Milí přátelé, je zajímavé, jak v je v Bibli ceněna ctnost moudrosti – kdy lidská moudrost je brána jako chytrost, ale před Bohem je pošetilostí – skutečná moudrost je totiž – počítat se svým rozumem, správě ho využívat a taky se podle svého poznání řídit – vzpomeneme si na moudrého muže, který na rozdíl od bláznivého si postavil dům na skále a ne sice tak krásný, ale taky ne na písku, který se rychle zhroutí…..podobně jsou popsány panny pošetilé bez zásoby oleje při čekání na ženicha a zase panny prozíravé, tedy moudré a chápavé, ty byly připravené pro správnou chvíli….
A do této úvahy patří i Ježíšovo povzdechnutí – k emauzským učedníkům . Jak jste nechápaví – a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy? Pořád vám to nedošlo? Pořád nic?
Oni potřebovali čas, odstup, pohled z druhé strany, pomoc od někoho jiného, aby jim to došlo…vše je totiž jinak. Skutečnost velikonočních událostí je úplně jinde. Oni vidí jen skořápku prázdného hrobu, oplakávají mrtvého a ještě k tomu zmizelého. On sám k nim musí přijít, aby poznali realitu, že on žije a je s nimi a pro ně…..
Když jsem by potřetí v Luži – to víte, že si občas neodpustím nějakou vzpomínku – tak paní, která se mnou byla u stolu, se při mé zmínce, že jsem se ráno modlil, překvapeně otočila a ptala se, Vy věříte v Boha?!!!!! A já jsem jí s úsměvem řekl, to víte, když jsem farář, tak se to dá ode mne čekat:-) a neodpustil jsem si pár bonmotů na téma – všichni jsem věřící… nebo že nejde tak o to, co máme napsané v matrice, ale jací jsme lidé…to jen aby měla jasno, že ji nijak neodsuzuji a že být křesťanem neznamená mít jen kostelní fasádu, ale že jde o život, o pravdivost……
Sv. Pavel ve svém dopise říká, že lidí, kteří nepoznali Boha – nemají příliš omluvu, protože stačí se dívat na nebe, zemi, na stvoření a z jeho krásy a řádu člověk logicky dojde k poznání Stvořitele….Ovšem zdá se, že to není tak jednoduché…žijeme v oploštělé a zpovrchnělé době – lidé nám vidí do talíře, znají nás křesťany a jsou k nám mnohdy právem kritičtí – a za další – bohužel máme to těžké všichni. Dříve jsme se opírali moudrost dědečka, babičky, učitelů, významných lidí a braly se vážně jejich názory, jejich zkušenosti. Dnes má více autority nějaký /omluvám se/ – 15 letý youtuber, kterému jede pusa a má dost odvahy se prezentovat se svými názory před světem…, na netu můžeme najít spoustu skvělých věcí, ale taky spoustu nesmyslů i věcí vysloveně zlých, a teď nám často chybí právě ona moudrost, abychom dokázali rozlišit, co je pravda a co je lež nebo možná ještě horší – rafinovaná polopravda, prostě co vede k dobrému a co ke zlu. Je třeba si zachovat vnitřní klid, odstup, zdravou kritičnost ověřovat si zdroje – číst informace i z druhé strany a pak sledovat sebe a ptát se – co mi to dává? Prázdnotu? Pak to nemá cenu číst. Natož přijímat.. Budí to ve mně strach nebo vztek? Buďme bdělí a o to více se ptejme po zdroji – totiž naštvaní a vystrašení lidé se nechají hodně snadno manipulovat….a nebo nutí mne to k zamyšlení a třeba k něčemu tvůrčímu? Pak je to asi dobrý zdroj…Učme se rozlišování v moudrosti a pokoře a chápavosti….učme se i toleranci, každý má svou cestu k životním názorům, postojům, víře….
Moudrost jako taková se násobí věkem, vzděláním, zkušenostmi…ale stačí, když je to vnímavý a pokorný člověk, jako můj švagr, kterými už mnohokrát nastavil zrcadlo a laskavě, ale jasně – jako Ježíš emauzským učedníkům- otevřel oči….třeba když někoho kritizuji, tak ve skutečnosti jsou to mé nectnosti, které mi tolik vadí u druhého….
Važme si takových lidí a žijme tak, abychom se jimi stávali. To je totiž cesta ke svatosti a k Božímu království –hledat, pozorovat a více chápat Boží působení v tomto světě – skrze ticho, modlitbu, reflexi, svátosti – sv. zpověď, Bibli – a pak toto vše přijmout a zapojit do života, pak můžu být moudrým a chápajícím rádcem i druhým – svým příkladem –i beze slov…..