Mk 10,17-30 – Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl nějaký (člověk), poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: `Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!’„ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný. A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.“
Milí přátelé,
co je v evangeliu hlavní otázkou? Co mám dělat, abych se dostal do nebe? Jde o základní věc našeho života. Je bohužel příznačné, že se dneska děti připravují na život od jinak velmi prozíravých rodičů tím, že se jim dá dobré vzdělání, slušný majetek a pak si rodiče řeknou – máme vystaráno…ale to je prozíravost jen na desítky let….A co my? Myslíme o to více na věčnost, která nás po smrti čeká? Nebo v ni ani pořádně nevěříme?
Tedy opravdu ta nejdůležitější otázka zní – co dělat, abych byl spasen?….
V evangeliu šlo zřejmě o mladého muže – mladí se většinou ptají na cestu životem – chce vědět, co má dělat, a přitom základní věci plnil vzorně. My si někdy myslíme, stačí žít podle desatera a je vymalováno, spása je v kapse. Ano, žít podle přikázání je jistě dobré. Je to cesta, způsob správného života…, ale ne cíl. V cíli budeme spoléhat ne na své zásluhy, ale na Boží milost…
Ježíš ví, že jeho odpověď bude hodně náročná, proto pohlédne s láskou na toho chlapce a vede ho k provokativní radikalitě – jdi prodej vše ! Co máš rozdej chudým a pojď za mnou…To je vlastně úplně šílená výzva….
Totiž i pro apoštoly, kteří tu scénu pozorují a naslouchají, to připadá divné, nepochopitelné…Ostatně celý Starý zákon, naznačuje, kdo žije spravedlivě, tak tomu Bůh žehná, má velký majetek a dobře se mu daří v tomto světě. Je to cesta prosperity. A teď Ježíš tohle staví na hlavu a právě tomu bohatému hochovi nabízí opačnou cestu – cestu chudoby a nejistoty. To je dokonce hlavní motto Ježíšova následování.
Všeho se vzdát a jít za ním. Ale tady nejde o snahu nás ožebračit, tady nejde o pohrdání světskými hodnotami za každou cenu. Vše je přece Boží dar!
A když Ježíš oslovuje apoštoly, říká jím, jako tomu chlapci s velkou citlivostí – děti, jak těžké je vejít do Božího království…
Když nejsme svobodni, když jsme na čemkoliv nebo komkoliv závislí…..je to především záležitost víry. Když uvěříme, přijmeme Boha do svého života a začneme chápat, že Bůh je pro nás vše – solo Dios basta – říká sv Terezie z Ávily, tak nebudeme lpět na ničem, kromě něho. Staneme se svobodnými. A pokojnými – vím, že patřím Bohu – ať jsem úspěšný nebo opomíjený není to důležité, ať jsem majetný nebo ne, to není tak důležité, jsem zdravý nebo nemocný – je to důležité, ale ještě důležitější je, jestli jsem v Boží milosti – ve stavu Božího přátelství. Pokud Bohu věřím, jsem maximálně svobodný. Nikdo mi nemůže vyhrožovat, protože Boha mi vzít nemůže a ostatní pomíjí tak jako tak…
A věřme, že existují bohatí kteří mají svobodu, jako i chudí, kteří jsou závislými na tom málu, co mají, a taky že jsou svobodní vozíčkáři, jako fyzicky zdraví otroci – není to tak ve vnějších podmínkách, jako na naší hlavě a srdci, na naší víře, na našem rozhodnutí…
Vím, krásně se to řekne, hůř se to prožívá, ale je to tak….A i když nám někdy tato cesta může připadat nemožná, vzpomeňme na to, že u Boha je možné všechno…..