Mt 18,15-20 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Milí přátelé,
někdo se chová divně nebo přímo zle a jak my reagujeme? Postěžujeme si mezi sebou, když mezi námi není….a čekáme, až si to dotyčný vyřeší sám nebo mu někdo jiný domluví….Bible mluví jasně – když tvůj bratr – sestra zhřeší – jdi za ním, ne před lidmi, mezi čtyřma očima, o samotě , decentně, ale důrazně mu řekni pravdu…Vůbec to není snadné….ale je to osvobozující pro obě strany.
Je zajímavá jedna věc, jak rozdílně se lidi chovají ve společnosti a jinak o samotě. Pamatuji se třeba ve škole – když někdo měl diváky, obecenstvo…tak se choval jako blázen, hodně se předváděl, reagoval tak, aby si nezadal, ale o samotě byl tentýž člověk úplně jiný…o samotě se můžeme přiblížit jeden druhému v klidu a v pravdě..
Ted jde o to, že když chci někoho pokárat, tak nemoralizovat – jsi hrozný, musíš být takový a takový – musíme jít s pokorou a pravdivostí– a přiznat si před ním – taky dělám hlouposti, ale mám tě rád a chci, abys byl šťastný – když ale budeš dělat tohle, tak šťastný nebudeš, prosím tě dělej s tím něco…rád ti s tím pomůžu….
Jděme do toho s tím, že můžeme narazit, že ten druhý na to není připraven, prostě to nepřijme, ale nenechme se tím odradit, třeba bude o tom přemýšlet a časem se něco změní. Je dobré se před tím za to modlit, věřme, že Bůh nám pak nahraje na smeč příhodnou situaci….
Sv. Pavel říká – nebuďte jeden druhému nic dlužni kromě lásky – pokud mi na druhém záleží, pak najdu odvahu mu říci pravdu – i to, co je nepříjemné..
A co s tou větou, když neposlechne ani tebe, ani druhé ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník… je to správně? Může to znamenat: nepřátel se s ním – aby on nakonec i tebe nestáhl ke zlu a pak to může být i důrazné gesto – nemůžu s tebou souhlasit, odstupuji od tebe…., ale je důležité, aby věděl, že ho nikdy nepřestanu mít rád, že ho neodsoudím, že se nepřestanu za něj modlit, že budu mít onu svatou umanutost až do smrti….nejde o nic méně, než abychom získali bratra nebo sestru pro Boha a je pro jejich štěstí……
Nezapomeňme na jednu moc důležitou věc. Nebojme se kritiky od druhých. I za námi může přijít někdo, kdo nám něco vyčte – at má pravdu nebo ne, nebraňme se, neobhajujme se, ale hodně přemýšlejme, jestli přece jen I bolavá kritika nemá trochu pravdu…minimálně proč na toho druhého tak působím? Co s tím můžu dělat?
Ano je třeba se modlit za nás samotné, za manžela, manželku, rodiče, děti, vnoučata….je dobré se modlit sami, ale i ve společenství – tomu věřme Bůh rád naslouchá a k tomu nás i vyzývá…kde jsou dva nebo tři, tam já jsem uprostřed nich…
Jak to známe bohužel z nechvalné činnosti našich finančních úřadů vůči některým podnikatelům – tak i my bychom měli “zakleknout”, ale ne na někoho a zničit ho, ale naopak za někoho, abychom mu pomohli…věřme, že Bůh nás v tom nenechá, ale věřme, že on má taky rád vytrvalou modlitbu…nenechme se tedy ničím a nikým odradit a prosme, vytrvale prosme…
Ve společné modlitbě je důležitá jednota – musím trochu vyjít ze sebe a svých představ a otevřít se druhému, je to škola lásky a pokory, takže když prosíme za druhého, na prvním místě to vychovává a formuje i nás samotné. A tak i dnes tu jsme v jednotě a lásce jako farnost, jako rodina – přijímejme se jako bratři a sestry, pomáhejme si, napomínejme se v pravdě a modleme se v lásce za sebe navzájem. Ať každý prožívá, že sem patří, nikdo není vyloučen, nikdo není sám.