidňujících prostředků a tím otevírají dveře jakékoliv neřesti a jakémukoli hříchu – zahálka matka neřesti…
Lenost – acédie – je v zásadě stav, kdy život vzdáváme, což pak vede k tomu, že se už z ničeho neradujeme, ani z krásy, dobra, úspěchu, je nám to jedno….člověk je jako živá mrtvola…
Je to nepřítel lásky… a nechuť milovat Boha a bližního narušuje to největší přikázání!
Ještě pár inspirací z Bible: nejdříve SZ: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu. Jak dlouho, lenochu, budeš ležet?“ (Př 6, 6-9) … Dost dobrý příklad…:-)
NZ – tam je toho snad ještě méně – opakem lenosti je Ježíš, který svou činorodostí je vzorem – jak neúnavně kázat, sloužit, uzdravovat, modlit se, putovat,…až na kříž. Přitom se nenechal odradit těžkopádností svých učedníků, ani úklady svých protivníků…
To by měl být i náš postoj – vždy se pokusit o něco dobrého a využít k tomu všechny možnosti… nehledat výmluvy a způsoby…. To se netýká jen konání dobrých skutků, uskutečňování velkých plánů, ale i předsevzetí k modlitbě, četbě Bible nebo k tak dlouho odkládané zpovědi…!
V NZ máme také konkrétní varování před promarněnou příležitostí – viz příběh boháč a Lazar, kdy bohatý muž svou leností a lhostejností i netečností vůči potřebným prohrál svůj budoucí život…
Martin Luther napsal v jedné své rozpravě, že ďábel pořádal velikou výroční slavnost, k níž se shromáždili jeho tajní poslové a vyslanci, aby podali zprávy o výsledcích svého rozličného působení mezi lidmi. Jeden z nich řekl: „Poštval jsem krvelačné šelmy v poušti na karavanu křesťanů – a jejich kosti se nyní bělejí v písku.“ „Co na tom?“ řekl ďábel. „Jejich duše byly zachráněny.“ „Přihnal jsem východní vítr,“ řekl druhý, „ten vítr se obořil na loď s křesťany. Loď ztroskotala a všichni se utopili.“ „Co na tom?“ řekl ďábel. „Jejich duše byly zachráněny.“ „Deset let jsem usiloval o to, abych přiměl jednoho člověka lenivě zanedbávat vlastní duši. Konečně se mi to podařilo a ten člověk je náš,“ řekl jiný. Tu zajásal ďábel a plesaly hvězdy temnot pekelných…
Takový konec jistě nechceme: Léky?
- Udělat si řád běžného i duchovního života a dodržovat ho
- Nebýt na to sám, mít podporovatele, rádce, kontrolora
- Manuálně pracovat, hýbat se…
- Číst Boží slovo, modlit se, mít pravidelně svátosti, a tak znovu objevit radost z Boha. Čím blíže přicházíme k Bohu, tím více milujeme to, co je dobré a chceme, aby se to šířilo, a tím víc nesnášíme zlo a chceme mu učinit přítrž.
- Navštěvovat a zajímat se o nemocné a potřebné
- A nebojme se pustit do velkých věcí – třebaže jsme malí a slabí – v Bohu můžeme mnoho, všechno, k čemu nás pozve, inspiruje….
- A když se něco nepodaří? Nevadí – na omylech a chybách rosteme, nejsou ztrátou, ale ziskem… Učme se začínat stále znovu…. Bůh nás jednou k cíli dovede…