Kázání: 20.neděle 16. 8. 2020 A

Mt 15,21-28 – Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.“ Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů.“ Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Milí přátelé, dnešní evangelium je docela náročné…Ježíš je na procházce v jižním Libanonu, a pohanská žena ho snažně prosí o pomoc.

Ježíš mlčí, opakovaně ji odmítá až nakonec ji dává za příklad ostatním…

Ta osoba měla problém. jako cizí žena /podobně jako Samařanka v jiném příběhu/ se nemá s Ježíšem- cizím mužem – a už vůbec ne jako pohanka se Židem. Jenže když je někdo poháněn strachem o milovanou osobu, jdou všechny ohledy, představy i předsudky stranou….každý asi pochopí, že láska, touha druhého zachránit boří lidské hranice.

A ta žena zřejmě využila před tím všech možností a Ježíš je její poslední nadějí….podobně jako Bartimaios nebo celník oslovuje Ježíše – Boha- slovy: smiluj se nade mnou – je to základ východní tzv. Modlitby Ježíšovy, kterou se pravoslavní modlí na tzv. Čotkách – jakémsi růženci…je to jakási křesťanská mantra – opakovaná modlitba….je v ní to nejdůležitější – Ježíš. Syn Davidův – titul Mesiáše – ona pohanka ví, kdo je – na rozdíl od mnoha pravověrných Židů a nejen to, ona má k němu bezmeznou důvěru a prosí ho tak, jak se prosí sám Bůh. Jen on se totiž může smilovat…V té prosbě je vše – ty jsi můj Pán, já bez tebe nemůžu nic, ale mohu se s pokorou a důvěrou otevřít tvé pomoci…Co chtít víc? Takto tedy ona jde k Ježíšovi.

Ježíš nejdříve mlčí – jako u cizoložné ženy, jako u Piláta, jako mnohokrát neodpoví na položenou otázku…..Ježíšovo mlčení je zároveň výmluvné, nutí posluchače v tichu začít přemýšlet- jinak než dosud…ostatně pokud my chceme předávat Ježíše druhým lidem, tak lepší než mít na všechno odpověď, je to, že po rozhovoru posluchač odejde s více otázkami, než jich měl před tím…

Učedníci taky touží po mlčení, ale ne aby mohli přemýšlet, ale aby žena nekřičela a oni měli svatý pokoj… Ovšem Ježíš svou reakcí jako by jim dával za pravdu….přišel jsem za Izraelem a ne za pohany může to být zkouška víry té ženy, může to být i ukázka toho, že evangelium předává nejdříve pro ty nejbližší a pak do celého světa.., ale může to být jakoby paradoxně nahlas vyslovená myšlenka mnoha Židů Mesiáš je pro nás….je to i možná varování před představou, že Ježíš je jen pro nás křesťany… ovšem Ježíš toto popírá nakonec zázrakem, který na přání pohanky udělá….společenství, které se zavře do sebe, je odsouzeno k zániku….

Ježíš ženu skoro urazí poznámkou o psících, ale ona se nedá a odpoví moudře a vtipně – ta žena má 4 důležité vlastnosti – důvěru, pokoru a moudrost s humorem – geniální kombinace…proto ji Ježíš ve finále dává překvapivě za vzor – jako by to bylo jím předem narežírované, tam se chtěl v tom příběhu dostat. Ne, že by měl předsudky. on nejdříve našim předsudkům nastaví zrcadlo a pak ho rozbije….kdo měl být mimo zájem a pozornost, je dán do středu jako vzor….

Ježíš jedná svým způsobem tvrdě a náročně – i k Marii-ženo ještě nepřišla má hodina, k Petrovi-odstup satane, k zákoníkům – není tedy nějaký nasládlý panáček, ale kdo se k němu přiblíží, je veden skutečnou láskou a zájmem …../připomnělo mi to jeden pořad, který jsem na pokoji v Košumberku shlédl v TV – viděl jsem tam poprvé pořad s kuchařem Polreichem, který pronikl do jedné plzeňské restaurace, ukázal na všechny nešvary, pomohl během jednoho dne je napravit. Mluvil občas jako dlaždič, ale překvapivě na konci hlavním aktérům promlouval do duše, aby se učili spolupracovat a navzájem si odpouštěli…/ Jak je to u Joba? – On působí bolest, ale též obváže rány , co rozdrtí, vyléčí svou rukou. Job 5,18

Vše vede k našemu dobru….A co my? Dokážeme říci pravdu padni komu padni? A zároveň jsme otevřeni lidem, kteří jsou jiní,? Máme je rádi? Chceme jim pomoci?…