Kázání: 24. neděle v mezidobí – A 13.9.2020

Sir 27,33-28,9 Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!

Milí přátelé, denně se /doufám/ modlíme: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům….Dobře se to řekne, ale jak potom v praxi? Někdy to může být velmi dramatické.

Četl jsem o Imaculée Illibagiza – dívce, které v roce 1994 při genocidě ve Rwandě ve střední Africe zakusila neuvěřitelnou změnu poměrů. Její rodina pomáhala mnoha lidem z jejich vesnice a byli ctěni jako vzdělaní a kultivovaní lidé. Pak ale přišla zase davovová pychóza, kdy většinoví Hutuové začali pronásledovat bohatší, ale menšinové Tutsije. Smůla mladé Imaculée byla, že patřila k Tutsium… Z jejich několika sourozenců se zachránil jen jeden bratr, který studoval v cizině, ostatní sourozenci, otec i matka byli postupně zavražděni – jako i statisíce dalších Tutsiu, včetně některých Hutuů, kteří neprojevovali dostatek nadšení pro zabíjení druhých. Trvalo to několik měsíců…Imaculée se podařilo schovat u jednoho evangelického pastora, který ji i několik dalších skryl na nepoužívaném WC, skrytém za skříněmi….A tak na neuvěřitelně malém prostoru se tísnilo týdny a týdny několik žen, kterým šlo o život. Riskoval ho i jejich ochránce… Nesměla o nich vědět ani jeho vlastní rodina…Imaculée přes okno skrýše slyšela své sousedy, kteří ji hledali a nahlas se těšili, jak i ji sprovodí ze světa, až ji najdou…To vše popisuje ve své knize. Také to, jak ji tehdy popadla až ďábelská nenávist a touha se pomstít…, ale začala se modlit, a pak přišla milost v podobě jakéhosi zvláštního mystického prožitku Boží blízkosti a pokoj, který dokázala předávat i těm dalším ukrývaným nešťastnicím… Nakonec se jí za dramatických okolností podařilo dožít svobody. Pak pátrala po své rodině a postupně zjišťovala strašné detaily jejich smrti a nakonec dokázala najít sílu navštívit jednoho z vrahů její rodiny, podívat se mu do očí a říci mu, že mu ….odpouští…..Bohu díky – takové drama snad u nás nikdo z nás neprožil… I když ti, co přežili válku nebo komunistický lágr…měli by co vyprávět…

V prvním čtení se říká – hněv a pomsta jsou ohavnosti – přitom je tolik věcí, které nás rozčilují – situace doma s dětmi, vztahy v práci, sousedi, politici, vláda, roušky, připálené jidlo nebo agresivní řidič…. Taková emoce občas přepadne kohokoliv z nás. Co s tím? Pamatuji se, jak mne kdysi vytočil jeden cyklista, který se zachoval velmi neohleduplně a já měl chuť mu vynadat, ale nějak jsem to vydržel a své emoce jsem vyslal vzhůru k Bohu….a v tom svém monologu jsem se uklidnil a na konci jsem byl schopen tomu člověku žehnat…

A pomsta? Není sladká, ale přináší oboustrannou bolest. V Bibli máme příběh o Josefu Egyptském. Bratři ho chtěli zabít, vzali mu domov a bezpečí, učinili z něj otroka a později vězně. A když se vše změnilo jako v pohádce, a může jim vše vrátit i s úroky, on se nemstí, ale zkouší a zachraňuje…Pomsta patří Bohu. Jen on zná srdce člověka. Koneckonců Bůh se “mstí” tím, že žehná. Bůh stvořil člověka a člověk se otevřel hříchu, Bůh sestoupil v Kristu na tento svět a člověk ho zabil. Bůh nám denně dává své dary a my si jich ani nevšimneme…a on stále žehná… Je fakt, že někdo vnímá požehnání jako milost a jiný jako pohromu…ale vše je k našemu dobru…..Dokážete si představit mámu nebo tátu, kteří se mstí svým dětem? Ano, umějí potrestat kvůli nápravě, ale ne, aby je zničili….

Jak je to s našimi vztahy – dávnými – z dětství – i současnými? Bože, svěřuji ti své rodiče i sourozence, sousedy, učitele, přátele, spolužáky, kolegy, všechny lidi, které jsem potkal – odpusť mi vše nedobré vůči druhým a já teď chci odpustit všem – rodičům, že mi nedali tolik lásky, sourozencům, že mne nepodpořili, učitelům, že mne nechápali, těm, co neopětovali mou lásku a přátelství, těm, co mne zklamali nebo mi ublížili…Bože věřím, že ty umíš vše proměnit ve své požehnání….žehnej mně a skrze mne I všem, s nimiž se setkám…