Lk 15,1-32 – Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl si: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil svým služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.’“
Milí přátelé,
ztráty a nálezy – tak by se dalo nazvat to, co jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Ty tři příběhy mají cosi společného – ztratili se nakonec se zase našli…. A proč?
Ježíš je obklopován čím dál víc obyčejnými hříšníky, kterým Ježíš projevoval velké milosrdenství, dával jim novou šanci, dával jim důstojnost… Zkusme si představit, že by přišel mezi nás a kolem by se pohybovali feťáci, prostitutky, kšeftaři a podvodníci, lidi s mizernou pověstí a jak by nás asi odpuzovala jejich přítomnost – možná i nám by pak Ježíš vyprávěl ty tři příběhy, aby naznačil, že nikdo nemůže spadnout tak hluboko, aby ho přestal milovat, aby nedal novou možnost. Akorát by dnes asi šlo o ztracený mobil, ztraceného pejska a s dítětem by to bylo stejné…
Čeština v tom má zajímavou slovní hříčku – ztracený a zatracený – mají k sobě velmi blízko jazykově a vlastně i obsahově – když se někdo ztratí ze správné cesty, velmi reálně riskuje zatracení….
Ale Bůh nás v tom jen tak nenechá…
Ty tři příběhy se krásně stupňují. Nejdřív jde o jednu ovečku ze sta, pak o jednu minci ze deseti a nakonec o jednoho ze dvou synů…..ve všech případech udělá majitel nebo otec vše pro to, aby ztracené znovu nalezl a dostal domů…..
Když začneme podle hodnoty – nejmenší měla ona mince – zřejmě šlo o denár, tehdy denní mzdu – tedy dnes asi tisícovka. To nebylo zase tak málo – i když my bychom kvůli tomu sousedy a sousedky nesvolávali k společnému radování… A pak je tu místo věci živý tvor… Pastýř jich měl hodně, ale dobrý pastýř přece zná každou ovci a i když jich má sto, zná je jménem a ony znají jeho… Je mezi nimi přátelství a pastýř pro ně nasadí všechny své síly. Mohl doma odpočívat a vymlouvat se na zimu nebo tmu, dal svůj čas, možná i riskuje zdraví nebo život, jen aby tu konkrétní ovečku donesl domů…
A syn v posledním případě – o hodnotě dítěte a vztahu mezi rodiči a dětmi snad nemusím obšírně mluvit – sami to znáte lépe než já…. A víte, co jste ochotni udělat pro jejich záchranu…. Zvláštní, ale logické je, že zde otec nic nedělá, nevymetá domácnost, neposílá sluhy nebo druhého syna, aby ho šli hledat, ani on sám se nezvedne, přitom při návratu měl energie dost, aby mu vyběhl naproti. Zůstává doma – jistě na něho myslí, modlí se a čeká…. Syn není ani věc ani domácí zvíře…je to myslící a za sebe zodpovědná bytost, která si sama musí jednou uvědomit, kde se stala chyba, poznat, že se vydal na špatnou cestu, že se musí vrátit, že se sám musí zase nalézt, že musí změnit ne okolnosti nebo svět kolem sebe, ale sebe sama. Najednou jinak vidí sebe i otce i bratra a to, čeho si nevážil a co má skutečnou hodnotu.
Myslím, že to všichni známe – když jsme o něco přišli, když nám někdo umřel, když něco skončilo – a říkali jsme si, jé, jak jsem ty prázdniny, ten volný den, mohl krásně využít, a já ho probendil na hloupostech, jé, jak jsem mohl tomu blízkému udělat radost a říci mu, že si ho vážím, že ho mám rád a nestihl jsem to…najednou vše vidím jinak…je to vlastně čas milosti….je to čas obrácení
Tak se i změnil syn v příběhu – nejdříve odchází – otče dej mi můj podíl z dědictví – ano jsem tvůj syn, ale mne to nezajímá, chci pryč od tebe i bratra – budu šťastný jinde… a po návratu: otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě, nemám na to, abych byl tvým synem, ale prosím vezmi mne jako brigádníka, jako posledního nádeníka, hlavně, když mohu být u tebe…
Kéž bychom my měli často takovou sebereflexi a přemýšleli nad tím, jestli jsme v něčem nesešli ze správné cesty a chtěli se vrátit zpět k otci a pochopit, že žít jako křesťan není otrava, ale milost a radost…a kéž bychom se podobali ve svých vztazích milosrdnému rodiči, který udělá vše proto, aby jeho dítě, přítel, našel cestu k Bohu, dobru, pravdě…. Někdy je o to o aktivní pomoci, někdy je to o trpělivém čekání v modlitbě a důvěře, že jednou se ztracený- ztracená – opět najde….