Mt 18,15-20 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Milí přátelé,
jak je důležité, že máme své přátele, je důležité takové společenství udržovat, chránit, bránit… pomáhat si navzájem…, umět druhým říci v lásce třeba nepříjemnou pravdu a zároveň přijmout. Není to lehké, ale je to dobré, když tvoříme v rodině i ve farnosti otevřené, upřímné a láskyplné prostředí, jsme totiž pak přitažliví i pro druhé a naopak – kdo se pohrne mezi lidí, kteří se bojí navzájem říci si pravdu v lásce?… Jak se asi mezi námi cítí člověk, který přijde jen tak náhodou nebo prostě poprvé?
Uvědomuji si, že i moje vlastní chování má dosah na činnost celého společenství, celé církve? Uvědomuji si spoluodpovědnost za své bližní? My kněží za farníky, farníci za kněze, rodiče za děti, děti za rodiče, přátelé za přátele atd….
Jak reaguji na lidi, u kterých mám pocit, že sešli z cesty? Je mi to jedno nebo raději se nemíchám do jejich života, abych nenarazil nebo mám pocit, že nejsem hoden nebo mám naopak pocit určité nadřazenosti – já jsem přece na tom líp, než ten druhý? Nebo jsem ochoten se za něho modlit…?
Přitom pokud chceme někoho pokárat, aby něco změnil, my sami nejsme soudci, jsme přece navzájem bratři a sestry a je třeba být ve spojení s Bohem a jeho prosit o pomoc. On vidí do našich srdcí… Bez modlitby a pravdivé lásky je to jen plácnutí do vody. A pak, prosme Boha o dobré rozlišení, kdy je vhodné se ozvat a kdy nechat situaci uzrát, kdy se dokonce do věci nemíchat…
A jak napomínat s láskou? Je to jako mezi manželi nebo přáteli – je třeba umět druhému sebekriticky a s pokorou říci: podívej, já sám mám dost problémů se sebou samým… Možná jsem v mnoha věcech na tom hůř než ty, ale trápí mne, když vidím, že v této věci jsi trochu mimo. Přitom tolik věcí zvládáš dobře a jsi mi v tom vzorem. Jen v tomto prosím zkus něco změnit, uděláš tím radost mě, Bohu a nakonec i sobě… Zkus o tom přemýšlet, je to jen mezi námi… Snad by takové upozornění nemuselo nikoho urazit a pokud ano, snad nad tím bude aspoň trochu přemýšlet….a třeba časem….kdo ví…
O co jde, ne jen o to, abych měl pocit, jak jsem dobrý nebo si splnit úkol správného křesťana, to by bylo prachsprosté a škodlivé moralizování – ale jde o to – získat bratra – sestru zpět… získat je pro Krista…
Kde si nevíme rady, modleme se vytrvale za ty, kdo to potřebují, za odvahu a otevřenost… Možná i my sami si připadáme zraněni společenstvím nebo v rodině, od manžela, manželky, rodičů, dětí….Bůh může dát pokoj, klid, odpuštění, smír – sami na to úplně nemáme….Řešme to a přiznejme si to… Někdy je třeba chvíle času, moc to bolí, odpuštění nejde – buďme trpěliví a modleme se za to, zavlažujme to všecko modlitbou a věřím, že přijde čas…kdy to půjde….
Rozhodně nezůstávejme lhostejní...párkrát v životě jsem zakusil, že jsem nedokázal sebrat odvahu a něco říci nebo jinak pomoci a mrzí mne to dosud, i když se to stalo před desítkami let….
Ať je pro tebe jako pohan nebo celník… proč Ježíš přistupuje tak tvrdě k těm, kdo odmítají nápravu? Možná proto, že může pomoci se od něj oddělit, a jasně tak naznačit, že s jeho jednáním nemůžu souhlasit – ukázat mu polopaticky, jak se vzdaluje od lidí i od Boha a nezapomeňme na jeden důležitý fakt:
Jak se Ježíš choval k hříšníkům, pohanům nebo celníkům? Vzpomeňme na Matouše, Zachea, Magdalenu, Kananejskou ženu a mnohé další – přistupuje k nim s citem, trpělivostí a soucitem a velkým milosrdenstvím…ne, Bůh to nevzdá – do konce nám bude neustále nabízet svou pomoc, přátelství, život…
Buďme takovými i my….