Žl 63,2.3-4.5-6.7-8 – Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě.
Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.
Milí přátelé, dnes se zaměřím na trochu nezvyklé téma. Na žalm 63. Přiznám se, že poezie mi v životě bývala spíše vzdálená… ale tak snad i proto jdu tomuto tématu vstříc – za pomoci starozákonního odborníka docenta Petra Chalupy. A možná může být důvodem i to, že Žalmy bereme spíš jako nějaký doplněk, ale je to Boží slovo….
Tento žalm vznikl patrně před zajetím v Babylóně a je projeven odevzdání a důvěry v Boha…to je aktuální v každé – i té současné.
Ty jsi můj Bůh… ano…jde osobní vztah a přátelství… Bůh je pro všecky – pro celý svět….ale miluje nás, jako bychom byli na světě sami. A podobně bychom mohli odpovědět Bohu i my – vím, že miluješ všecky – ale originálně mne, protože ty nejsi pro mne jakýmsi anonymním Bohem, ale mým Bohem, kterého důvěrně znám, kterému všechno svěřím, kterého mám opravdu rád…je tomu tak?
Má duše po tobě žízní…..no, to je téma zvlášť vhodné pro tyto roky v našem světě. I když letos pršelo ažaž. Ale zdá se, že všeobecně ve světě je voda čím dál vzácnější hodnotou, nezbytnou pro náš život. Podobně bez Boha náš vnitřní a vůbec celý život usychá….
Tak toužím tě spatřit – nejde jen o zvědavost, jak asi Bůh vypadá – jak je starý, jestli je spíš muž nebo žena apod… to vše je naprosto nepodstatné. Jde o vidění srdcem – ve svatyni…jde o poznání Boha v modlitbě, o vědomí, že nejsem sám a jde i o to, abychom si byli ve všech situacích života vědomi, že on je se mnou….abychom ho takto viděli v tom krásném i tom těžkém….
tvou moc a slávu – Bůh svou moc a slávu nepotřebuje nějak dokazovat jako my lidi – ostatně skutečné lidské osobnosti se chovají podobně s pokorou – naopak lidi, kteří si nejsou sami sebou jistí, si stále na něco hrají…..
vždyť tvá milost je lepší, než život – dokázal bych to tak tak říci? Dokázal bych dát svůj pozemský život za to, abych si udržel Boží milost, Boží přátelství? …V létě jsem četl dobře napsanou knihu Exodus o novodobé obnově státu Izrael ve 40. letech 20. století. Je opravdu až neuvěřitelné, za jak těžkých podmínek- často lidi, kteří přežili koncentráky a pronásledování za 2.svět. války – se snažili vybudovat svůj stát. Nejdříve osmanští Turci, pak Angličané a nakonec Arabové /dodnes/ jim házeli klacky pod nohy. Izraelité to nevzdali a za cenu mnoha obětí natolik toužili po své domovině a potažmo s tím i své sounáležitosti vyvoleného národa, že pro to obětovali svůj život… a jejich obrovské až neuvěřitelné nasazení – mužů, žen, dětí i starců.. Bůh požehnal. Dodnes mimochodem je tento stát takovým zázrakem, kdy pár milionů lidí se drží desítky let v zúrodněné polopoušti obklopené nepřátelským prostředím….Co bychom my obětovali pro svou vlast, rodinu, přesvědčení?
V tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Bůh nepotřebuje naši modlitbu. My si potřebujeme denně připomínat, že Bůh je s námi. A zvednuté ruce? Už ve staré Mezopotámii bylo zvykem se modlit se zvednutýma rukama. Činí tak nejen Židé ale i někteří křesťani – má to svou logiku modlit se celým tělem….v nočních hodinách budu na tebe myslet – modlit se je možno i každý den, každou dobu – i v noci – a různým způsobem… Když navštívíte trapisty v Novém Dvoře – můžete si s nimi přivstat třeba ve 3 ráno – v době, kdy nás opravdu nic neruší…..
stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Vím, že Bůh je se mnou . Tuhle útěchu potřebuje každý člověk – i my. Můžou být situace, kdy o něm pochybujeme, ale i proto Bůh přichází na svět jako dítě, jako jeden z nás, který je vydán napospas světu a jeho nebezpečím. Ničemu se nevyhýbá, před ničím neutíká…Návod pro nás: řešením není útěk nebo popření, ale přijetí a Bůh dá všemu nakonec smysl i sílu.