Mt 5, 1-12a – Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Milí přátelé,
v evangeliu máme návod na štěstí. Šťastní a radostní jsou ti, kdo jsou chudí v duchu, kdo jsou milosrdní, tvůrci pokoje, atd.atd…
Jak jsem se dočetl v komentáři P.Vojtěcha Kodeta – pokusme se s ním najít základní kritéria takového štěstí…
Štěstí, bylo bylo opravdovým štěstím – musí být uskutečnitelné – ostatně ctnost naděje má související definici– je to důvěra v uskutečnitelnost Božích příslibů, tedy především naší spásy…..
Podobně k tomu vedou i blahoslavenství – ta nemohou být jen jakousi útěchou, drogou, obluzením, iluzí – je to realita pěkně usazená v praktickém v životě, konkrétní, jinak by byla k ničemu….
Ježíš sám toto prožívá, aby k tomu mohl vést i další – on je milosrdný – vzpomeňme na nemocné, posedlé, které uzdravuje, lidi naslouchající mu až do večera – a on říká s velkou empatií – dejte jim jíst, pláče s Martou a Marií u Lazarova hrobu, pláče nad Jeruzalémem, chce mu pomoci, jen kdyby chtěl….je chudý – vydaný do Otcových rukou, zříká se svých lidských tužeb a představ a dá svému Otci volnou ruku – když říká – ne jak já chci, ale jak ty chceš, ať se stane….je tichý – nechce aby uzdravení o něm mluvili, jako Mesiáš vystupuje spíše v hádankách, aby lidi přemýšleli a hledali a když ho chtějí prohlásit za krále, tak jim zmizí a jde se modlit…,je pronásledovaný a tvůrce pokoje – modlí se za své vrahy, když už dříve předpověděl své utrpení a pronásledování, dává naději i lotru po pravici… Ježíš sám je dokladem toho, že blahoslavenství není teorie, ale zve nás do praxe….
Dále – štěstí přichází nejen k úspěšným a bezproblémovým, ale i k pronásledovaným, štěstí dosáhne i ten, kdo nejdříve oplakává své hříchy a zlo v tomto světě, bojuje s ním, kdo nemá ostré lokty ani velký majetek.
To štěstí je totiž ve spojení s Bohem a netkví ve slávě nebo moci tohoto světa…
Všimněme si, jak šťastné můžeme najít často mezi obyčejnými i chudými lidmi, kteří nemají nic a v očích druhých neznamenají nic, prošli si zkouškami, ale jsou bohatí čistým svědomím a srdcem – viz má návštěva u klauzurovaných sester v Krakově – málokdy jsem našel tak radostné a šťastné lidi… Blahobyt štěstí nezajistí….štěstí je totiž uvnitř, zasahuje celou bytost a je trvalé…
Není také možné, aby člověk štěstí spotřebovával, konzumoval, ale je třeba, aby je rozdával – protože „Blaženější je dávat než dostávat“(Sk 20,35).
A co je důležité, štěstí je „dobro určené na export“ ve sdílení je totiž radost – viz tvůrci pokoje, milosrdní….
A ještě něco: křesťanská radost není přízeň osudu, je to ctnost. Je to něco, do čeho dorůstám, dozrávám učím se a pak předávám druhým.
Nezapomeňme na to, že skutečná radost vycházející z blahoslavenství je zaměřena jak na současnost, tak z hlediska příslibů na budoucnost – ty důsledky jsou naznačený v budoucnu – přece oni budou vidět Boha, dojdou milosrdenství….Štěstí je trvalé dobro s perspektivou věčnosti.
Je to ukázka, že jde je mnoho krásného, ale cíl, naplnění je až u Boha, vlastně cílem je sám Bůh….
A ať to vnímáme jakkoliv, věřme, že štěstí nebude ve vlastnění, ale v tom jaci jsme, jaký vztah máme k Bohu a k druhým…vše je v lásce….