Mt 25,14-30 – Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: `Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: `Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'“
Milí přátelé! Podívejme se společně na evangelium, které nám nabízí příběh o hřivnách: Jak říká mladý teolog Benjamin Roll: Samozřejmě se nám nabízí tradiční výklad, že hřivny jsou naše schopnosti – naše obdarování. Koneckonců v řečtině se ta měnová jednotka – hřivna – nazývá slovem τάλαντον– talent. A myslím, že není náhoda, že se slovo talent v mnoha jazycích ustálilo jako označení lidské dovednosti.
Bůh nás obdaroval podle různých úloh, ke kterým nás zve. Každý má tolik, kolik potřebuje. Vůbec se nemusíme porovnávat, ani si závidět – já mám dvě hřivny a on pět a nebo pohrdat jen proto, že ten druhý má jen jednu. Mimochodem 1 talent v peněžním slova smyslu znamenal ve starověku asi 30 kg stříbra: Z talentu stříbra se razilo 6 000 drachem a drachma byl denní žold athénského nájemného vojáka. 16 let by z toho mohl žít….Takže i ta jedna hřivna nebyla málo pro posledního ze služebníků…. Každý jsme dostali dost a každý máme nějak své dary zúročit. Pokud tak neučiníme, ztratíme i to co máme. Zrno, které nepadne do půdy zůstane samo…. Kdo umí zpívat a nerozvine svůj dar, zakrní. Kdo má třeba talent na jazyky a nikdy nevyjede za hranice, nic nezkusí, ten dar zanikne nevyužitý. To je jistě škoda. V tom daru, talentu je jakási dynamika, pohyb, pokud se s ním nepracuje, zaniká.
A to se netýká jen vlastností a schopností, to se týká čehosi univerzálního – Boží milosti, lásky, pokoje, víry a naděje. Všichni jsme toto dostali už ve křtu a nabízí se nám při jakémkoliv setkávání s Bohem. Pokud tyto dary necháváme ležet, odcházejí. Víru je třeba živit vzděláváním, hledáním, rozhovory, modlitbou… Jinak ji mohu ztrácet. Lásku nemám taky jen pro sebe, ale rozvíjím ji tím, že ji předávám dál….pokoj nemohu uchovávat v sobě, pokud ho nějak nešířím kolem sebe. Je to propojené.
A tak je to s celým našim životem. Můžu se zavřít do sebe a okolí si nevšímat, ale stanu se černou dírou, která se zhroutí do sebe. Pokud budu předávat dál, obdarují druhé a zpětně i sebe.
Tak je to i s celou naší církví. Buď bude uzavřena do sebe – a nebude ochotna a schopna oslovovat druhé a přijde i o to, co má…. Nebo se pustí třeba riskantně do objevování nových cest- může něco ztratit, ale taky hodně získat….
To je taky někdy rozpor mezi tradicí a hledáním nového, držme se tradice, ale nebojme se prošlapávat nové cesty – jít dál i za cenu omylu a slepé uličky. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Myslím, že ochota riskovat je jádrem dnešního příběhu. Ten s jednou hřivnou přece nic nepromarnil – z hlediska lidské spravedlnosti – vrátil, co dostal…nedělal nic, promarnil ale čas a své síly – druzí svému pánu věřili a riskovali nebáli se neúspěchu. Věřili v dobrého pána a ne tyrana…I my můžeme vědět, že Bohu nezáleží tak na úspěchu, jako na snaze a poctivém nasazení. Tohle bude doprovázet náš život i naši církev stále. My jsme obrazem toho, jak Bohu věříme, jak je možno na něco vsadit vše – celý život. /Přiznejme si, že někdy jsme těmi pohodlnými, kteří si uchovávají víru jako něco v trezoru, občas v neděli na hodinku tu hřivnu oprášíme, abychom ji zase uložili do bezpečí/.
Nebojme se jít do toho naplno. Nebojme se svůj život, svůj vztah s Bohem vytáhnout na světlo Boží, do rodiny – /modlitba, rozhovory o Bohu/ do práce, do svých přátelství i zájmů
Ano, můžeme riskovat nepochopení, posměch a neúspěch. Ježíš na tom byl ale taky tak – říká evangelium padni komu padni a nakonec pro svou opravdovost umírá…Ježíš vše vsadil na jednu kartu – na poslušnost vůči Otci, šel do mise, kterou lidsky musel prohrát, a přece vyhrál. To zhodnocení hřiven vůbec nemusí být v tomto světě vidět. Je mnoho oslavovaných, kteří v Božích očích prohráli a je mnoho neoceněných, kteří v Božích očích zvítězili – nejde o vnější efekt úspěchu, jde o nasazení, opravdovost, vytrvalost, víru….Kéž i nám tyto talenty- hřivny – rostou…