1 Král 17,10-16 – Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle, jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.
Milí přátelé!
Jak to bylo vlastně v libanonské – pohanské – Sareptě a jak to bylo s prorokem Eliášem před tím?
V jednom evangelickém komentáři jsem četl o tom, že Bůh Eliáše nijak nešetřil. Především, když byl vyčerpaný po zápase s Baalovými proroky a osamocený u potoka Kerít, pokrm mu přinášel havran, což byl pro Izraelity nečistý pták, kterého se neměli vůbec ani dotýkat. Co ho to asi stálo přemáhání, že si od něj nakonec pokrm vzal.
A pak město Sarepta v pohanském kraji. Eliáš přece dosud tolik brojil proti pohanství královny Jezabely a teď v jejím rodném kraji má jít za pohankou a tuto cizí ženu požádat o pomoc. I zde totiž platil příkaz, že Židé s pohany nemají nijak komunikovat, scházet se, jíst a tedy požádat o nápoj a pokrm…ale když jde doslova o život a Eliáše právě k tomu posílá sám Bůh….
Bůh ukazuje směr – buďte věrní jedinému Bohu a nedělejte v učení kompromisy s pohanským světem, ale buďme otevření všem – ve službě, lásce, vstřícnosti…
Podobnou lekci dostal později apoštol Petr, když nejdříve dostane zvláštní vizi o prostěradle, v němž je spousta zvířat, která může na Boží popud jíst oproti židovským předpisům a pak dostane návštěvu od pohana Kornélia, který ho poté požádá o křest….Bůh vše řídí…Bůh ukazuje směr….
To chápeme, když si dáváme životní události do souvislosti
A když byli Eliáš i Petr vstřícní – snad ještě větší otevřenost ukazuje pohanka ze Sarepty.
Úžasné na té ženě je, že pomáhá bědnému člověku a sama nemá ani pro sebe a syna… V strachu o svůj život i život dítěte, si zachovala lásku a snahu pomoci….Možná se chytá naděje, kterou jí dává Eliáš: zaručuji ti, že když mi pomůžeš, tak nezemřeš, i tvůj syn bude žít. Zvládneš tento strašný hladomor….Co riskovala? Že zemře o něco dříve nebo později…vše tedy vsadila na Eliáše a jeho Boha – a přežila.
Pamatuji se na dobu, kdy v roce 1997 na vypukla katastrofální povodeň na Moravě a mezi lidmi se vzdemula obrovská vlna solidarity, byla to taky taková povodeň lidského milosrdenství, obětavosti a pomoci. Přišel za mnou jeden starší pán a přinesl celý důchod, přišel neznámý člověk a řekl, tady dávám svou výplatu…pokud si dobře vzpomínám, ve sbírce jsem už tehdy /!/ vybrali snad kolem sto tisíc nebo ještě více…a když za rok byly další povodně v našem bezprostředním okolí – pod Orlickými horami – tak se během celého léta našly party lidí, které každý den jezdily zdarma pomáhat do postiženého Kounova i jinam, kde bylo potřeba. Úžasně to stmelilo lidi různých církví i názorů, každý dělal, co mohl a uměl – někdo dal čas a práci vlastních rukou, někdo peníze někdo zájem a modlitbu…
Ano, když na to přijde, věřme, že my lidé jsme v podstatě dobří, když chceme… ale ono to nejde tak, že něco za něco, skutečný dar je ten, který se mi nevrátí…nějaký žebrák nám nic nedá zpět …
A ještě jedna úžasná věc: Když se rozhodnu někomu něco dát, tedy úplně se vzdát toho svého, nakonec i nám Bůh pomůže jako té vdově, že jí z mouky ani oleje neubývalo.
Řeholnice i kněží se vzdávají vlastní rodiny a získávají rodinu novou ve svých přátelích, farnících a je jich mnohonásobně víc, než by měli ve své vlastní rodině. Ti, kdo zakládají rodinu, se vzdávají svobodného života, starání se jen o sebe, přijímají celoživotní zodpovědnost za druhé, je to velká oběť i dar….Když dám nějaké peníze na dobrý účel, věřme, že nebudou chybět. Když dám někomu pozornost, lásku pokoj, tak se mi to časem vrátí. Když někomu dám čas Bohu, není to čas ztracený, nebude mi chybět,…naopak! Když dám energii a prostor pro druhého, najde se tam místo i pro mne….úměrně naší velkorysosti nám bude Bůh žehnat. O to tu jde….být požehnáním pro tento svět…svou láskou a otevřeností…..
a svět se začne proměňovat…..