Ex 22,20-26  Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“

Mt 22,34-40 – Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „`Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

 

Milí přátelé,

dnes navážu na to, co jsme slyšeli v 1. čtení o milosrdenství k lidem v nouzi…

Už kniha Rút ukazuje, jaké je to být ekonomickým emigrantem – jakkoliv je to dnes nepříjemné téma. Tehdy byla bída v Izraeli a tak Noemi s manželem i svými syny se vypravili do sousedního Moabska, a nějaký čas tam žili, zřejmě se nějak uživili, dokonce synové si tam vzali za ženy místní dívky a když všichni mužové z rodiny zemřeli, zůstala Noemi s jednou ze svých snach – Rút – na vše sama. Vrací se zpět, bída mezitím v Judsku skončila, ale její snacha jde s Noemi do jejího původního domova a živí obě tím, že jde paběrkovat na pole za ženci při žních, protože jinak neměli vůbec nic. A že je nikdo nevyhnal, tak to je i projev toho, co bylo ustanoveno v Exodu…

Ostatně v Lv 19,10 je psáno přímo:„Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta“;  toto byla jakási charta lidskosti a milosrdenství, která je všeobecná ….

 

To není jen věc křesťanů nebo židů, pomoc trpícímu nebo někomu na cestě je přirozená i muslimům a vlastně všem slušným ateistům… Ale zde je to jaksi jasně vyjádřeno…..

 

Dnes není takový problém pro vdovy a sirotky, že by neměly zastání. Kdysi byli na prvním místě ve společnosti muži, nejlépe svobodní a bohatí a vážení mužové, ale otroci a chudáci, jako i ženy a děti neměli postavení skoro žádné. Ženy nikdo nebral nějak vážně a když zůstaly samy, byly odkázány na milost a nemilost druhých, snad i proto toto biblické zdůraznění pomoci….

 

Dnes je to jinak, ale  máme jiné lidi na okraji společnosti – přistěhovalce, staré a nemocné a osamělé, bezdomovce z různých důvodů apod… –  jak k nim přistupujeme? Tehdy lidé neměli jinou možnost, než třeba žebrat… dnes je to složitější,  protože když se chce, dá se to řešit. Ale jsou toho ti lidé schopni? A máme jim pomáhat, když vidíme, že to nikam nevede, anebo že jen prodlužují svou závislost díky vyžebraným penězům? Těžká rada – ale vždy se snažme je brát jako lidi, jako bratry a sestry, s úctou k jejich lidství. Pokud můžu rozumně pomoci, měl bych pomoci, pokud ne, s úctou je nasměrovat jinam a vždy se za ně modlit….. Kdo ví, možná i v nich k nám přichází Bůh a čeká na pomoc, měl jsem hlad a dali jste nebo nedali najíst atd….?

Podobně cizinci – potřebujeme je, ale musíme je i regulovat, nezvládli bychom všechny, a pak jde o  to, aby se přizpůsobili našemu stylu života, aby ho respektovali, a to je někdy hodně těžké…

 

Toto vše je umocněno evangeliem, kde Ježíš nemluví jen o pomoci lidem v nouzi jaksi ze soucitu a na chvíli, když je potřeba.  Mluví o lásce….nejvyšší lásce k Bohu – on také maximálně miluje nás. Mluví taky o lásce k druhým jako k sobě!!!!  Přitom vychází ze SZ, ale zde je to zdůrazněno jako nejvyšší přikázání, jako vysoká škola víry, škola života s Bohem….

 

Sebeláska je obvykle chápána negativně, ale uvědomme si, že že jde o nezdravou přehnanou sebelásku, tedy sobectví. Jinak když milujeme druhé, máme je milovat JAKO sebe… pro druhé máme z lásky třeba obětovat vše – jako Pavel, který dává v sázku svou spásu, jen aby zachránil druhé lidí… Tedy máme takto vše obětovat i pro svou spásu i pro své dobro…ale je to zase spojeno s tím, že v této pozici pak mohu pomáhat druhým…..  Kdo se topí, těžko zachraňuje přitom druhé. Musím najít pevnou půdu pro nohama, abych byl schopen podepřít další.

 

Láska – je to o přijetí a odevzdání se – zvl. mezi manželi….přijímám sebe i druhého, mám odvahu se odevzdat tomu, kdo se dává mně…. A o co víc to platí o Bohu, – ten už svou důvěru, odvahu a lásku projevil tím, že stvořil tento svět, že stvořil mne, že za mne dal svého syna…jak odpovím já?

Nově: