Lk 17,11-19 – Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Milí přátelé,
Ježíš jde dolů do Jeruzaléma – prochází krajem Samaří – je to někde uprostřed cesty – kolem města Nábulus – a tito lidé zde rozhodně nepatřili k pravověrným židům – naopak žili v nepřátelství s jihem a Jeruzalémem. Proto Ježíše jindy odmítají přijmout a zpronevěřují se tehdejšímu posvátnému obyčeji, přijímat do svého domu pocestného a cizince, když potřebuje… Ale Ježíš se jim nevyhne.
Vychází přitom z Galileje – to je taky takový pro Jeruzalém trochu „Vidlákov“ – z hlediska vzdělání, bohatství, ale také z pohledu věrného života podle víry… Možná tak se mohou pražáci dívat na nás:-)…. Ovšem ani tomuto kraji, kde prožil kus svého dětství a dospívání – se Ježíš nevyhýbá.
A pak potká malomocné. Oni stojí poslušně vůči hygienickým pravidlům stranou, ale nemají co ztratit a tak volají Ježíše o pomoc…co kdyby přece jen mohl aspoň nějak pomoci nebo dokonce uzdravit?…Ani jich se Ježíš neštítí, ale zastaví se, pomůže a uzdraví je – i když, jaksi velmi nenápadně, tak, že zpočátku to nezpozorovali ani oni sami. – Až když se šli ukázat tehdejší hygienické komisi – kněžím, aby uznali jejich uzdravení – až při odchodu si všimli, že jsou opravdu čistí.
Mimochodem mohl někdo věřit, že malomocný se uzdraví? Proč to zkoumání? Ono se tehdy tolik nerozlišovalo mezi nenakažlivými kožními nemocemi a skutečnou leprou, a tak když někdo měl nějakou kožní nemoc, musel jít mimo společenství lidí, dokud se neprokázalo, že to nebylo vážné…ale teď se jedná o skutečný zázrak…malomocní jsou čistí….
Jistě se všichni radují, ale jen jeden se vrátil s díky a vděčností k Ježíši a Bohu a Boha chválí…..
a o to jde – on ukazuje, co je důležité – být zdravý, abych mohl chválit Boha – k tomu je tu celé tvorstvo… tedy ne samozřejmě přijmout zdraví a jít si sobecky po svých…
A toto bylo i důležité ve vztahu ke galilejským nebo Samařanům. Ne jestli vše dodržují podle pravidel, ale jestli chválí Boha – jako setník, jako Samařanka, jakou uzdravený v Garizim… byli to vesměs lidi původně mimo, ale Bohu blízcí pro svou víru, pro svůj vztah k němu… oni tak chválí Boha….
I my můžeme mít předsudky k „jednoročákům“, jinověrcům, ateistům, lidem mimo oficiálně uznávanou společnost… Kdo ví, jestli svým stylem života nechválí Boha lépe, než my. Oni to jsou, kdo vyhledávají Boha… My mnohdy ani netoužíme po jeho blízkosti, vystačíme si sami, jako těch devět… Vždyť mám co potřebuji… Kolikrát jsem Boha o něco prosil a kolikrát jsem mu za něco ze srdce poděkoval?
Při setkání s Kristem bych měl jít dál, hlouběji...jsem jako těch devět nebo jako ten jeden? Není to lehké, nesplynout s davem a jít svou originální cestou za Ježíšem, ale je to něco velmi důležitého k uzdravení. Kéž bychom uměli děkovat za nemoc i za uzdravení, za všechno, chválit Boha, radovat se z jeho přítomnosti, věřím mu,ať se děje co se děje…učme se to….