Ex 22,20-26 – Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“
Buďte k sobě dobří – tak se dá popsat 1.čtení, kde Bůh dává instrukce svým lidem.
Je to trochu třaskavé téma: byli jste přistěhovalci, tak nesužujte vy jiné přistěhovalce…. Je zajímavá jedna strana věci. My tady téměř nemáme nikoho a nikdo se k nám taky nehrne…Možná si říkáme, je to tím, že jsme na to hodně opatrní a nechceme “obohatit” jinou – zvl. muslimskou kulturou…..
Pamatuji se, jak už asi před 20 lety jsme měli na Živém betlémě v Novém Městě nad Metují mezi třemi králi “černého vzadu” – opravdového – černocha –Vincenta Zoundienkpona, studenta z Afriky. Byl to křesťan, a tak se mu u nás zalíbilo, že byl později během léta u nás na faře na pár dnů a já ho provázel po Adršpachu a jiných zajímavých místech. Taky byl na mši sv. na Slavoňově a jak tak seděl on tmavý vzadu ve tmě pod kůrem, mohl mnohé vyděsit, když si k němu sedli….
A ještě jeden zážitek – pamatuji se na rok 1997, kdy jsme s kolegou vystoupili z letadla v Dakaru v západní Africe a tam byli všichni černí a my jediní bílí -byli jsme velkým středem pozornosti a dlouho trvalo, než jsme si na to zvykli a já měl hned po příletu velké pokušení se otočit a nasednout na první letadlo a jet domů. Ale vydrželi jsme to. Od té doby si velmi dobře dokážu představit, jak se cizinec cítí mezi námi v Evropě….
My se bojíme – možná proto, že žádnou velkou zkušenost nemáme. Jinak bychom pochopili, že lidská přirozenost je v podstatě všude stejná… Nicméně jak se postavit k masové imigraci? Když jde u někoho o život, tak mu mám pomoci, ať je to kdokoliv. Nejlépe mu pomoci – vrátit se domů a smysluplně žít. Totéž bychom i my očekávali od druhých, když by se nám něco takového stalo….Bohužel mnohé konflikty a krize jsme nechali jen tak být – Rwanda, Jugoslávie, Kurdové apod…..jsme v pomoci nedůslední a vypočítaví….Na straně druhé máme právo ty kteří se u nás chtějí usadit – regulovat, aby to nezničilo zase nás, máme požadovat podmínky, při jejichž nedodržení je můžeme poslat tam, odkud přijeli. Je to možná tvrdé, ale rozumné…a nutné.
Zajímavou je i otázka konverzí. Četl jsem zprávu, jak v Německu ve více farnostech připravují desítky muslimů ke křtu…Jelikož chápaní Boha u muslimů a křesťanů je prostě jiné – a nejde jen o trojjedinost Boha, mnohdy pro muslimy je obrovskou šancí a objevem, jak je Bůh opravdu milosrdný – nejen k muslimovi, ale ke všem bez rozdílu….Křesťanství nabízí naprosto unikátní pohled na svět...je třeba lidi kolem sebe zbavit předsudků a nabídnout jim opravdový pohled na Boha
Podobně máme být milosrdní ke každému trpícímu – není těžké se slitovat nad plačícím dítětem, které se ztratilo mámě. To snad zareaguje každý….Ale zaujme nás opilý bezdomovec? Nebo žebrák…? Nesnažíme se mu spíš vyhnout? ..pro mne je to někdy problém….
Pomoc může být různá – možná zájem, možná pár slov, možná modlitba,…ale hlavně je dobré si, uvědomit, že v tom otravném člověku na ulici je můj bratr nebo sestra, na které se mne možná Bůh jednou bude ptát. Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, byl jsem opilý, zdrogovaný, na dně, chtěl jsem si vzít život, bylo mi už všechno jedno…všiml sis mne? Stačil by mi zájem, snaha…
Nenechme se odradit, když nás pošle ten člověk někam hodně daleko, podobně když si všimneme někoho v práci nebo doma, že se něčím trápí, on nás možná odbyde, ale ve skutečnosti doufá, že to nevzdáme, že se neurazíme, že ho nenecháme být, ale jednou nám i on dovolí, abychom se mu stali vrbou, abychom mu mohli být ku pomoci…
Vše potřebuje svůj čas. Takhle se dívá Bůh na nás – stále nabízí pomocnou ruku a čeká, až se jí my chytíme. Neumdlévejme ve snaze takto pomáhat druhým. V tuto divnou dobu tolik lidí potřebuje slyšet něco dobrého, nadějného….Potřebují to, čekají to a čeká to i náš Bůh….