Mk 8,27-35 – Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“
Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
Proč se vůbec Ježíš takhle ptá – za koho mne lidé pokládají? To si je tak nejistý sám sebou? Nebo mu tak záleží na jeho pověsti? Ptá se učedníků – zřejmě lidi za nimi hodně chodili a ptali se na jejich Mistra, komunikovali s nimi… oni sami vidí, že Ježíš vzbudil zájem. Lidi ho vesměs mají v úctě, ale kým skutečně je, to ještě nechápou… Ano, je prorok, je učitel a mistr, ale jak řekne sám Petr – je Mesiáš – zachránce z rodu Davidova, který má obnovit izraelské království – ano Mesiáš, který má obnovit boží království duchovně a ne mocensky. A je tu nejen pro vyvolený národ, ale pro všechny….Jeho cestou je utrpení a smrt, ne cesta slávy, jak mnozí doufali. To je úplně vzhůru nohama, nedivme se, že pak pro Petra je to nepřijatelné….Ježíš vůči němu zasáhne radikálně, jdi mi z očí satane – ale to je nutná cesta. Být Kristem – Pomazaným. Mesiášem – opravdu znamená jít cestou oběti a ne moci a slávy v tomto světě….proto jakákoliv „svatá“ válka je úplně mimo. Bůh se uchází o člověka, ale ne násilím. To přece mohl udělat hned při stvoření, to mohl později udělat Ježíš a co nebo kdo by mu v tom zabránil s jeho skutečnou mocí? On jde cestou ucházení se o každého zvlášť, trpělivě, vytrvale a ve svobodě…..
Ano, Ježíš je pro nás Pán a Bůh – ten který nás vlastní obětí života zachránil – slyšeli jsem to tisíckrát a chceme tomu věřit. Zároveň nepodobáme se někdy Petrovi a nechceme občas Ježíšovi radit co a jak má dělat? A co dělat nemá? Ono je to podobné, jako v té známé pohádce, když si člověk vyměnil s Bohem svou práci, protože byl přesvědčen, že by Boží úlohu plnil lépe a po dni plném kiksů a průšvihů ten člověk nakonec rád předal jeho úděl a přijal pokorně své povolání ….Ano Bohu nerozumíme v mnoha situacích, ale jednou pochopíme….a že se s ním někdy hádáme, jsme naštvaní a nerozumíme mu, nudíme se? Ano i to patří ke vztahu…důležitá je vytrvalost….
A když jsme u těch pohledů? Jak vidím já sám sebe? Jsem zamindrákovaný nebo spíše mám zbytnělé sebevědomí? Hraju si na borce nebo na chudinku? Buďme pokorní a jděme zlatou střední cestou – máme své chyby, za které se stydíme a celý život s nimi budeme bojovat a máme i své přednosti. Jaké?…Konkrétně… Za ně děkujme a rozvíjejme je….Pokud něco takového v sobě neudělám, neměl bych ani vstupovat do manželství nebo kněžství, protože v těch to svátostech se odevzdáváme člověku i Bohu a jak se můžu odevzdat, když si nepatřím, když jsem se nepřijal s plusy i minusy takový jaký jsem? Je to ale nakonec práce na celý život.
Jak mne asi vidí lidi? Jako zbožného křesťana? A mne kněze? Jsem obyčejný hříšník jako vy – mnozí jste lepší než já…někdy máme iluze, někdy předsudky – i tady jděme zlatou střední cestou a snad ještě jeden pohled ten nejdůležitější:
Jak mne vidí Bůh? Jsme jeho synové, jeho dcery, milovaní synové, milované dcery – žádné mindráky nemají u mne místo – on mne zná do morku kostí jako skrze Rtg – do všech důsledků, ale taky se na mne dívá z pohledu věčnosti a vidí ve mně to krásné, co do mne vložil a jak krásným obrazem se mohu stát a udělá vše pro to, aby se tak stalo…nekazme mu to, ani sobě – buďme pravdiví, poctiví…. A to, jak nás Bůh vidí, tím se nakonec taky můžeme stát.