Vstupní modlitba – Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra; vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit.
Mk 13,24-32 – Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“
Milí přátelé,
když si zapneme TV nebo net, často na nás v posledních měsících vykoukne zpráva o sopce na Kanárech, o povodních ve Španělsku, požárech na druhém konci planety, o sílící epidemii čínského viru…atd., atd.
Upřímně řečeno – každý rok se něco takového dovídáme. Máme oteplování, sucho, povodně…, jsme mnohem více a rychleji informováni, než dříve…..co s tím? Důležité je to, že nade vším je Bůh…Vyplývá to i z dnešního úryvku z evangelia podle Matouše.
Vraťme se ale k vstupní modlitbě: Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra; vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit. Bůh tedy není jen za nějakými katastrofami, ale je za vším dobrým. Uvědomujeme si to? Je totiž zvláštní, že když přijde nějaká katastrofa nějaká bolest nebo problém, s kterým nemůžeme pohnout, tak prohlásíme, že se stala Boží vůle…Ale když se nám něco podaří, máme velké štěstí nebo úspěch – dokážeme k tomu stejně podotknout, že se stala Boží vůle? To spíše přičítáme sobě nebo náhodě a Pánu Bohu přenecháme jenom průšvihy…to je dost nefér…Bůh je původce všeho dobrého…ne my nebo náhoda.
Jak tvrdí modlitba – Je štěstí a radost sloužit našemu Bohu. Třeba modlitba – to není tzv. úlitba bohům – Bůh naši modlitbu nepotřebuje, ale my ji moc potřebujeme…a nejde o to, že se máme nebo musíme modlit, ale že se smíme modlit – to je dar a výsada….
Podobně když sloužím a pomáhám druhým – ano, možná to lidi neocení, mnozí to špatně pochopí, ale Bůh vždy ví, o co nám jde a je to opravdu štěstí, být užitečnými pro druhé…Naopak, dokážeme si představit, že žijeme jen pro sebe a hledíme si jen svých starostí? Jaká je to nuda, jaká prázdnota, jaká samota…
Kdo se bude zajímat o nás, když my o nikoho jiného? Chceme příklad? První, kdo přišel sloužit, je Kristus. Bůh pomáhá od stvoření. Po pádu do hříchu nás připravuje na příchod Mesiáše. V Ježíši se vydává do krajnosti, dává vše – i svůj život. A nyní nás neustále doprovází skrze církev, svátosti, skrze své nenápadné doprovázení…Bůh stále slouží člověku a chce, abychom si pomáhali navzájem…a tak ho napodobovali.
Ostatně lid Izraele své vyvolení neměl jako „polštář“, aby ho Bůh jen hýčkal, ale jako výzvu. Přece skrze Židy má přijít pomoc a požehnání do celého světa….
A konkrétně? Učí nás Abrahám, jak se bere za lidi v Sodomě a Gomoře, kdy doslova licituje s Hospodinem o jejich záchranu. Učí nás i Mojžíš, který chce raději umřít, než aby bylo ublíženo jeho lidu…. To je služba…
A jak my? Jak já jsem ztotožněný se starostmi našich lidí? Jak mi záleží na tom, aby staří a opuštění našli pomoc? Jak mi záleží na lidech kolem mne? Na jejich bolestech a starostech?
Z toho se totiž dá taky poznat, jaká je naše víra a jaký máme vztah k Bohu.
Být tu pro druhé – jsem tu pro vás, to nemusí být jen slogan zaměstnance v supermarketu – mělo by to být typické pro nás křesťany – jsem tu pro vás, jsem tu pro tebe – v tom je opravdová radost….Porozhlédněme se kolem sebe…jistě se někdo najde, kdo o moje služby stojí.