2 Tim 1,6-8.13-14 – Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a (měj přitom) víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.
Milí přátelé,
dneska máme kromě neděle připomínku Andělů strážných. A my si přitom vzpomeneme na jednu z nejkratších, a proto dětmi oblíbených, modliteb: Andělíčku můj strážníčku …, i když, přiznám se, to označení „strážníček“ mi spíše připomíná, jako by anděl strážný byl naším jen takovým malým policajtem, takovou ochrankou…nemusí to být ale zase tak vzdálené skutečnosti….
V těchto dnech je také připomínka sv. Václava a jak se to vypráví v jedné z legend?
Radislav Zlický, libecký šlechtic projevil touhu po přemyslovském území a snil i o knížecím stolci. Legenda hovoří o jeho úkladech a válečném střetu s knížetem Václavem u dvorce Žitomíř u Českého brodu. Událost Václavovy statečnosti a zázrakem dosaženého vítězství na tomto místě je uvedena v Dalimilově kronice. Václav, před obojím vojskem vyzval odbojného Radislava k rytířskému souboji o knížecí trůn jen mezi sebou, aby zabránil krveprolití na obou stranách. Odmítnutí by pro Radislava bylo zbabělostí a hanbou, a tak souhlasil. Na začátku boje však spatřil nad Václavovou přilbicí zářící kříž a po jeho boku dva anděly. Postrašen zjevením vzdal boj a prosil knížete Václava o odpuštění. Ten ho pak vyzval: „Vrať se pokojně domů a měj dosti na svém; víc od tebe nežádám.“
Takže andělé nemusí být jen nějakou duchovní, abstraktní, silou, jsou to bytosti, které nám pomáhají na cestě k Bohu a pomáhají i bojovat proti zlu…jako právě sv.Václavovi.
Jinak dnes se zaměříme na dopis sv. Pavla jeho žákovi Timotejovi, biskupovi v Efezu – je to v době, kdy už je Pavel vězněn a jeho život se pomalu chýlí ke konci, proto tak silně nabádá své žáky Tita a i zde jmenovaného Timoteje, aby byli věrní pravdivému a čistému učení evangelia, pro které stojí za to nasadit i svůj život – jako to dokázal Pavel…
Timotej ve své povaze potřeboval povzbudit, a tak dobrý psycholog Pavel ho vedl k tomu, aby stále obnovoval své odhodlání sloužit Kristu a církvi. To chápeme i my – nadchnout se dokážeme pro leccos…ale vydržet, po týdnu, měsících a letech, to je mnohem těžší. Vytrvalost rozhoduje…ne počáteční nadšení…to platí ve vztazích, v učení, práci, ve víře, v životě….
Pavel zároveň mohl u Timoteje budit určité rozpaky nebo dokonce strach. Na svém učiteli vidí, kam ho může dovést věrnost Kristovu učení. Nečekala ho sláva,moc, peníze nebo uznání, ale spíše pohrdání, pronásledování a nenávist. Jako my všichni – potřeboval povzbuzení, které mu Pavel poskytuje. A zřejmě mu opravdu pomohl. Ostatně když Pavel pro evangelium položil život, Timotej se vrátil do Efezu, kde někdy v 90.letech 1.století také podle tradice umírá pro hlásání Krista jako mučedník…
Nestyď se, povzbuzuje ho také svatý Pavel – ani za evangelium ani za pouta, ve kterých je jeho učitel. Jak se asi cítili děti, a jejich přátelé, kterým režim zavřel jejich rodiče – zvl. v době nacismu nebo komunismu, kdy se nezavíralo jen za skutečný zločin, ale za věrnost pravdě a svobodě….Co prožívaly ve škole, v sousedství, později v práci…. Něco takového může člověka bud zlomit nebo naopak zocelit. Čas ukáže pravdu. A ukáže pravé hodnoty v nás i kolem nás.
Konkrétně i nám pomáhá to, co Pavel říká na závěr: drž se pokladu víry a lásky v moci Ducha sv. Opravdu není nic většího, než vědomí, že na život, na víru, na svědectví nejsme sami – především Duch svatý je k dispozici se svou mocí, andělé strážní nás jemně doprovázejí, naší patronové jako Václav se za nás přimlouvají… nikdy nejsme sami….