1. čtení: Jon 3,1-5.10 – Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.
Milí přátelé,
vypadá to docela jednoduše – Hospodin Jonášovi přikázal a on šel…ano, ale on šel na loď a místo do Ninive, se rozhodl utéci pryč od Boha – snad kamsi do Taršíše – Španělska– na druhý konec Středozemního moře – tedy na druhý konec tehdejšího světa…
Už z tohoto faktu vyplývá první poučení – před Bohem nikam neutečeme….je to asi tak, jako když si zavřeme oči a když my nevidíme druhého, myslíme si, že ten druhý nevidí nás….
Jonáš na lodi prožije a kupodivu i přežije obrovské dobrodružství – přijde bouře, která není jen tak sama od sebe, ale je zde znatelný duchovní rozměr – proto se mezi námořníky losuje, kdo za to může a vcelku pochopitelně to je Jonáš.. a on, budiž mu to ke cti, to přizná, že utíká před Bohem a aby zachránil druhé, obětuje se….
Jde na smrt, jasnou smrt…co mohl vědět o velké rybě, kterou mu Bůh pošle? Jonáš si to nadrobil sám – a přece…. zde projevuje právě rys hrdinství – rys všech mučedníků a velkých lidí, kteří jdou do rizika, kde vůbec nevědí, jak to dopadne….jdou do toho, protože věří v Boží moc a pomoc a smysl všeho podobně pro lidi je pravda a svoboda tak důležitá, že pro ni riskují vše, i život….
Byl to německý filozof K. Jaspers, který přišel s konceptem mezní zkušenosti. Jaspers za mezní zkušenosti považuje okamžiky života, ve kterých je člověk konfrontován s prožitkem viny, hrůzy, nevyvratitelnost osudu, smrti, nemoci, bolesti nebo úzkosti. Až tehdy si uvědomuje svoji omezenost. Jaspers tvrdí, že abychom dospěli, potřebujeme na tyto hranice narazit. Pochopitelně otázka je, co s tím? Jonáš volá k Bohu. Filozof hovoří o přijmutí tohoto zoufalství a zároveň o tom, že až v naprostém ztroskotání najednou člověk zakusí to, že si nemůže pomoci sám a že musí hledat zdroje mimo sebe. Jaspers tuto pomoc nazývá někdy transcendence, někdy Bůh. Tuto myšlenku jsem našel v kázání Davida Nováka.
D.Novák si také všímá podoby dvou příběhů:
Velryba – je příběh podobný se Ježíšem – v obou případech řádí bouře – oba spí – oba jsou vzbuzeni, protože hrozí nebezpečí, oba zachrání situaci – Jonáš se obětuje, Ježíš projeví svou moc, a oba bouři utiší….ale nakonec i Ježíš – symbolicky řečeno – se vrhne do vln zla a hříchu a nechá se jimi pohltit, aby jako Jonáš 3. dne vstal k novému životu a všem ukázal cestu ke svobodě…
Když je Jonáš zachráněn, tak a po této neuvěřitelné zkušenosti s Bohem jde zachránit konečně Ninivany…nechce se mu – co je mu do cizinců do ne-židů?
Co je mně do ne-křestanů, ne-Čechů… ne-bílých, ne-normálních, ne-většinových…? Bůh má smysl pro humor a jako Jonáše vyzval právě prorokovat do Ninive k pohanům, kterými pohrdal, tak někdy i nás pozve do situace nebo k lidem, kterým bychom se raději vyhnuli – můžeme se spřátelit s lidmi, kterými máme tendenci pohrdat…. – viz tvrdý, ale krásný film Clinta Eastwooda – Gran Torino……..
Jonáš potřeboval dvojí obrácení – nejdřív sestoupit do hlubin moře – vydat se Bohu a věřit mu, vše vsadit na něj a pak potřeboval druhé obrácení – u Ninive, když se nestala pohroma, kterou oznamoval a na kterou se vlastně i těšil, jaké to bude představení, až bude město vyvráceno – a on je zklamán /!/ Božím milosrdenstvím a je Bohem veden k tomu, aby změnil vztah k člověku, jako k svému bratru nebo sestře – jde to jedno s druhým – není možné poznat Boha a uzavřít se lidem….
Tak až budeme naříkat nad zkaženým světem a budeme čekat, když Bůh zasáhne svou trestající rukou – kdo ví, jestli nás nepovolá k tomu, aby skrze nás ukázal lidem své milosrdenství….