Mt 20,1-16a – Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: `Jděte i vy na (mou) vinici a dám vám, co bude spravedlivé.‘ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: `Co tu celý den nečinně stojíte?‘ Odpověděli mu: `Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: `Jděte i vy na (mou) vinici!‘ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: `Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: `Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.‘ On však jednomu z nich odpověděl: `Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’“
Milí přátelé,
v evangeliu je známé podobenství o dělnících na vinici. Dá se na to dívat různým způsobem. Někdo zde řeší hlavně vzájemné vztahy mezi lidmi, zda si přeji navzájem nebo závidějí, někdo na podmínkách k tomu, abychom dosáhli Božího království. Dnes to zkusím tak, že začnu zajímavým komentářem o práci všeobecně – od kardinála Tomáše Špidlíka:
Mezi církevními Otci se zabývá problémem práce velmi často sv. Jan Zlatoústý. Ptali se ho, pracoval-li Adam v ráji. Vždyť přece úděl jíst chléb v potu tváře stihl lidstvo až jako trest za hřích (Gen 3,19). Ale Zlatoústý se tím nedá splést. V ráji byl člověk stvořen jako Boží obraz (Gen 1,26). Bůh pak je první dělník, který vytvořil svět a jeho krásu v šesti dnech. Jeho dílo pak pokračuje v dějinách světa, jak to dosvědčuje Ježíš: ?Můj Otec pracuje a i já pracuji! (Jan 5,17). Mají tedy povinnost pracovat všichni lidé. V římské říši ovšem byli na práci otroci. K tomu Zlatoústý dodává: Bůh ti dal dvě ruce, otroci jsou ze zloby lidí. A vznešeným dámám, které chodily v Cařihradě na jeho kázání, kazatel dokazuje, že ženy, které pracují jsou hezké, zatím co lenošné tloustnou a stávají se ohyzdnými. Nedivme se, že potíže Zlatoústého s císařským dvorem začaly od dvorních dam….
A Jan Zlatoústý, přestože už podle příjmení uměl promluvit „zlatá slova“, tak dokázal být velmi pichlavý a tvrdý -obzvláště vůči mocným a bohatým, a tak se stalo, že právě tito vlivné lidé dosáhli toho, že se jako cařihradský arcibiskup dostal do vyhnanství a tam také umřel…
My si z toho můžeme položit zásadní otázku k hlavnímu tématu:
Jak vypadá má práce? Totiž tady jde o posvěcování světa, o podíl na šíření Božího království… na tom – učinit svět lepším….O to jde…
A odměna za ni ? Jako si zasloužím? Svět není vždy spravedlivý – neumí vše ocenit – a jak odměňuje Bůh? Podle toho, co do toho dávám, nejde tak o důležitost úlohy, ale o to, jak se jí zhostím… Je to jako v divadle. Zde není malých rolí….
Každý v tomto světě máme svou roli… a pokud někdo něco dělá mizerně, je to obraz celého jeho života, jeho postojů…a ono se to odrazí i na něm samotném, jak vypadá, jak působí na druhé, jak spokojeně a naplněně žije…
Práce – kterou uděláme pořádně, např. zůstane za ním krásný dům nebo nábytek, nebo opravené auto nebo vytvořený projekt nebo vzdělaní žáci atd…, člověk si pak může s hrdostí vážit sama sebe i práce druhých….
Dnes má práce problém – buď se stala modlou – jak je vidět u některých workoholiků, kteří neumějí odpočívat nebo se naopak odbývá…, lidi leccos odbývají, chlubí se tím, že tak moc nedělají a hodně vydělávají….- pamatuji se na setkání se spolužáky ze školy a jeden z nich o sobě prohlásil s vekou hrdostí…já nepracuji, já vydělávám peníze……O tom opět T.Špidlík:
Jak si ten úpadek vysvětlíme? Příčin je jistě mnoho. Ale hlavní je duchovní: práce přestala být modlitbou. Stává se jenom prostředkem k vydělání peněz. Samozřejmě netěší toho, kdo ji dělá a poškozuje toho, kdo ji přijímá. Škodí však nejvíc pracovníku samému. Člověk se totiž ponenáhlu stává tím, co dělá. Hraje-li někdo pravidelně v orchestru, je hudebník a je to poznat na jeho chování. Totéž platí o profesoru, o zemědělci. Ale i způsob, jakým kdo pracuje, silně působí na charakter. Poctivý pracovník je poctivý ve všem svém jednání. Naopak se nespolehneme v ničem na toho, kdo odbývá nesvědomitě svou práci.
Ale pro nás věřící z toho plyne důsledek ještě hlubší: kdo dělá práci duchovně, podle Boží vůle posvěcuje sebe, své okolí a celý svět. Všecko, co dělá, se stává nepřetržitou modlitbou.
Takže dnešní podobenství je dobrou připomínkou, abychom se moc nesrovnávali navzájem a nebo – když, tak sami se s sebou… Každý má různé dary i povolání…, hlavní je náš přístup…. Když se naše činnost stane modlitbou, pak bude ke cti nejen nám ale i Bohu…