Mt 21,28-32 – Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: `Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane,‘ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“
Milí přátelé,
Ježíš začal v dnešním evangeliu s tím, že ukazuje, jak to prostě vypadá v běžném životě: kolikrát už jsem někomu řekli – už jdu…, ale nešli jsme, nebo: už na tom pracuju a nehli jsme ani prstem atd.atd. Málokdy se stane, že nás někdo požádal a my okamžitě vyběhli, abychom druhému splnili jeho přání. Takže Bohu díky za to, že i když se nám zprvu nechce, tak se nakonec zvedneme a uděláme, co je třeba. Ovšem Ježíš neupozorňuje jen na běžné situace – jemu jde o celý náš život a jeho cíl…
Ve svém podobenství Ježíš přechází od prostého podobenství o časté situaci v rodinách a ve společnosti k ostré výtce vůči velekněžím a starším. Zde připodobnil předáky Židů k druhému synu, který sice souhlasí s otcem, ale nic pak neudělá. Podobně i oni – Bůh Otec je zve skrze Ježíše ke spáse a oni místo za ním, jdou proti němu….
A zase veřejní hříšníci, lidi z okraje společnosti byli tehdy a jsou i dnes svou pravdivostí a možná i touhou po změně Bohu blíž, než se zdá na první pohled…. Sice svým životem jakoby Bohu říkali mně se za tebou jít nechce, ale nakonec šli a obrátili se….
Který z těch synů jsem já? Ten neodporující, ale nespolehlivý licoměrník, nebo ten, který ač neochotně, přece nakonec práci udělá? Dělat jen něco naoko je laciné, lákavé, ale velmi nebezpečné…je to totiž nepravdivé a od Boha nás to odvádí pryč…to nesmíme dopustit. Jde o naši věčnou budoucnost! Boha totiž nezajímají hezká slova…, ale možná slova neohrabaná, ale spojená s pravdou a životem…… Lichotky nic nevyřeší, činy ano….
Jak píše jeden komentář – nebeské království není přislíbeno vtíravým lichotníkům, ale těm, jejichž život by nedával smysl, kdyby Bůh neexistoval.
Je známé rčení – slibem nezarmoutíš… nemám ho rád a moc mi vadí… Říká se totiž taky, že slovo dělá muže /i ženu/…. A když tedy něco slíbím, pak to splním, nebo pro to udělám vše. Opravdu vše a nevyjde-li to, omluvím se…. A jak často někdo slíbí, napíšu, udělám, přinesu, vrátím…a on čas uteče a nic – bez snahy, bez omluvy, nic…. Jestli my křestané máme být něčím typičtí, měla by to, být určitá spolehlivost…
Představme si, jak bychom se cítili, kdyby si tak s námi takto zahrával i Bůh – On přece řekl prvním lidem – jednou pošlu záchranu do tohoto světa a neposlal by, nebo – jdu vám připravit místo – a nepřipravil by…..jaké by to mělo následky….
Ve světe to tak bohužel je, ale u nás tomu tak být nemá…..Troufám si říci, slovo nejen dělá muže nebo ženu, ale dodržené slovo dělá křesťana…
Může nás napadnout otázka A jak ti druzí? Nemáme právo se porovnávat s druhými a už vůbec nemáme právo soudit druhé…. Ty posuzuje jen Bůh. Takže neberme si v naší liknavosti druhé lidi jako alibi. Oni se nesnaží, ta já taky nemusím. Co když je to naopak? Možná já mám žít tak, aby ten druhý chtěl napodobit mne… jaký dávám příklad?
V dnešním úryvku je Ježíš tvrdý vůči těm, co ho nepřijali – ale jak píše jeden autor – jak se s tímto úryvkem z Matouše srovnávají Ježíšova slova na kříži v Lukášově evangeliu: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“? Nevědomost hříchu nečiní…ale oni by měli vědět…. A přesto za ně Ježíš prosí…. Prostě nemůže jinak… Vždy za nás bude bojovat, toužit po naší spáse.