Jan 4,5-42 – Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‘Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‘Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.’“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‘Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‘Jiný rozsévá a jiný sklízí.’ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“
Milí přátelé,
dnes se zaměříme na dvě neřesti najednou – je to nestřídmost a smilstvo… Pomocí nám k tomu bude evangelium, kde se popisuje fyzická žízeň Ježíše Krista, kterou jistě jako normální člověk pociťoval, ale je nám zároveň velkým symbolem toho, že jakákoliv nezřízená žízeň nebo hlad po fyzických požitcích je vlastně projevem vnitřní žízně a hladu po lásce, po přátelství, po smyslu… Koneckonců – jak jeden autor napsal, Bůh sám žízní po naší žízni – touží, abychom po něm toužili…, tak nás miluje, a tak nás chce obdarovávat…. A smilstvo je zde naznačeno v příběhu samařské ženy, která raději chodí pro vodu ne jako ostatní brzo ráno – ale v poledne, kdy se za denního vedra lidi zdržují doma ve stínu. Asi si chtěla ušetřit uštěpačné poznámky od sousedek – to je ta hříšnice, která střídá muže…., ovšem to ještě ta žena netuší, že za chvíli se vrátí a celému městečku – už bez strachu a ostychu – začne vyprávět o Ježíšovi, který je snad Mesiáš….
Všeobecně k těmto dvěma neřestem Jiří Riedl ve své práci uvádí:
Nestřídmost je neúměrná posedlost jídlem, pitím. Může to být rovněž hřích opilství, užívání drog, kouření apod… To vše poškozuje tělo, které je chrám Ducha svatého – je to vlastně hřích proti 5. přikázání „nezabiješ“, protože ohrožuje zdraví těla, ale i duše… /bere totiž svobodu a působí těžkou závislost/.
Smilstvo se uchází o naši pozornost na stránkách časopisů, na obrazovkách televizorů a všech médií. Je to nezřízená touha po sexuálních zážitcích, dělá z člověka otroka svého pudu. Smilstvo pokřivují vztahy, ničí krásu a nevinnost. Je sobecké a je krutou parodií na lásku. Přidružené hříchy smilstva jsou: duchovní otupělost, nerozvážnost v tvoření úsudků, nestálost a slabost vůle, přílišná sebeláska, strach před Božím soudem a slabost k polepšení.
Smilstvo bere, láska dává – protože o co víc tento hřích nabízí, o to víc vezme…:
Ve filmu „Neslušný návrh“ vystupuje dvojice mladých lidí, kteří jsou do sebe velmi zamilováni, ale zároveň mají velké dluhy. Jeden milionář nabídne dívce, aby s ním za milion dolarů strávila noc. Když to tak dvojice probírá, nakonec se rozhodne nabídku přijmout a dívka, ztvárněná Demi Mooreovou, to na závěr vyjádří takto: „Je to ostatně jen mé tělo. Není to má duše.“ Dívka tedy skutečně stráví noc s milionářem a vrátí se ke snoubenci. Ale ta noc zničila všechno. Zasela mezi mladé lidi nedůvěru, bolest, napětí a nakonec vede k rozpadu jejich vztahu. Ukázalo se, že není tak snadné od sebe oddělit tělo a duši, jak si dvojice namlouvala.
SZ
vcelku jasně říká k nestřídmosti:
„Synu, sám sebe zkoumej po celý život, poznej, co ti škodí, a uměj si to odepřít, neboť všechno neprospívá všem a ne každý má zalíbení ve všem. Nebuď nenasytný při žádném hodování a neoddávej se cele jídlu. V hojnosti pokrmu číhá nemoc a nestřídmost má blízko k nevolnosti. Mnozí skonali pro nestřídmost; kdo se umí ovládat, prodlouží si život“ (Sír 37,27-31)
A jako konkrétní případ hříchu smilstva tu je v 2.knize Samuelově příběh Davida a Batšeby. Je to i ukázka, kam to vede – strach, podvod, lež a nakonec úkladná vražda…
NZ
Ježíš sám se 40 dnů postí a při ďáblově pokušení říká:
„Je psáno: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4)
Pán nás vede k tomu,abychom si uchovali svobodu a místo úzkostlivé závislosti spoléhali v našich potřebách na něj:
Ježíš praví: „Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jísti? co budeme píti?…Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,31-33)
Ohledně smilstva Ježíš v Horském kázání říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5,27-28)
Ježíš ve svém milosrdenství zachraňuje cizoložnou ženu – přičemž odsuzuje její hřích. Když s ní pak totiž zůstal sám zeptal se jí: „Žádný tě neodsoudil?“ Žena odpověděla: „Žádný pane“. I řekl jí Ježíš: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš více!“ (J 8,3 – 11).
Sv. Pavel píše o smilstvu: „Varujte se smilstva! Každý hřích, kterého by se člověk dopustil, je mimo těla, kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu“ (1 Kor 6,18).
A jaké je řešení?
Na nestřídmost – nejen dieta, ale půst. Není to sebetrýznění, ale cesta ke svobodě a k Bohu. A tak je dobrá určitá zdrženlivost, která se spojí s modlitbou, klidem…. Samotný půst se může prožít o duch. obnově, putování atd….
Uzdravuje se tím tělo, je lehčí, škodliviny jdou ven – určitou prázdnotou a modlitbou se otevíráme Bohu, pročišťujeme se i v srdci….
Nedávno jsem se dověděl o zajímavé programu Exodus 90. Pod tímto názvem to najdete na internetu. Je to 90-denní akce – nejlépe od ledna do Velikonoc, kdy si člověk udělá čas na modlitbu, ale také na osvobození od přemíry jídla skrze občasný půst, s minimem TV, počítače, bez alkoholu a mlsání – zvl. muži jsou vedeni k pravidelnému cvičení a studené sprše, a také společnému sdílení… Je to tvrdé, ale velmi osvobozující… třeba by se i tady někdo našel a šel do toho…./?!/
Lék na smilstvo: podstata askeze vůči smilstvu spočívá v běžném dodržování příkazů a zákazů křesťanské morálky: nemít styk před manželstvím, vyvarovat se všech sexuálních úchylek a výstředností, vyvarovat se pornografie. Když vykořeníme z vlastního těla návyky, které degradují sex tím, že ho banalizují a omezují erotiku na předmět obchodu nebo zbraň citového vydírání, může křesťan znovu objevit zázrak sexuality, která plní svou přirozenou funkci v kontextu manželské lásky, rodiny a něžnosti. Zde nabývá své posvátnosti a úctyhodnosti. Tolik píšou duchovní autority.
Pomocí je trénovat pevnou vůli a mít raději prevenci – nemusím vše vidět, slyšet, okusit…. Podstatný je i živý vztah k Bohu a dívat se na lidi s úctou, jak se dívá on… A hlavně – nikdy snahu o svobodu – o střídmost a čistotu nevzdávejme…