Print Friendly, PDF & Email

Lk 1,39-45 – V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

 

Milí přátelé,

ten evangelní text je jasně Mariin.

Ale Maria má také příbuznou, jak říká Bible – snad sestřenici /jak usuzuje ve starověku sv. Hyppolit/ – Alžbětu. Ovšem jelikož se o ní píše, že je pokročilého věku a Marie mohla být  „náctiletá“ dívenka, tak se obecně uvažuje, že Alžběta byla spíše její teta. Byla považována za neschopnou mít děti, takže když se Maria dověděla, že je v požehnaném stavu, spěchá za ní…

To ale nevypadá na to, že chce honem zjistit podrobnosti o té události, aby to mohla roztroubit po kamarádkách, ale zůstane tam 3 měsíce – až do narozeni syna Jana. Je s ní, pomáhá jí….

Je tak krásně uvítána Alžbětou i jejím dítětem ještě nenarozeným a ona nakonec propukne v jásot, který je známý pod názvem Magnifikat. Je zpěv, který byl zřejmě inspirovaný jinou šťastnou ženou v SZ – Chanou, když se dočkala vytouženého dítěte. Maria zřejmě tento chvalozpěv zná a  pronese ho nově – ne jako Chana, ale jako Maria – po svém….

Toto setkání je velkou oslavou daru mateřství, rodičovství, radosti nad zázrakem nového života….

Rád bych se zastavil ještě u Alžběty, která je poněkud opomíjená. Její jméno hebrejsky znamená zaslíbená Bohu – ovšem ta je většinu života stranou, mimo zájem ostatních. Ale je tak důležitá…Je to žena, který dlouho čeká, zažila podobně jako Sára nebo Chana nebo Ráchel po celý život posměšky a urážky, že nemá děti….Ona mohla zatrpknout, závidět, uzavřít se do sebe….Toto že je zaslíbená Bohu? Bůh je má přísaha? Není její jméno spíš ironií? Myslí to s ní Bůh dobře? Proč tu vůbec je?  Jak náročné je vžít se do ní…

Jak je to s námi? Když něco není, jak jsme si přáli? Ona čekala až do svého stáří, když podobně jako u Sáry, nebyla pořádná naděje, že se něco stane, změní…Dokážu čekat? Josef Pěstoun se zřejmě nedočkal ani vlastního dítěte, ani slávy Ježíše, kterému uvěřil a zasvětil mu svůj život a dokázal mu být věrný až do smrti… Alžběta se Boží odpovědi na její touhu nakonec dočkala a jistě věděla, že je to Boží dar – toto mi učinil Pán, sama před sebou pronáší…

Pak je tu setkání s Marií- má v sobě nový život, naději a zůstává pokorná – je jistě hrdá, na to, že bude maminkou, to je samo o sobě zázrak ale zde je ještě něco mnohem většího! Dítě u její mladičké příbuzné Marie…. Mimochodem nijak se nepodivuje nad tím, že je to nějak brzo… Vždyť ještě nežije v manželství, Josef ji ještě neuvedl do svého domu…. Alžběta neřeší lidský pohled, ona jen vnímá, že přišla matka mého Pána…

Jak asi Maria musela být silná, věrohodná, že Alžběta poznala, kdo k ní přišel a s kým….

Co asi vnímají lidé když k nim přijdeme my? Co šíříme? Co dáváme světu?  Kristus je s námi, může být v nás… Poznají to druzí lidé? Občas je to vidět, když někdo přichází od zpovědi, jak září, nebo po sv. přijímání…kéž by nám tom vydrželo trochu déle….

 Alžběta je velmi vnímavá – jak to, že si toho zprvu nevšiml ani Josef a ostatní lidé, že Maria je mimořádná, že je tu mimořádné dítě…První si všiml Alžbětin Jan – ještě nenarozený, všimla si i Alžběta, všimli si později Anna a Simeon v chrámě – lidé Bohu otevření….Bůh skrze Marii byl mezi nimi a jak málo lidí to vnímalo. Však také každé Vánoce si připomínáme, že Bůh přichází a jak málo lidí to bere vážně….

Jak to vnímáme my? Že Bůh je s námi, že je na naší straně, že tu je v lidech kolem nás….Věřím, že Bůh je s námi?

Co Alžběta nakonec oceňuje u Marie? Že uvěřila tomu, co jí bylo řečeno od Pána…., že to dokázala přijmout i když ji čekalo nebezpečí, oceňuje její odvahu… Jde do Božího pozvání – i jako sama a slabá…

A to je taky něco pro nás…..Můžeme se v dnešním světě zlobit, jak zlo mnohde roste, jak se diktátoři smějí snahám svobodných zemí zemí, jak si svobody málo vážíme v naší zemi, jak málo se děje pro dobro druhých, jak vítězí sobectví a lež, jak pravda a dobro lidi nezajímají…

I my můžeme jako Maria prostě věřit, že Bůh o nás ví a že stojí za to, odvážně dělat to, co nám napovídá naše svědomí a k čemu nás vede Bůh  navzdory možnému nepochopení a nebezpečí. Jeho samého nakonec okolní svět zašlapal do země, zničil – ale jen na chvíli. Poslední slovo měl a má Bůh….A toto Slovo se za pár dnů opět stane tělem a bude přebývat mezi námi…

Nově: