Lk 13,22-30 – Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: `Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: `Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: `(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: `Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“
Milí přátelé,
taky vás zajímá, kolik lidí přijde do nebe, co bude po konci světa? Můžeme si vzpomenout i na Petra, který se u Genezaretského jezera ptá Ježíše – co bude s Janem? Ježíš ho odbývá docela tvrdě a naznačuje mu, že mu po tom nic moc není a že ho má prostě následovat.
Podobně i když nás zajímá jestli v nebi bude soused nebo nebude, mohlo by to být nedůležité, kdybych se tam nedostal já sám….Kolikrát řešíme druhé lidi, posuzujeme i odsuzujeme, ale zapomínáme na sebe… To není sobectví, to je nutnost. Je třeba, abychom se otevřeli Bohu my sami a pak můžeme v tom pomáhat druhým…
Dveře jsou v tom příkladu z evangelia – symbolicky vzato – úzké… Proč? Protože nebe není výprodej, jakýsi životní „sekáč“ – second hand…ve smyslu: tak ve světě mne už nic netěší, umírám, dobře, co se dá dělat, tak když není jiná možnost, tak já beru tedy to nebe…. To je jako když půjdu za přítelem a řeknu mu, naši nejsou doma, ostatní kámoši jsou na dovolené, já se nudím k uzoufání, tak teda, když už není nic lepšího, jsem tady. To by se přítel radoval… My přece nedáváme Bohu milost s tím, že tedy blahosklonně přijmeme jeho nabídku, ale on nás pozval k životu, který je krásný a plný. Tento svět je jistě úžasný, ale nebe je nesrovnatelně úžasnější…
Tedy jde o víru – a to jsou možná taky ty úzké dveře – umět se oprostit od svých představ a plánů a otevřít se s důvěrou tomu, k čemu nám Bůh zve, umět se zříci všech závislostí, které mi berou čistý pohled a svobodu a mít vyprázdněné srdce pro to, co mi Bůh nabídl…
A pak ještě něco. V Betlémě jsou – v snad nejstarším kostele na světě – tzv. Dveře pokory – jsou dost úzké a hlavně vysoké jen asi 140 cm, takže každý dospělý se při vstupu musí pořádně ohnout. Bylo to obranné opatření v dávných dobách, kdy muslimští dobyvatelé měli ve zvyku pokořit křesťany tím, že do chrámů vjížděli zpupně na koni, aby ukázali, kdo je tu pánem. – I dnes to má hlubokou symboliku. Bůh se sklání k člověku a člověk je vyzván, aby se zase sklonil před Bohem…A kdoví, možná, že brána do Božího království na konci časů třeba nebude jen úzká na šířku, ale možná i na výšku… Tedy ne s dokonalostí a pyšným sebevědomím, ale s pokorou bude možno jí projít – ostatně si často připomínám, že můj tatínek rád říkával: nebudete-li jako děti, nevejdete (se) ! do Božího království – dostatečně malí, svobodní, nezatížení…
Jde i o to, abychom se dostali do Božího království včas…, protože až Pán zavře, bude pozdě…nestačí být tzv. „takykatolíkem“, který nemá nic proti Bohu, ale taky nemá nic moc s ním společného….to je fakt dost málo…
Na jedné straně jsou lidé, kteří možná nikdy Boha ani církev pořádně nepoznali, těžko je za to soudit a věřme, že Bůh bude k nim milosrdný pro jejich hledání, otevřenost, snahu, touhu…. ale na druhé straně je i spravedlivé, že my, kteří jsme Boha poznali, byli jsme pokřtěni, jsme biřmovaní, chodíme ke svátostem, snažíme se o modlitbu, tak snad by to trochu mělo být vidět i na našem životě – opět nejde o protivné a moralizující vzorňáctví a pohrdání ostatními hříšníky, ale jde spíše o skutečné svědectví pro okolní svět o tom, že Boha stojí za to následovat – nejde o dokonalost ale o lásku a věrnost….
Pak nás nemusí tolik překvapovat nebo pohoršovat, že v dnešním úryvku je naznačeno – cizí budou mými přáteli, ale vám mohu říci neznám vás…..A není to nefér? Je to spíše varování… Už jsme někdy asi zažili, že doma není nikdo prorokem…, že děti rodiče neposlechnou, ale cizího člověka ano, zná to i učitel nebo farář, že když řekne nějakou myšlenku on sám, lidi to tolik neberou, jako když přijde někdo nový, řekne to trochu jinak a je přijat….má totiž výhodu neokoukanosti, novosti, originality…
My křestané jsme pro Čechy už dost okoukaní, proto je dost lidí, kteří něco hledají a spíše je zaujmou myšlenky buddhismu nebo šaolinských mistrů, protože jsou o nich zajímavé filmy – jsou noví, jiní, přitažliví. Nás už lidi mají přečtené a když srovnají naše učení s našim životem, vidí rozpor…. Ten bude trochu vždy… jsme přece na cestě a ne v cíli….jsme lidi a ne dokonalý Bůh
Takže když se vrátím k původní myšlence, že cizí Bůh pozná a ty domácí ne – záleží na tom, jestli opravdu chceme být s ním …možná i nám se už trochu oposlouchalo povídání o nebí a o pekle a o Boží lásce a moc to nevnímáme, natož abychom po tom toužili – a ti odjinud možná svou snahou budou Bohu blíž, než my křestané….
A tak naší nadějí je toto: Věřme, že Bůh sám se nikdy neoposlouchá a neokouká, je stále nový… A: Ne dokonalost, ale snaha a touha a vytrvalost v nich rozhoduje….